Adventní čas by měl být čas rozjímání, čas očekávání. Ano, měl. Většinou ale je to čas, kdy ženské pokolení propadá jednak melancholii, jednak zoufalství a pro silnější pohlaví nastává doba častých ústrků, je mu dáváno najevo, že jeho nároky, požadavky, apely a případné nářky nepadají na váhu.

Mimo všechny tradice a pravdy nebudu laskavého čtenáře unavovat zkazkami o krušném předvánočním životě obou pokolení. Ostatně každý si jich jistě užil dosytosti.

Takto jsem měla připravený úvod víkendového rána, ale před prvním Adventem jsme se loučili s naším kamarádem Klaunem a já jsem na něj chtěla a musela vzpomenout.

O mém dětství si dovolím se zmínit. O mé vánoční vzpomínce na pána, který pro mne byl divukrásnou bytostí, trošku tajemnou, trošku ne z tohoto světa. Asi jsem jedinou, která na něj vzpomíná, protože neměl děti a jeho příbuzní už v době, do které se chci vrátit, byli na pravdě boží.

Pan Fousek byl veliký elegán, pečlivě se oblékal i přes to, že neopustil stěny svého malého bytečku. Nemohl jej opustit, protože po úrazu chodil o berlích a jeho hrdost mu zakázala vyjít mezi lidi. Marné byly mé pokusy ho vylákat vyjít na světlo boží, neunesl by dávat na odiv svou nemohoucnost. I tenkrát i dnes jsem přesvědčená, že to byl nepřekonatelný blok, který určoval způsob jeho života.

Má chabá paměť už neumí určit, jak jsem se s pánem, který byl o šedesát let straší než já, seznámila. Bydlel pár bloků od nás, v maličkém přízemním bytě s ženou, která musela být v mládí velice krásná, ale to bylo nejspíš to jediné, čím se mohla chlubit. Už ve svých deseti letech jsem dumala, jak se ti dva lidé mohli dát dohromady, co je spojovalo. Matně si vzpomínám, že pan Fousek svou ženu potkal v době, kdy už nemohl, lépe nechtěl okouzlovat společnost, protože měl v rukou ty pro něj zničující berle.

Nicméně i přes ty berle to byl pár velice nesourodý, paní Fousková byla osoba jednoduchá, s velmi alternativními názory. Svého muže však respektovala, myslím, že se ho i trošku bála, protože mu moc nerozuměla. Ale byla viditelně šťastná, že má vzdělaného muže, který ji provedl všemi úskalími života. Zestárli vedle sebe, aniž by měli potřebu si vzájemně cokoli vyčítat.

Ráda jsem sedávala v jejich mrňavé kuchyňce s předválečnými magazíny na kolenou, hltala srdceryvné příběhy nebo naopak oslňující osudy. V době, kdy bylo vše podle jednotné šablony, to byly informace téměř dechvyrážející. Dík těm magazínům jsem se jala pídit po osobách v nich zmíněných a začala číst, aniž by mi to ukládala povinná školní četba.

S očima na čele jsem poslouchala vyprávění starého pána o tom, jak to bylo za války v těch arabských zemích. Jak málem přišel i se svým přítelem o život, když se začali dvořit místní krasavici. Její rodina oba odvážlivce honila s noži kolem mešity s jasným cílem oba usmrtit. Zachránil je duchovní, který rozběsněným mstitelům osvětlil, že oba hříšníci jsou jen ubozí červové, kteří nevědí, co činí. Pro pana Fouska byla mešita daleko významnějším místem, než katolický kostel. Jen mezi řečí se zmínil o tom, jak po čase zachraňovali to městečko plné hrdých mstitelů, když se v něm rozšířila cholera. Ukazoval mi krásné, barevné pohlednice, které mu léta posílali zachránění obyvatelé. Soudím, že oběma odvážlivcům bylo nakonec odpuštěno.

