ÚVAHA: Po ovoci poznáte je
Po Plechovém bubínku jsem se pak po antikvariátech také pídil, ale zcela neúspěšně. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že se snad tento spisovatel nevyjádřil příliš lichotivě o spřátelených armádách, které k nám na dočasno zaskočily. Nakonec jsem měl štěstí. Kamarádka pracující v knihovně ji pro mě šlohla z přihrádky „libri prohibiti“. Knihu jsem tedy vlastnil, někomu jsem ji pak půjčil a znáte to …
Přešly roky a změnila se doba. Začaly vycházet knihy čtivé. Plechový bubínek opět mám a občas se k němu vracívám. Několikrát jsem ho půjčil a zatím se vždy vrátil. Dokonce jsem měl možnost shlédnout i vynikající filmové zpracování této knihy.
Před několika lety dostal Günter Grass právě za tuto knihu Nobelovu cenu. Měl jsem z toho radost.
Nedávno se pak Günter Grass přiznal, že byl v mládí u SS.
Od té doby, kam se podívám, každý se k tomu nějak vyjadřuje. Řečeno slovy Smutného muže Jaroslava Válka, „bojím se otevřít konzervu“, aby na mě místo tuňáka v oleji nevykoukl sedmnáctiletý esesman.
Nehodlám soudit. Nehodlám hodnotit dávný čin tohoto spisovatele, nehodlám odhadovat, proč se přiznal, proč se přiznal právě teď a ne dříve nebo později. To je věc jeho, jeho soukromí, jeho svědomí.
Já jenom vím, že Plechový bubínek je vynikající kniha a někdy mám pocit, že ti mravní, křišťálově průzračně čistí kritici jejího autora tuto knihu snad ani nečetli. A to mě štve.
Není mi jasné, co tito kritici chtějí. Co by měl Günter Grass udělat, aby je uspokojil? Měl by si roztrhnout roucho a posypat si hlavu popelem? Měl by veřejně spáchat sebevraždu? Měl by se nechat vykastrovat? Měl by si useknout ruku? Budeme na náměstích pálit jeho knihy? Co by měl udělat nebo co by se mělo stát, aby se do něho přestali strefovat?
„Po ovoci poznáte je.“ Já mám pocit, že Plechový bubínek není špatný plod.
