26.5.2022 | Svátek má Filip


ROZHOVOR: Na určité úrovni pojem žánr ztrácí smysl

8.1.2022

Jméno Ivo Fencl bylo dobře zavedeným pojmem v publicistice ještě v době, kdy jsi sám autorsky netvořil. Lze za tvou spisovatelskou dráhou vidět tatínkův dominantní vliv a snahu napodobovat otce či vycházet vstříc jeho případnému povzbuzování? Anebo sis tvořil jaksi paralelně a sám, bez ohledu na rodiče a jejich řeči či pobízení?

Ještě před tátou mě postrčila máma, profesorka literatury a českého jazyka. Učila mě Halase, Hrubína i verše z měsíčníku Mateřídouška let šedesátých (ty mi lepila do sešitu, který mám schovaný). A babička mi do toho předčítala předválečného Punťu, tedy říkadla méně kvalitní. Pak si pamatuji, že to nepřišlo zvolna, ale jednoho konkrétního dne jsem šel za mámou a prý: „Mne napadají básně.“ Nadiktoval jsem jí stránku do své kroniky, ale nepovažuji se za poetu. Jen jsem brzy lapil smysl pro rytmus, rým a taky slyším, když přebývá slabika. Psal jsem i texty pro různé skupiny.

A táta? Byl doktorem filozofie a kolem roku 1970 mi ukázal svůj rukopis. „Až to dodělám, bude takhle tlustej,“ řekl. Užasl jsem – a napsal o tom kapitolu do sešitu Naše rodina, kde líčím dětství s mladší sestrou Evou. Později jsem zápisky užil při koncepci knihy Domek pana Stilburyho. Ale zdůrazním podstatnější. Táta mi taky říkal, ať jsem klidně spisovatel, ale měl bych mít i nějaké další povolání. To jsem bohužel splnil jen částečně. Nikdy jsem totiž nebral dost vážně žádnou práci – kromě psaní. Vždy mi v ní chyběly ambice.

Tvůj otec se později v zájmu odlišení od stejnojmenného syna začal psát jako Ivo Václav Fencl. Čím to, že ustoupil synovi, a proč podobný krok nepřišel spíše z tvojí strany? Zvažoval jsi někdy užití prostředního jména? A využil jsi někdy také pseudonym?

Užití prostředního jména ani pseudonymu jsem nikdy nezvažoval, i když mi to imponovalo u všeuměla Franty Čecha. Táta čekal, že se budu podepisovat JUNIOR. Marně. Přitom je třeba Kurt Vonnegut JUNIOR, že ano? Otec se tedy začal podepisovat Ivo V. Fencl a vyříkali jsme si to. Já: „Tak jsi měl zůstat u Dannyho, když jste mě křtili.“ Táta totiž ve svém článku jako jeden z prvních u nás pochválil Škvoreckého Zbabělce a měl v oblibě jejich hrdinu. Ale nakonec mě pojmenoval po sobě. Sám jsem toho příkladu nenásledoval a syn se zove Filip.

Tvá maminka je rovněž tvůrčím způsobem založená.

Je. Učila i techniku administrativy a má sestra se i díky tomu několikrát stala mistryní státu v rychlo-psaní na elektrickém stroji. Teď máma píše městskou kroniku, a to na počítači; počet svazků dávno přesáhl deset a jsou objemné. Asi dvakrát byla nejlepší kronikářkou kraje. Když teď chystal tým okolo všeuměla Petra Vrobela dvojdílnou knihu o Plzenci, psali mámě o řadu materiálů: přepsala totiž pracně do počítače i veškeré předchozí, ještě rukou psané plzenecké kroniky. Talentů má mnohem víc a hodně se odvíjejí už z její schopnosti soustředěně, rychle číst. Jak ryzí literaturu, tak třeba Agathu Christie (kterou jsem jí zakoupil kompletní).

Lidé, kteří tě dobře znají, vědí, že máš nedokončených několik vysokých škol. Nemrzí tě dnes s odstupem, že jsi některou z nich nedotáhl? Člověk s tvými encyklopedickými znalostmi by mohl přednášet na univerzitě, jenže ta si žádá příslušnou řádku akademických titulů před i za jménem…

Na Univerzitě Karlově jsem měl dostudovat, ale vadil mi tam jeden předmět. Nikdy o tom nehovořím, a kdyby to někoho zajímalo, což pochybuji, dá se vydedukovat, jaký. Navíc pokaždé vyvstane otázka, zda a jak dlouho vystudovaný zůstane v oboru. Třeba uteče, ale titul se hodí: koneckonců jsou doktory filozofie i Ondra Neff, s nímž jsem napsal knihu Královská zábava, nebo Martin Petiška, jehož mám taky moc rád. Oba navíc měli slavné otce-spisovatele, ale sleduješ: titul si zajistili. Můj táta napsal – pro někoho překvapivě – šest knih, ale slavný jako Vladimír Neff či Eduard Petiška samozřejmě není. Přesto jsem si nezajistil ani ten titul. Jistěže chyba. Mimochodem, nedávno se mě matka ptala, zda bych šel na univerzitu třetího věku. Nešel. Titul z ní nechci. Připadá mi, že se tam lidé chodí spíš seznamovat, když postrádají společnost. To sice chápu, ale pokládám za přínosnější četbu.

