Jako když se obloha zamračí, byť mezi stromy matně probleskuje slunce; teskno; omámen and confused - jsem schizofrenik a jako nejspíš jeden z mála to o sobě nemilosrdně vím. Lehkou panikou zachvácen, tíživými jakýmisi, náhlými vzpomínkami z mládí obtížen, (kdy mi takto trudně nejednou bejvávalo – glo, glo, glo), klopotně klesám pomyslnými lidskými vrstevnicemi gravitací napříč, do syré lesní země ostře zařezaným údolím potoka.

Když jsem byl nevděčně mlád … ach jo; – vlastně, čím je člověk starší, tím je to lepší. Většina lidí to ale nejspíš má naopak … Myslím na dobu přítele mé vlasti, Sovětského svazu, naše soudruhy, jejich Lenina a Marxe, toho geniálního kverulanta, a sveřepě kráčím po tunách kamení na cestě. Ti tu musí mít kamenolom, pomyslel jsem si, vida vzácnou surovinu v hojných vrstvách na zapadlé lesní cestě takto marnotratně se povalovat. A už ho i vidím: pojízdný jeřáb z ČKD pokojně rezaví na pozadí kamenných kostí země, vyplundrovaných žalobců nikomu. Nahoře nad převisem lhostejně trčí obnažené kořeny stromů. V rozježděné kaluži se modře leskne mastnota oleje, rezavou plechovkou prorůstá petrklíč – kýč! Je to ale dobré znamení, civilizace je blízko. Zrychlil jsem krok a vstoupil mezi domy. Vesnice v pohraničí, dychtivě hledím a toužím zopakovat poznání.

Není to ona; kostel žádný, po železnici ani stopy, zklamání. Alespoň že hospoda jim tu nechybí – okamžitě mi na mysli příjemně vytanul orosený půllitr; uvědomil jsem si však, že s sebou nemám žádné peníze. Také jsem hned zlačněl touhou po cigaretě; kolem dýchavičně projelo embéčko, jaké měli i rodiče mého nejlepšího kamaráda z dětství. Táta už mu umřel, loni jsme házeli myrtle do hrobu – támhleten podsaditý chlapík s mírumilovným, širokým valašským obličejem jako by mu z oka vypadl ... Opustil jsem ves kolem oprýskané cedule, jež mi neříkala vůbec nic. V sobě jsem také neměl nic. Dost dobře jsem nevěděl, co si s takovýmito zážitky počít – snad se mi to jenom zdá?

Jdu údolím kolem potoka, po vytlučené okresce, mezi kamennými patníky, asfalt smrděl. Cesta byla mi horkou nadějí - dovede mne, kam chci? Po několika kilometrech jsem o tom úzkostlivě začal pochybovat. Prošel jsem dalšími dvěma takovými vesnicemi, kde se předimenzované baráky zbytečně pokoušejí zastírat svoji bahenní zbytečnost nasycené zaprděnosti, a zastavil jsem se na začátku jakéhosi dalšího, ještě širšího údolí, s ještě širší řekou, ještě širší beznaděj, vrbami malebně lemovaná, prázdno jak vzduch a prostor bez děje času. Nikde nic, jen divočina, louky, pole, lesy – malebné; zrovna toto jsem teď ale nehledal. Hle – tu myš a tam káně: má role v této zavilé noční můře?

Kde jsem, netušil jsem vůbec. Bylo již odpoledne, slunce na mě přímo svítilo, ale jako by kupodivu ani nepálilo. Pod mohutným dubem stál kříž s neuměle namalovaným Kristem, co vypadal tu na rozcestí jaksi nepatřičně jak loupežník na číhané. Kontemplativně jsem se zastavil; koukal jsem podezřívavě na ten zprzněný svatý obraz a myslel na to, jak zlý člověk asi musel být ten lidový malíř, co všechnu svoji nenávist se zadostiučiněním vložil do odcizených rysů zobrazovaného (stále se mi ještě nechce věřit, že by to bylo jen jeho neumětelstvím), aby se snad někomu za něco pomstil - světci na kříži scházela už jen černá rouška přes obličej. Dojem mlčky hledícího nebezpečí završovala pak zlověstně tmavá smrčina, kam se odtud hnědě klikatila divoká pěšina …

Hleděl jsem na tu svatokrádež rezignovaně; co teď? Raději se vrátím po vlastních stopách až úplně zpátky ke skále, kde měl být Willibaldburg – tam, kde jsem zbloudil. Zbývá mi snad něco jiného? Obrátil jsem tělo, co nevážilo nic, aby neslo všechnu tíhu světa. Jak jsem tak šlapal zpátky znovu všemi těmi neutěšenými místy a se znepokojením pokukoval po pokračujícím odpoledni, mé obavy se postupně přelévaly do jakési milosrdné otupělosti. A tak se stalo, že jsem propásl i tu jedinou šanci, co mi ještě zbývala, abych se do večera vrátil domů, a náhle zamyšlen došel až k ohybu cesty, kde jsem mezi stromy v dálce spatřil jakousi osamělou budovu se závorou a cedulí Deutsche demokratische Republik s jakýmsi výhružným černým ptákem.

