Zřízením památkového úřadu skončilo lidstvo svoji autentickou historii. V jedné sci-fi povídce chce skupina vědců, objevitelů centra blbosti v lidském mozku, zbavit lidstvo všeho utrpení, které v historii zažilo právě vinou své blbosti. Vypraví se se strojem času do prehistorie, kde se jim v mozcích hominidů Sahelanthropů, které vystopují jako předky dnešního lidstva, podaří centrum blbosti odstranit. Přitom si uvědomují, že pro současné lidstvo se všechno úplně změní, že jeho historie bude přepsána a že oni sami zmizí ve chvíli, kdy se navrátí do svého světa a znovu se spojí s jeho časem. V těch několika sekundách návratu do původního a nyní nového světa, kdy jim má být odměnou pohled na dokonalé lidstvo, se ale setkají pouze se zástupy usmívajících se hominidů.

Lidská blbost je tu v nadsázce povýšena na princip, který umožnil civilizační postup rodu Homo, ale současně je tu řečeno něco mnohem závažnějšího. Lidstvo přiznalo své stáří a hledá, stejně jako člověk, který si své stárnutí v určité chvíli uvědomí, co je podstatné, co udělalo dobře, co špatně, a zda ještě lze chyby napravit. V té chvíli poznání zjistilo, že přítomnost, se všemi svými skutečnými nebo domnělými vymoženostmi, nedává záruku vytvoření něčeho aspoň tak dobrého, jako vytvořila minulost, a znejistělo. Až do této doby lidé žili skutečností své přítomnosti, vršili epochy postupně, nechali je vzájemně prorůstat a ani je nenapadlo považovat výtvory minulosti za nedotknutelné a hodné zakonzervování jen proto, že jsou staré. V okamžiku, kdy to udělali, se mládí lidstva stalo minulostí, vzpomínkou, kterou je třeba uchovat, abychom si sebe, v narůstajícím mindráku z nezvládnutého chaosu světa, ještě vůbec dokázali vážit. V tom okamžiku byl založen památkový úřad.

Ještě stále je orientačním kritériem pro posouzení, zda určitá věc je či není starožitnost, zhruba stoleté stáří předmětu, a je to také rozdíl mezi přístupem toho, kdo ji vytvořil, od přístupu našeho. Je v ní většinou víc práce a hlavně víc ochoty udělat něco, co je z našeho pohledu zbytečné. Ale jak nás zrychlování životního tempa zplošťuje a zjednodušuje, interval pro odhalení jiného přístupu se zkracuje. Sbíráme předměty z padesátých i šedesátých let dvacátého století. Stará auta, rádia, televize, hračky. Dobu světové výstavy v Bruselu vnímáme jako kulturní epochu téměř srovnatelnou s těmi předchozími a předměty z té doby jako svědectví o skutečné kultuře. Naší většinovou kulturou je teď praktické, minimálně pracné a bezúdržbové zhmotnění našich představ nebo spíš iluzí, jak dosáhnout pohodlí, spokojenosti a štěstí. Ve stále rychlejší oscilaci módních vln již ale nelze kulturní počiny přehlédnout jednotícím pohledem epochy, byť sebekratší. Jak dlouho může asi vydržet taková tachykardie? Stejně jako u jiných organismů. Interval zběsilého tepu se zkrátí na nulu. Nastává kolaps.

S nástupem industriální éry skončila období velkých slohů, architektura udělala během devatenáctého století shrnující kolečko „novo“ slohů a pustila se do demontáže, stejně jako výtvarné umění. Kubismus rozbil realitu, věštil tím katastrofu rozmetání světového pořádku světovou válkou? Poté nastoupili funkcionalisté, a zvláště ti „vědečtí“ prohlásili své výtvory za vítězství rozumu a pokroku. Považovali se za „pravdivé“ na rozdíl od „lži“ všech slohů předchozích, byli tou Modernou, která se svojí Pravdou konečně věděla, jak na to; jak splnit velká očekávání a naděje spojené se socialismem a komunismem.

My už víme, že až tak úplně nevěděla a filosofové nám před koncem předchozího století předestřeli lákavou ideu postmodernismu. Nic není úplně tak, jak to je, a každý může mít svoji Pravdu. V umění a architektuře se tento proud prezentoval reakcí na vyčerpanost a nudu moderny, citoval z minulosti, hrál si... a rychle skončil. V politice ovšem pokračoval dál jako multikulturalismus.

Současným uměním pak může být doslova vše. Na většinovém vnímání lidí už téměř nezáleží (lid přece vždycky zvolí kýč), proto rozhodující slovo mají kritici, teoretici a obchodníci, nikoliv tvůrci. Architektura se bojí hmoty a tvaru, budovy jsou skleněné, průhledné, nebo jako zrcadla pouze odrážejí své historické okolí, navíc jsou většinou ještě zabaleny do mihotavého závoje lamel a žaluzií.

Umění prý přesně odráží stav společnosti a předvídá budoucnost. Dokážeme si odvodit, jací tedy jsme a kam směřujeme, nebo je to patrné vždy až s odstupem?

Proč s úžasem hledíme na Stonehenge, na pyramidy, na náměstí a ulice s barokními domy? Proč proudí davy gotickými katedrálami? Protože se dívají na své dětství. Tenkrát s lidmi ještě žil Bůh. Dával jim jistotu budoucnosti i strach z trestu, stejně jako starostlivý rodič, a oni se mu za jeho péči odvděčovali neuvěřitelným úsilím. Jak obrovskou obětí byly stavby, které stavěly generace a které vyčerpávaly bohatství celých národů. V gotické katedrále je i ten nejzastrčenější detail, který nikdo nikdy neuvidí, zpracován se stejnou péčí a dokonalostí jako prvek, který je stále všem na očích. Byl udělán za Jeho přímé asistence a pro Něho, který vidí vše. Barokní umělec už švindloval. Natírané dřevo se tváří jako kámen, malovaný prostor je nádhernou iluzí a záda soch, přivrácená ke stěně, jsou jen hrubě otesána. Adolescent věděl, že už ho rodič nepotrestá.

My jsme dospělí?