Není nakonec pro kreativního člověka jakákoli škola či studium do určité míry utrpením? Neustále pasivně vstřebáváš informace, často v nadlimitním množství, o to víc zde ale může chybět prostor tvořit a dávat něco přímo ze sebe?

Tak třeba můj syn je nadaný výtvarně, hudebně, výtečně zpívá a hraje na kytaru, byl či je v hudebních skupinách. Uznává film i literaturu a během dětství jsem mu nahlas přečetl značné množství knih (jejichž mám seznam) a povídek. Přesto už má titul ze strojařiny, pokračuje v páťáku na ČVUT a v milionu směrů mě dávno, dávno trumfl. Byl totiž dobrý i v matematice a takřka ve všech předmětech. Vlastně bez toho takřka. Nebohá maminka mu přitom zemřela, už když mu bylo pět let. Tak jaké utrpení? Někdo je, Radovane, prostě všestranný a současně se nestresuje. I on. Filip. Má šťastnou povahu. Oproti tomu takový Miloš Kopecký trpěl extrémními depresemi, za což taky nemohl, a jednou řekl: „A vám to nepřipadá potupné se nechat zkoušet?“ Naznačoval, že by vysokou školu zřejmě vystudoval, co se jeho mozkové kapacity týče, ale nezvládl by ji psychicky. A nemusel by se hned zhroutit, prostě by se s někým posléze pohádal.

Co bys označil za své literární prvotiny a kdy vlastně vzniklo první poetické či prozaické dílo Iva Fencla mladšího? Lákala tě v počátcích psaní více próza, anebo poezie?

Ty říkanky samozřejmě za ryzí poezii nepovažuji a úplně nejdřív mě zlákal komiks. Mám dodnes schovaný mámin učitelský zápisník, ve kterém byla políčka příhodná pro obrázky. Celý jsem ho počmáral seriály. V jejich tvorbě jsem pokračoval nejen do časů gymnaziálních, ale i na vojně. Problém byl v tom, že mi zajímavější připadalo řadit věty a vymýšlet i psychologičtější příběhy. Táta ze mě chtěl mít malíře a učili mě tak třeba Veselák, Hankerová, Losenický nebo Topinka (ten jediný to flákal), ale samy obrázky mohou být třeba sebevíc surrealistické, a přece vypravovací linii nepostihnou. I proto jsem odmala pořád něco psal a mám toho dodnes plné skříně. Próza vyhrávala a osobně mám pocit, že se podobně chovají někteří lidé s mírnou poruchou autistického spektra. Píší v jakési touze nebo schopnosti se uzavírat. Navenek se to projevilo i tím, že jsem od třetí třídy bez přestání vyprávěl vymyšlené příběhy. Vždycky okolo mě šel chumel kluků cestou ze školy, zrovna tak na mě čekali o velké přestávce na židlích u zadní stěny třídy. Tím jsem získal zvláštní kredit i moc. O moc mi ale nikdy nešlo. Baví mě vyprávět a tu schopnost spontánně, nahlas fabulovat a přitom improvizovat mám pořád; ale ne každý o ni stojí, to je jasné.

Ty jsi znám jako stylový univerzalista, jenž vystřídal v rámci vlastního psaní celou řadu žánrů. Které to jsou?

Jednodušší by bylo říct, které to nejsou. Není to třeba western. Tento žánr nesmírně obdivuji a rozepsal jsem několik příběhů tohoto typu. Ale postupně jsem dospěl k závěru, že western je vlastně víc vizuální, filmový žánr. Na druhou stranu je pravda, že třeba sbírám české překlady knih Louise L´Amoura a jistě mám i všecko od Boba Hurikána. Skvěle psal taky westerny Max Brand, tvůrce Hvízdavého Dana, a dalo by se dlouho pokračovat; ale sám jsem tuhle ambici zahodil. Z úcty. Ostychu. Symbolem westernu pro mě prvořadě zůstává záběr na otáčející se loukoťové kolo krytého vozu. A to je lepší ve filmu.