Nedivil jsem se už ničemu, k tomu se mi sil nedostávalo; vesnici s kamenolomem jsem prostě přešel a tady se už nejspíš někdo opravdu zbláznil. Jako stroj obrátil jsem to, co bylo já, a stejně duchaprázdný jako on tupě to vlekl zase zpět. Všechno mi už bylo jedno. A snad to tak bylo jedině dobře; jak se stíny prodlužovaly, bylo už zřejmé, že se do noci vrátit nestihnu. Nepřemýšlel jsem, co bude. Jako by ne má otupělá postava, ale jen má vůle se táhla nad cestou dál a dál, zpět odnikud nikam. Šla opravdu vůle k moci nad sama sebou, ne já – přesto jsem však „já“ cítil jako jakýsi fatální, neodstranitelný zádrhel: všechny póry těla nedůstojně žadonily o nikotin jak prosebník na klekátku a zastřené vědomí začínalo se protáčet v bezedných kruzích vidin a halucinací.

Podle všeho už jsem zpátky ve vesnici, v níž je kamenolom. Jdu znovu kolem hostince. Na návsi si hrají děti; je to jakási divná hra – největší výlupek číhá na své kamarády, až půjdou kolem, předstírajíce bezstarostnost: hukne na ně, oni se radostně vyděsí, obzvláště děvčata vzrušeně ječí, a rozprchnou se jak hejno vrabců. Prošel jsem před ním, ale jako by mě vůbec neviděl. Snad by mi na tom nemělo být nic divného, nebýt toho, že tu roušku přes obličej „loupežníka“ jako bych už dnes někde viděl. A … ano, támhle ho mají, tady kamenného a určitě důstojnějšího …

Šel jsem lesem do kopce, znovu po marnotratném makadamu, kolem socialistického lomu. Trapné. Zoufalé. Tak dopadají magoři. Padal večer, bylo zase zle, a tentokrát už opravdu studeně. Nemyslel jsem už na ženu, co ač ji tolik miluji, přesto nejsem schopen chovat se v životě normálně. Ani na afektovanou, hloupou spolužačku, ani na jejího veselého, takže vlastně velice moudrého manžela, ani na jejich tak útulné a bezpečné obydlí, s tolik milou zahradou, prasátkem, tratí, říčkou a asfaltovkou … ztratil jsem snad už cit a rozum, nepotřeboval jsem je už k údělu věčně jen jdoucího poutníka, tuláka po hvězdách a kamení …

Jsou cesty, které zraku nepotřebují. Údolí, v nichž poutníka gravitace nesvírá a úzkost k zemi neváže. Kopce, jejichž pokořením jeho cesta nekončí, nýbrž pyrrhónským vítězstvím pádu následného za vrcholem – přímo do nejtemnější hlubiny oceánu - opět začíná. Nevím, co jsem celou noc dělal, zdali jsem šel, letěl, či jsem někde hodiny stál, seděl na vrcholku stromu, ležel deset metrů pod zemí ... - opravdu není v mých silách pochopit záhadu mystického zapomnění, kdy vše je konečně jedno, jako jedno je vše, a ani nevím jak. Netuším, kudy všudy jsem chodil. Vím jen, že jsem prostě šel a šel, stále, neměnně, nedá se snad říci vytrvale, neboť k tomu nebylo třeba žádného onoho cílevědomého úsilí, jež fyzický svět vyžaduje; tělo se musí jistě občas zastavit - kupředu směřující vůle si však takovou zbytečnost nepřipustí. Bylo mi už lhostejné, putuji-li do kopce či z kopce – radoval jsem se, kladl-li mi hvozd překážky. Byl jsem silný a svobodný.

Snad celé to nevysoké pohraniční pohoří prochodil jsem oné noci, kdy se můj život slil v jedno jediné veliké „teď“, se všemi těmi horami a údolími, kmeny, kameny, skalami a hvězdami. A když se rozednilo, zjistil jsem, že tudy jsem zcela bezpečně šel už včera a za chvíli budu konečně tam, kde měl být hrad a nebyl a odkud už je domů tak nekonečně blízko.

