24.1.2020 | Svátek má Milena


ÚVAHA: Čí jsou hody vánoční? Naše!

23.12.2019

Říká se, že turistická trasa bez hospod je stejně smutná jako kalendář bez svátků. A třebaže to někdy s návštěvou hospody i se slavením svátku dopadne neslavně, buďme rádi, že je máme.

Zatímco putování po krajině nemusí být pro každého, tak časem putuje chtě nechtě každý z nás a svátky jsou tu vítaným zpestřením na této cestě, zvláště když jsou jisté, zažité a mají nějaký daný rituál (podobně jako staré, známé a ověřené hospody). Napadá mě, že umění slavit svátky je jedna z věcí, která nás odlišuje od divé zvěře, která se umí radovat jen z přítomného okamžiku. Na druhou stranu je ale pro nás někdy oslava příležitostí chovat se právě tak „jako ta zvířata“!

Navíc svátky jsou vlastně takové nekamenné pomníčky událostí či osobností a trochu je postihuje to, co pomníky kamenné – měřítka hodnot se v čase mění, kdežto kámen je téměř věčný. A to je kámen úrazu! Lépe možná stavět pomníky méně trvanlivé.

Cuius regio, eius religio! Čí země, toho víra! Ale také: Čí země, toho pomníky a kalendářní svátky! To platilo a platí. A platí to i obráceně: Stav pomníků, svátků, stav oslav a stav víry ukazuje, komu patří daná země víc, než vypovídá její název a proklamace. A tak čí je naše země?

Závěr roku nám poskytuje řadu možností k zamyšlení nad hodnotami, symbolizovanými svátky, ale i nad hodnotou samotného slavení oněch svátků – rituálů zrajících mnoho generací.

Často jsou tu obavy (vcelku oprávněné), že to vše pomine, že nám to někdo vezme, či znehodnotí – někdo cizí zvenčí. Jenže jak bylo i je vidno v minulosti i dneska, k nám se ani nikdo stěhovat nemusí, hodnoty a svátky si umíme měnit i svépomocí. Zlodějem svátečna je naše ochota a hloupost – vlastní hodnoty a vzorce chování i vzorce slavení svátků zahazovat, neobhajovat a cizí vzorce nekriticky přijímat a aplikovat. (Proč ne, když se každou chvíli říká nebo píše, že jsme po všech stránkách ti nejhorší na světě. Od politiků po voliče, přes dobročinnost až po vztah k přírodě, k cizincům i jinopohlavcům! A tak asi bude dobře, když se rozpustíme ve správně koncentrované revolučně-pokrokové kávě nebo guláši a nebudeme už nikoho rozčilovat.)

Pěkně je vidět změna u svátku Památka zesnulých, která se u mladých změnila ve slavnost dutých (dýňových) hlav a pomalovaných obličejů, že jeden by si myslel, že to není mladá generace, ale pokročilá degenerace. Naštěstí je to jen tvořivost a atrakce a nemusí ničemu vadit. Jenže pokud zůstane jen u toho, že se svíčka zapálí v duté hlavě a nikoliv na hrobě blízkých, že se vytratí úcta a vděčnost k předkům, pak to vadí, protože nejen 2. listopadu se má myslet na zemřelé.

Připadá mi, že kdyby všichni ti rebelové, alarmisté, „progresivisté“ a relativisté zašli někdy na hřbitov a poděkovali svým předkům alespoň: „Děkujeme, že jste žili a nám život umožnili!“ (je za co děkovat a nejen rodičům a příbuzným) místo dneska populárního: „Zkazili jste nám život, ukradli budoucnost, monokultury sázeli, kapitalismus zavedli… co jste mohli, to jste zmrvili a nás ubohé, okradené a beznadějné na tom světě zanechali!“ vedlo by je to k zamyšlení nad jejich životy, nad tím, co komu umožní a za co se jim jednou bude u jejich pomníčků děkovat, a možná by se nechovali až tak sebevědomě.