Je nějaký žánr, na který se teprve chystáš a bereš jej coby svou budoucí metu?

Na určité úrovni, upozorňuji tě, pojem žánr ztrácí smysl. Skutečně dobrý spisovatel, dejme tomu Ian McEwan, žánry jaksi jen používá. Jako košile. Napsal jistě i špionážní román, ale to v jeho případě znamená o dost vyšší level než bondovka, že ano! Sám nejsem žádný lumen, ale když začínám psát, málokdy si řeknu, že to bude v určitém žánru. Spíš člověk naplňuje nějakou potřebu. Výsledek si lidi přečtou a teprve to vřadí do škatulky. Ale musím přiznat, že mě odmala fascinovalo strašidelno. Upíři, horory. Měl jsem na to čidla. Ovšem člověk stárne a začnou ho strašit spíš věci praktického života, což je také pravda. A ty už nejsou tak malebné, řekl bych, a leda je možná vhodné zpracovat je nějakou metaforou.

A nejsem filmař, ale souhlasím s Hitchcockem, když řekl: „Lidi nechtějí vidět kousky života. To bych mohl rovnou točit dokumenty.“

Která z tvých knih dosáhla nejvyššího ocenění? A kterého knižního díla z tvého pera si, pokud to není náhodou to samé, sám ceníš nejvíce, nebo k němu máš nejsilnější vztah? A řekl bys o některé ze svých knih, že jsi jí přisuzoval vyšší ambice, ale kritici ji kupodivu přehlédli či nedocenili?

Nedoceněný zůstal Domek pana Stilburyho, ale předpokládám, že se to během dalších desetiletí srovná. Zrovna tak u knihy Smíš zůstat mrtev. Ta měla, uznávám, dobré kritiky a psal jsem ji krví, jak říkával spisovatel Jiří Navrátil. Větším množstvím krve než jiné své knihy. Je to takový dokument o tom, jak silně cítíme lásku v mládí. Tak silně, že se domníváme, že i po smrti tu zpola zůstaneme a budeme objekt lásky moci pozorovat, špehovat. A budeme moct pomáhat i celé jeho rodině. Třeba Jirka Hlobil vystihl poetičnost toho textu, ale nikdo netuší, jak pečlivě jsem při psaní osnoval průniky všech knih a svědectví typu Moodyho Života po životě. Skutečně jsem se s tím piplal a zcela vážně věřil, že dílem jako alegorií dobudu srdce své lásky.

Obě ty knihy právem dostaly Čestné uznání Ceny Bohumila Polana.

Literární kritika je velmi subjektivní záležitostí. Jedna negativní a třeba zároveň i neobjektivní recenze může hned v začátku zničit úspěch celé knihy. Je nějaký kritik, jehož si vážíš pro snahu o jeho objektivitu a vyváženost a dokázal bys ho veřejně pochválit? Nebo patříš k autorům, kteří jsou s kritiky občas na kordy a neberou tuto kategorii publicistů vůbec vážně či na vědomí?

Vždy jsem se střídavě smiřoval a rozkmotřoval s Vladimírem Novotným. Má vysoké nároky, je to přísný kritik, jako každý normální člověk má možná i své oblíbence. Podle mě Novotný posléze prohlédl, že nejsem žádný lumen, a měl pravdu. Ale jindy na mě možná jen krapet žárlil. Je extrémně sečtělý, užívá maximální etalony. Je schopen objektivity, ale je to člověk a sem tam se mýlil. Jinak se o kritice těžko mohu vyjadřovat. Buď by to bylo mazání medu okolo úst, anebo dělání si nepřátel. Dodám tak jen jedno. Bez kritiky a časopisů není literatury.

Ty patříš mezi dobře zavedené autory, kteří se stále účastní nejrůznějších literárních soutěží, kde dochází ke kláním i s úplnými nováčky. Někteří autoři se naopak domnívají, že zavedený spisovatel už by se v těchto aktivitách angažovat neměl. Jak to vnímáš ty? Baví tě soutěžení? Je pro tebe soutěž prostředkem určitého sebepotvrzování se v tom, co děláš, v kvalitě i výkonu, podobně jako veřejné zápasy pro sportovce?

Žádné potvrzení to pro mě neznamená a jako první to byl Vladimír Novotný, kdo mě upozornil, že psaním do soutěží ztrácím čas. Přesto i dnes občas podlehnu. Vždy se kouknu na konec výzvy, a když tam je tam napsáno, že bude vydán sborník, zvážím účast. Pokud jsou ale slova o vydání sborníku nejasná, jdu pryč. Nepohrdám soutěží a ani účastníky, ale nezúčastním se. Na druhou stranu je otázkou, jaký smysl má být v tolika antologiích: spočítal jsem to a jsem tímto způsobem spoluautorem snad sedmdesáti knih.

