V sobotní MF Dnes jsem si se zájmem přečetl článek předsedy Komise územního rozvoje Prahy 1, pana Filipa Dvořáka, s názvem "Jandák ignoruje potřeby Prahy", jenž je nesen v duchu výzvy "budova bývalého Federálního shromáždění musí ožít!" a na dané téma pobízí k diskusi, do které se velmi rád zapojím, ačkoliv ono vlastně až tak není nad čím hluboce debatovat. Budova bývalého Federálního shromáždění skutečně musí ožít, nejlépe kulturou, krásou a vzděláním. Přesně tak by ji rádo Národní muzeum využilo a ve spojení s naší novorenesanční budovou v sousedství vytvořilo muzejní zónu se vším co k tomu patří, čemuž sousedství obou budov, doplněné blízkostí Státní opery přímo vybízí.

Zda to bude podobné Centre Pompidou, jak navrhuje pan Dvořák, nebo vytvoříme něco zcela česky originálního, je zcela jedno. Důležité je, aby to byl otevřený kulturní prostor, do kterého by se lidé z Prahy i celé naší vlasti chodili poučit, pobavit a potěšit se kulturním bohatstvím, na které je naše republika tak bohatá. Nechci příliš vyzdvihovat Národní muzeum, ale myslím si, že je právě tou institucí, která je pro naplnění této myšlenky ta pravá a dokázala by tuto oázu kultury a poznání v rušném centru Prahy vytvořit. Vždyť spravujeme téměř 1/3 všech sbírek v České republice a již několik let se snažíme je co nejvíce zpřístupňovat a otevírat veřejnosti, nejen formou výstav, ale i bohatých doprovodných programů. V duchu výše uvedeného též Národní muzeum připravuje uživatelský záměr, a to v těsné součinnosti s Ministerstvem kultury.

Skutečně to tedy vypadá, že není nad čím diskutovat. Pokud by článek pana Dvořáka také nelíčil, jak Národní muzeum chce budovu uzavřít pro veřejnost a udělat z ní temné a veřejnosti nepřístupné depozitáře. Na to pak musím reagovat výkřikem "Nesmysl!" Budova nám maximálně může pomoci při vystěhovávání naší hlavní budovy při její rekonstrukci, tak aby se sbírky co nejdříve dostaly do moderních depozitářů v Horních Počernicích a Terezíně, může nám pomoci svými kapacitami na uložení knih a archivními prostorami, které jsou zde vybudovány ještě z parlamentních dob, může nám pomoci svými kancelářskými prostorami uvolnit původní výstavní sály Národního muzea, nyní sloužící jako naprosto nevhodné pracovny. To jistě ano, ale věřte, že Národní muzeum si nepřeje mít sbírky v budově, která pro to není určena, ale usiluje o jejich kvalitní uložení v depozitárních komplexech, která pro tento účel již léta profesionálně buduje. Naopak maximálně usilujeme o zvýšení naší výstavní kapacity, tak abychom veřejnosti mohli prezentovat více než současné cca 2 % naší bohaté sbírky.

Docela bych i chápal obavy vyřčené panem Dvořákem ve zmiňovaném článku, rád bych mu zavolal, abych vysvětlil, že nemá všechny informace a věc objasnil. Je tu však jedno malé kdyby… Kdyby mne pan Dvořák již sám před třemi týdny nenavštívil v mé pracovně a o tom všem, co jsem zde napsal, bychom si téměř hodinu nepovídali. Plány Národního muzea, jež je součástí resortu kultury, tedy znal a zná. Potom mi ovšem smysl celého článku i důvod ostrého výpadu proti ministrovi kultury poněkud uniká a připadá mi pouze jako malicherné mediální slovíčkaření. Ale i tak jsme se snad v naší diskusi posunuli o kousek dál a s panem Dvořákem jsme se shodli na tom, že budova bývalého Federálního shromáždění by měla sloužit veřejnosti a kultuře, tato otázka je tedy zodpovězena. K tomu, aby se tak skutečně stalo, Národní muzeum nabízí své sbírky, odbornou kapacitu, zkušenosti i tradici.

Nyní se já dovoluji tázat a dávat k diskusi, kdo další - mimo Národního muzea - má konkrétní představu a kapacitu tento nelehký cíl naplnit?

27.3. 2006

generální ředitel Národního muzea