Zvláštní, prazvláštní byl pan Fousek. Styděl se vyjít mezi lidi, ale za své city se nestyděl vůbec. Jednou jsem mu, když se holil před stolním zrcadlem uloženém v krásné ebenové krabici, žalovala, že nemůžu doma uspět se svou prosbou, abych si směla pořídit psa (maminka ale nakonec svolila a já si počátkem října přivedla nejslavnější pejsku svého života, maltézskou holčičku, která se narodila 21. srpna 1968, kdy její matka, vyděšená z hluku za okny bytu, porodila předčasně; jednou o tom laskavému čtenáři budu vyprávět, ta pejska byla velmi neobyčejná) a pan Fousek mě v krátkém čase přivítal v útulné kuchyňce s koťátkem. Starali jsme se o ně poctivě a pilně, ale ani naše odpovědná péče kotěti nezabránila v tom, aby co výrostek nezdrhlo navěky.

Ale ne o mých každodenních setkáních jsem se chtěla zmínit, ač byla pro mne velmi zásadní. Ověřovala jsem si při dlouhých debatách se starým pánem, že moje maminka měla, má a bude mít vždycky pravdu. Ono v těch chmurných, zkřivených dobách vychovávat dítě k čestnému a morálnímu jednání nebylo jen tak. A dohady o tom, zda má recht souška učitelka, které všichni haranti kývali, nebo maminka, to byly debaty jen těžko zpracovatelné. Na tajemné chvíle adventní jsem chtěla vzpomínat.

Pan Fousek mi vyprávěl o božím synu, o jeho skutcích, které velmi srozumitelně převáděl na časy, v nichž jsem se mohla orientovat. Postava Ježíše Krista je pro mne dodnes uchopitelná velmi složitě, ale tenkrát jako dnes vnímám to tajemné očekávání s napětím.

Pravda ale je, že s daleko nejvěším napětím jsem každé Vánoce čekala, zda budu starým pánem vyzvaná, abych přišla strojit vánoční stromek. Bylo to pro mne mnohem podstatnější, než pochopení skutků Ježíše. No, nebylo se mi co divit. Fouskovi neměli ani jen tak obyčené ozdoby, ani jen tak obyčejný stojan.

O ozdobách mi pan Fousek vyprávěl, jak k nim přišel, čí vánoční strom zdobily. Každou bral do ruky a zasněně vyprávěl. Když jsem s dechem zatajeným a se strachem, abych, jezuskote, nějakou z ozdob nerozbila, dozdobila stromek, směla jsem spustit stojan. Ano, stojan otáčel stromem a hrál koledy.

Se starým pánem jsme nejprve na stromku rozsvítili svíčky, pak v pokoji zhasli, spustili stojan a z rohu pokoje se těšili neumělými koledami i těmi krásně tajemnými světelnými iluminacemi

Stojan hrál koledy a starému pánovi tekly slzy po jeho krásné tváři. Nebyly to slzy dojetí tou chvílí, ale slzy smutku, tím jsem si jistá. Nic nepomohlo mé ujišťování, jak jsem ráda v jeho společnosti, jak mne těší, že se známe. Ač mne měl rád, byla jsem pro něj jen malá holka ze sousedství a on byl strašně sám a skličovala ho skutečnost, že po jeho smrti nebude nikdo, kdo by na něj vzpomínal. Přesto mi nekazil radost chvíle.

Když starý pán zemřel, moc, moc jsem toužila po tom hracím stojanu, ale neměla jsem odvahu si paní Fouskové říct, neslušelo se to. Vím, že jej prodala starožitníkovi, stejně jako ty předválečné magazíny, v kterých jsem si tak ráda listovala. Ano, hrací stojan jistě kupci dělal a dělá radost, ale jen stěží nový majitel tuší, jak krásně tajemné chvilky jsme prožívali se starým pánem, když strojek spustil.

Léta jsem hledala po starožitnictvích hrací stojan na vánoční stromek, nebyla jsem úspěšná. Škoda, tak ráda bych se vrátila do časů, kdy pro mne byl svět tak jednoznačný, tak snesitelný.

I když se mi nezdařilo najít hrací stojan, vzpomínám na starého pána a jsem mu vděčná za to, že mi dovolil jít kousek cesty s ním. Snad ví, že i když zemřel bez potomků, bez příbuzných, tak jedné kdysi bláznivé holce zůstal v duši.

Přeji vám přívětivý první víkend adventní, ať už máte hrací stojan nebo umělý stromek i s umělým stojanem.