Tvojí velkou literární múzou je plzeňská dívka Jorika, jíž jsi věnoval několik knižních prací. Pravda, tvá zamilovanost k ní nebyla nikdy opětována. Ale není taková neopětovaná láska, sublimovaná do kreativní podoby, paradoxně obřím hnacím motorem k psaní a tvorbě vůbec? Není duševní bolest z nenaplnění jedním z nejúčinnějších tvůrčích paliv? Neztratil bys chuť něco vytvářet, kdybys žil naplněným vztahem, v němž bys množství času musel věnovat své milované?

To ví každý. Ženy nás inspirují k dílům a současně nám brání je dopsat: to když je láska naplněna. V Joričině případě ale naplněna nebyla a fungovalo to velmi slušně. Ať si o knize Styky s Jorikou myslí kdo chce cokoli (doslov psal Martin Petiška), je na 100 % autentická a psala se sama. Zvláštní pocit! Kdyby mě tenkrát Jorika neodmítla, nikdy bych to nedotáhl. Ale upozorňuji, že kniha částečně líčí vztah k Jorice i jejímu milenci Jakubovi, tedy k páru.

Obecně vzato, je-li vztah naplněn, člověk o něm nemá potřebu psát. Mám dnes naplněný vztah a nijak nelituji, že negeneruje romány.

V civilním životě jsi vystřídal řadu profesí. Které to byly a na kterou z nich vzpomínáš nejraději?

Učil jsem, pracoval u bezpečnostní agentury i jako technik u geodézie – což je, myslím, docela lukrativní, ale psát se přitom nedá.

Pracoval jsem též u mezinárodní firmy Kuvert, ale i proto, že pobočka stála jen 500 metrů od mého obydlí. Na svačinu jsem vždycky jel domů na kole. Ta práce tam mě nebavila, ale potkal jsem pár pěkných ženských i bezvadného kamaráda Zbyňka Šimánu. I šéf Karas byl solidní chlap.

Ale nejradši vzpomínám na devadesátá léta. To se zhaslo (jak řekl, tuším, Klaus) a každý budoval kariéru. Já ne. Pracoval jsem u vlakové pošty, putoval díky tomu po vlasti a měl spoustu bezvadných kolegů, kteří byli původně kdečím. Opakovaně jsem se zamilovával, ale přesto se cítil svobodný. Šéfa jsem rozhodně neviděl, jak je čtvrtrok dlouhý, a ještě mi to bylo líto, jelikož pan Kaluba byl neskutečný dobrák. Zrovna tak pan Fast. Odešel jsem těsně před zrušením vlakových pošt. Existovaly dlouho, pracoval tam přece už Jiří Karásek ze Lvovic, a to už v devatenáctém století.

Ale abych nezapomněl, okolo převratu mě chytila i zmiňovaná práce u geodézie, o čemž jsem napsal román Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně. Ale něco mu pořád chybí. Nechci ho zatím vydat.

V posledních létech působíš jako bezpečnostní pracovník. Pro snoby, kteří se rádi pohybují v tzv. nóbl společnosti, to nebude zrovna dvakrát ceněná profese. Ale není paradoxně tím nejlepším, co může spisovatele potkat? Jako úředník nebo učitel bys neustále zaměstnával mozek a večer by ti zbýval drobný kousek dne pro sebe protkávaný únavou, kdežto takto máš nepřetíženou mysl a můžeš celé hodiny snovat příběhy svých nových knižních hrdinů… Nebo se mýlím?

Jsem už řadu let v recepci a zodpovídám telefonické dotazy, takže úplně nezaměstnaný mozek nemám. Ale taky jsem tři roky hlídal lom a to nemělo chybu. Hlídal jsem ho vždy jen tři noci přes víkend. Ideální. Zajímalo by mě, jestli jsem asociál. Sám to nepoznám…

Tak na to ti jako historik neodpovím, to chce jiného odborníka… Každopádně poznal jsem jen málo tak psavých lidí, kteří zanechávají stopy na tolika místech. Do kterých novin a časopisů píšeš a které typy příspěvků zde publikuješ?