Den před Památkou zesnulých je svátek Všech svatých. Co s ním v době, které není nic svaté? Připomínat – nepřipomínat, slavit – neslavit? Právě pro tu „nesvatou“ dobu by se asi připomínat i slavit mělo! Jak ale pomoci někomu, komu není rady? Nejintenzivněji lze onu památku oslavit nějakou událostí se šťastným koncem, kdy při člověku stáli všichni svatí. (pokud si to ovšem člověk nevysvětlí vědecky, že to bylo pouze „z pekla štěstí“).

Za dveřmi jsou Vánoce, nejkrásnější a nejznámější svátky v roce. Nejen tento svátek vlastní jakoby dva majitelé: křesťanská tradice a byznys. Vánoce tak mají největší reklamu v obchodech, a to v předstihu už téměř od léta. Advent však je doba skromnosti a očekávání vánočních svátků, které jsou připomínkou narození Ježíška – v dospělosti pak učitele a spasitele, jehož učení a životní příběh změnily a stále mění svět i lidské životy. Na toho myslet ale není v tom předvánočním shonu moc času, protože je plno práce se slavením svátku dárků, úklidů, stromků, ozdob, světel a někde i betonových zábran, ale i koled, krásné hudby, betlémů, dobročinností, vánočních slev, besídek, večírků, jarmarků, rodinných návštěv a radosti i dojetí i smutku bez rozdílu věku – každý po svém se zapojuje, každý po svém to prožívá. Je to taková duchovně-konzumně-kulturně-dobročinná ekumena.

A zatímco pro obchod je zajímavá příprava na Vánoce a po Novém roce konec slávy a začínají výprodeje a stromky stojí u popelnic, křesťanská doba vánoční – čas radosti, veselosti – je od Štědrého dne dále až do Tří králů a někde až do Hromnic. Přes všechen ten humbuk ale cítím, že se v těch aktivitách okolo Vánoc najde mnoho dobrého – a bodejť by ne, když náladu Vánoc si neseme s sebou už od raného dětství.

A nutno ještě vzpomenout svátek z jiného soudku. Mezi Dušičkami a Štědrým dnem je 17. listopad – svátek světský, mladý, ale ledacos už zažil a všelijak se slavil a slavit bude a nemá to lehké. Na Jana Opletala (symbolicky první studentskou oběť neskutečného následného zla v dějinách naší země) už si vzpomene málokdo, na Národní třídu se svíčkou chodí kdekdo, ale zřejmě se bude více slavit (a obsah svátku měnit) na Letné.

Zlaté tradiční svátky (ty už si své dětské nemoci odbyly), to tento nový svátek se zatím navenek spojuje se vším možným, jen ne s radostí, pokorou a vděčností za něco z minulosti! Vzduchem lítají nejen slova nesváteční, pobitevní generálové mudrují, lustruje se, kdo může slavit a kde a jak, a slavení připomíná pokračování boje třídního, předvolebního a povolebního ventilaci pšouků. A to je slavení neslavné! Svátek utek! Něco jako kdyby v rámci zkvalitnění oslav Vánoc byla cestou na půlnoční ulička hanby, kde by se plivalo na ty, co se nepostili a nebyli v době adventu hodní (podle měřítek hodnoměřičů).

Každý pátek není svátek (naštěstí), protože každý svátek není lidem svatý (naneštěstí)!

A tak si svátků važme, svěťme je a slavme, je to naše možnost, výsada, právo i závazek vůči dalším poutníkům po kalendářní trase. Ať nenajdou místo očekávané hospody – poutníčkovy pohody – neútulné smetiště slušnosti a ideálů.

Teď zrovna je doba adventní, doba očekávání. Není to samozřejmost, že Vánoce můžeme slavit po křesťansku i po světsku, aniž by tekly emoce či krev, že jim můžeme říkat Vánoce a stromkem a Ježíškem v jesličkách nikoho neprovokujeme. Čí svátky – toho země! A u nás snad zatím platí: Čí jsou hody vánoční? Naše!



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.