Jako bych náhle sám byl oním hrdinným velmožem Willibaldem, co z bitev navrací se do honosného, na skále kamenně čnícího sídla. Pod gotickým obloukem nejvyššího poschodí naší věže, v apsidě u okna s modročervenou vitráží, vzrušen vidím svoji ženu; je rozvalená na medvědích kožešinách, oděná jen náramkem na kotníku a mým astrologickým znamením vytetovaným na srdci, nedbalé výzvy skrytě dbalá. Jdu …

A hrad tam stál; nevídáno - skutečně tam stál, ale žádná zřícenina, hrad jak nový, se vším všudy jak z nějakého historického filmu. Cesta k němu, hrubým kamením sypaná, byla vytepána kopyty koní a rozrytá úzkými koly vozů. Z cimbuří tam trčel jakýsi zlověstný pahýl, zavřená brána se v ranním slunci leskla rosou na hrubých plátech nečistého kovu, všude klid, ticho, v lese připravené otepi dříví. Nikde ale nikdo, okna slepá, tmavá – a přitom tak zlověstně živá … v hrůze zeširoka obešel jsem to zjevení na skále, o jejíž totožnosti nemohlo být pochyb díky stále stejné propasti na jihu. Měl jsem pocit, že desítky párů očí mlčky mě sledují, ale rozum říkal, že naštěstí mě zrovna nevidí ani jedny a ať už se to má s tímto středověkým zjevením jakkoli, zejména abych koukal co nejdřív zmizet, než mě zahlédne někdo, kdo mě dosud nezpozoroval jen díky své nedbalosti či džbánku dobrého vína … každopádně jsem se nerozhlížel napravo nalevo a poslušně, co nejtišeji, zbaběle prchal přímo se stráně, co mi dala tolik zabrat včera.

Za zády mi stoupalo slunce, les se probouzel. Pozbyl jsem již lidských měřítek, pocitů a sklonů – šel jsem a věděl jsem, že to tak má být. Jdu domů. Cesta je neuvěřitelně krátká, vše je rychlé, hned. Už by se měly znovu objevit bunkry – a také už jeden vidím támhle, i tam pod dubem se krčí další. Obrůstá jej černý bez, bílé květy jak nesouměrné lebky smiřují mrtvé lépe než všechny lidské dohody a kapitulace, pragmatismy, jiné ismy a diplomatické cirkusy. Už bych měl být ale blízko dálnice – a právě také slyším svištění aut. Kde je nadchod? Náhle se vynořivší pěšina mě k němu spolehlivě dovede.

Poprvé mi náhle však blesklo hlavou: jak to, že sotva na něco pomyslím, záhy to také někde uvidím? A jak to, že se jakoby ocitám tu v jedné, tu ve druhé historické epoše? Cestuji nějak časem, anebo jsem už konečně zešílel, jak mi to vždycky všichni prorokovali? Není ale čas na metafyzické úvahy, cítím se jak zasloužený vítěz nekonečného turnaje statečných rytířů, hrdě kráčím po přechodu nad hlučící dálnicí - …

… - ale počkat, něco nesedí: jdu kolem zábradlí, slunce za zády, sleduji jeho žebrovitý stín na chodníku: kde však zůstal stín můj? No opravdu, na zemi je jen stín zábradlí. Mimoděk klouže můj pohled doprava - na pokraji dálnice tam stojí policajti, auta projíždějí v levém pruhu, u krajnice nakřivo parkuje jakási dodávka. Na obrubníku sedí zlomená postava s hlavou v dlaních, dva chlapíci právě cosi zašoupli do černého pohřebáku. Na stromě opodál o závod švitoří hejno ptáků.

Ano, opakuje se to, co tam bylo včera; bylo, nebo je? Kouknu trochu doleva, vidím, co jsem vůbec vidět nechtěl, stejně ale očekával – tuhle klátivou postavu přece důvěrně znám, byť jsem ji nikdy nikde nepotkal. Udýchaně přichází k okraji komunikace a rukama si zacloňuje oči. Vypelichané praménky pokusu o dlouhé vlasy vlají na všechny strany. Všechno je teď, v jednom, najednou, věčnost splétá všechny časy v současnosti: vědomí náhle neomezeně vnímá - věčné „teď“, magické tajemství existence vesmíru. Vždyť jsem o tom už četl … východní filosofie? Platón? Kant? Schopenhauer? Hledím na projekci věčnosti přímo tady a teď, vše náhle vím a jak to že mi to vždycky nebylo jasné? Sleduji odjíždějící funebráky, povšimnu si liché boty, co osaměle leží na trávníku u okraje vozovky. Maně mi pohled sjede dolů – mé nohy, jedna obutá, druhá bosá, se vznášejí asi deset centimetrů nad zemí …