V první dekádě jsem napsal desítky článků a jiných příspěvků do Tvaru, v druhé stovky do Literárních novin. Ty ale zanikly, nebo aspoň v papírové verzi. Teď píšu sem, do celostátních Krajských listů.cz, ale taky do (i hmotného) Interkomu Zdeňka Rampase, do deníku Neviditelný pes (tam už budu mít pomalu 600 příspěvků) a do LUKu, což je zkratka pro papírovou přílohu Literatura umění kultura. Snažím se dál psát na Čítárny, které vznikají z Kanady, nicméně šéf a kolega-redaktor Mike Herman mě tam momentálně trumfuje.

Psal jsem a kreslil i pro Dobrou adresu, ale zřejmě zanikla. Desítky let píšu do měsíčníku Plzeňský literární život, a když přičtu jeho vnitřní přílohu Listy Ason-klubu, je možné, že už jsem tam dávno zveřejnil tisící příspěvek.

Jsi také členem několika spolků. Které to jsou a jakou činností se zabývá ten Fantomasův, v němž jsi rovněž angažován?

Jsem ve Sdružení přátel Jaroslava Foglara – už od jeho založení – a píši v té souvislosti do (hmotného) časopisu Bobří stopa. Vstoupil jsem i do České společnosti Sherlocka Holmese, ale vše se nedá stihnout. Klub přátel Fantomase, to je spíš recesistický spolek a založil jsem ho někdy po odchodu z gymnázia na ČVUT. Nikdy nebyl rozpuštěn, má okolo padesáti členů. Stanovy jsou zajímavé, ale na prostoru rozhovoru je nelze vypisovat. Inspirovalo mě, že podobná společnost kdysi existovala mezi surrealisty ve Francii.

Jinak jsem v Obci spisovatelů, v Unii spisovatelů a ve Středisku západočeských spisovatelů.

Někteří zlí, anebo možná jen upřímní jazykové tvrdí, že co literární spolek, to pořádně konfliktní prostředí. Je to přehnané, anebo to souzní s realitou, podle tvých zkušeností?

Je to nesmysl. Sám spolek konflikty nedělá.

Díky za diplomatickou odpověď… Mimochodem, které tvé literární novinky najdou čtenáři aktuálně na trhu a jaké veřejné akce pro ně chystáš?

12. 10. 2021 jsem pokřtil knihu Tři tváře Edgara Poea (jakési pokračování publikace Dvě tváře doktora Jekylla) a 5. 11. chci za doprovodu kytary a zpěvu Vladimíra Babniče pokřtít knihu Columbo a já a knihu Jsem živý. Podepsán ježek v kleci. Když odhlédnu od trhu, tak tyhle a další mé práce mohou zájemci získat i přímo ode mě či ve veřejných knihovnách.

A jaké jsou osobní i literární plány Ivo Fencla do další doby, blízké či vzdálené?

Dokončil jsem korektury třídílného románu V nitru Kamerunu a v jiném nakladatelství je próza Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů, což ale nebude vůbec nic rouhavého, naopak jde o poetický text.

Napsal jsem taky příběh inspirovaný mou arachnofobií, jmenuje se Malý tygr, malé peklo. Ještě tomu ale pořád něco chybí. Do Plže píšu letitou rubriku Plzeňan čte, ale ta nejspíš v lednu 2022 skončí: to ještě proberu s Janou Horákovou a Vladimírem Gardavským.

Časem bych taky rád vydal svou verzi Babičky, která už v Plži vyšla na pokračování pod názvem Sny. Mám toho rozepsáno dost, ale jistě souhlasíš, že podstatná je vždycky motivace. Tou může být nešťastná láska, může jí být něco jiného. Jen honorář (jak opět říkal Hitchcock)? Sotva. A má smysl psát bez motivace a třeba jen ze setrvačnosti? Těžko!

Víš, osobní plány není radno prozrazovat, ale mám jako každý přání, aby mí blízcí zůstali zdrávi a neumřeli, anebo aby se tato země nepropadla do marastu. Volební programy totiž neodrážely nejpodstatnější problémy a zaděláno je nejspíš na malér...

Nechť se ti daří a děkuji za upřímný rozhovor. Jen s těmi honoráři bych zůstával raději realistou. Napsal jsem také několik knih, ač ne desítky jako ty, ale honorář mi nedali ani za tu, co se prodala v tisícovkách kusů. To je realita malého knižního trhu a nepočetného národa. Na to si stýskal už v 19. století Jakub Arbes i různí obrozenci. Příště se holt musíme narodit třeba v USA…

I já ti děkuji za povídání! Už bohužel zesnulý redaktor Literárek Ivan Matějka mě svého času upozornil, že se na konci rozhovorů neděkuje, a kdesi mi děkování dokonce škrtl. Ale to s tebou jen žertuji, Radovane.

Otázky kladl Radovan Lovčí, KL, 6.1.2022



Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.