Na Hrad musí každý, kdo navštíví Prahu. Je to stejně kulturně společenská povinnost jako je například vylézt v Paříži na Eiffelovu věž, v Římě navštívit chrám svatého Petra a v Hurghadě šnorchlovat, i kdybyste měli desetkrát dojem, že jste tam někde kus od břehu zahlédli takovou tu špičatou hřbetní ploutev.
Dá se říci, že již od dob národního obrození musí každý Čech a Moravan případně Slezan, přejít Karlův most, vyšplhat se Nerudovou ulicí nahoru před hradní bránu a rozhlédnout se přes kamenné zábradlí na Prahu. A cítit se morálně povznesen. Na Prahu se odtamtud díval kdekdo. Janem Nerudou a dalšími buditeli počínaje, „tatíčkem“ Masarykem jakbysmet až po amerického prezidenta Baracka Obamu. Můžeme to sice zamlčovat či se tvářit neutrálně, ale i Adolf Hitler pospíchal na Hradčany, aby se tam nechal vyfotit, jak kouká z okna, protože plac před Hradem byl plný hajlujících pražských Němců. Protože „sichr je sichr“ a Češi jsou pěkný bestie, o čemž byl pevně přesvědčen. Co si myslel Leonid Iljič Brežněv, když přijel na Pražský hrad, to nevím, ale prostě jet do Prahy a nejít na Hrad je něco nemyslitelného.

Možná se divíte, proč píšu na Neviditelného psa o výšlapu na Pražský hrad právě v lednu, když dneska je 10 nad nulou, zítra mají být záplavy a příští týden má být 10 pod nulou. Že tedy jako asi není nejlepší čas přemýšlet o výšlapu. Ba naopak! Právě teď je potřeba se touto myšlenkou zabývat, protože jakmile přijdou jarní prázdniny, Velikonoce a pak furt od května až do listopadu, tak od 10 dopoledne až do večera vypadá Královská cesta ze Starého Města až na Hradčany jako kdysi povinné 1. máje v 50. letech. Hlava na hlavě, dav pochodující dopoledne jedním směrem nahoru a odpoledne druhým směrem dolů. Místo transparentů vlají nad hlavami davu deštníky průvodců. A na Karlově mostě je neuvěřitelná přehlídka „kýčařů“, ostatně tak jako všude kde jsou haldy turistů.

Takže dle mých zkušeností je nejlepší vyrazit na Hrad někdy, kdy je tam co možná nejméně lidí. A také se na tu návštěvu pořádně připravit. Pražský Hrad je úžasný a krásný, ale většina návštěvníků pozná tak sochu Masaryka před vstupem, slyšela, že je tam někde Matyášova brána, ale není si úplně jist, která z těch bran to je. Z dějepisu a televize lidé poznají balkon, z kterého mluví naši prezidenti. Další, čím jsou si celkem jisti, je chrám svatého Víta. Ten se nedá přehlédnout. Ale troufám si odhadnout, že většina lidí netuší že ve skutečnosti je to chrám – tedy správně „Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha“. Kdo to byl svatý Vít a svatý Vojtěch většina návštěvníku netuší.

A ostatními krásami a památkami Pražského hradu je to, jak říkaly naše babičky v době, když tam sídlil císař František I. zvaný Dobrotivý, „nemlich to samý“. Jdete tam a koukáte, je to sice krásné, ale podle mě, když nevíte něco o tom, na co vlastně koukáte, tak je to jako kdybyste měli před sebou třeba svíčkovou s knedlíkem a brusinkami. A chyběla by vám chuť a čich. Taky by to bylo dobrý, ale není to ono.
Dost mne mrzí, že na každé soše na Karlově mostě a na každém baráku na Hradčanech není cedule, kde by bylo napsáno, kdo to je anebo co to je. Já to prostě nevím. Lepší je to v obrazových galeriích, kde pod obrázkem nahaté slečny je napsáno: „Jitro“. Případně „Zuzana v lázni“. Takže víte, že to není žádná hanbárna, ale umělecké dílo, i když jak se ta dotyčná jmenovala je každému úplně fuk. Ale víte, že to namaloval Mánes anebo Švabinský. Mánes prý maloval tyhle obrazy podle holek z jednoho pražského hampejzu, ale to už je dneska „promlčený“. Aspoň doufám, dneska jeden nikdy neví.
Pokud už někde najdete na Hradě nějakou informační cedulku, přece jenom je to příliš stručné. A pokud nejste historik anebo učitel dějepisu, tak z toho moc nemáte. Takže knížka, jejíž název je v titulku tohoto povídání, je vítanou pomocí abyste po Hradě nebloudili jako úplná kulturní trdla. A věděli, co je co. Jak se to jmenuje, jak je to staré, jaký to má vztah k dějinám a tak. Já vím, že každý má dnes iPhone a napojení ale knížka je knížka. V každém případě se text neleskne a nedojde baterie.

Knížečku, kterou mám zrovna v ruce a co o ní píšu, nenapsal žádný historik, ale muž, který se o Pražský hrad a jeho okolí zajímá jako „amatér“, což v překladu znamená milovník něčeho, v tomto případě Pražského hradu. A sepsal ji tak, abychom tomu i my, co nejsme historici anebo kunsthistorici, rozuměli. A vložil tam plno zajímavostí. Třeba jak Češi lstí vyhnali Poláky, kteří obsadili Pražský hrad, vůbec jsem netušil že ho nějací Poláci někdy obsadili, a oni pod vlivem falešného poplachu utíkali z Hradu tak, že se jich několik ušlapalo v jedné z bran. V které, to najdete v knížce.
Čtenáři, kteří mají potomky či vnuky, mohou využít takto nabytých vědomostí, zvláště když si tu malou knížečku vezmou na vycházku s sebou do kapsy, aby díky ní poučili a vzdělali své potomky či vnuky. Kdyby jim něco vypadlo z paměti.

Jen je varuji, aby to s tím poučováním nepřehnali. Moje maminka, si kdysi vzala mého synka, aby ho kulturně vzdělala, na vycházku po Praze. Začali, kde jinde, než u sv. Václava. Tedy u jeho sochy. A babička pilně vykládala, kdo že to byl svatý Václav, co činil a co je to za lidi, co mají sochy kolem něj, a proč kníže ausgerechnet sedí na koni. Vnouček se zájmem poslouchal, a když jej babička vybídla, jestli chce ještě něco vědět, tak se bezelstně zeptal: „A babi, ty jsi ho znala?“

Koupit si knížku můžete třeba přes

https://www.kosmas.cz/knihy/520722/hajdy-na-hrad/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/hajdy-na-hrad-docela-proste-o-prazskem-hradu-a-moste/