Tu milou rodinu K. jsem znal odjakživa; teď jsme tu stáli na hřbitově a házeli myrty na dřevěnou truhlu na dně jámy, co v ní jeden z nich mrtev ležel. A následující noci mě pak navštívila můra: přišel jsem do jejich domu, čerstvým dojmem z pohřebního obřadu obtížen, duševně i fyzicky hrdinům z Dostojevského jaksi podoben; nevěděl jsem přitom - aniž bych se tomu ovšem nějak podivoval, jak už tomu tak ve snech bývá -, kdo z nich to vlastně zemřel ...

Dům měli vždycky jaksi chladný, prázdný, v kuchyni však bývávalo útulno. Sem mě matka rodiny také ihned uvedla, drmolíc přitom otázky a „vém si, Pavlíčku, koláča!“. Já žvýkal, střídavě krčil rameny, střídavě lhal a zhusta se chlubil, nepěkně si (zlé ty mládí!) vlastní duševní převahy nad touto dobrou, prostou ženou z lidu vědom. Jaký stud mne dnes, kdy už jsem nejspíš osvícen, palčivě zahaluje! Na druhé straně už tehdy v ní ale něco nevědomého ze mne cítilo cosi ušlechtilého, o čem jsem chmurně tušil, že se tomu nikdy nevyrovnám; později jsem pochopil, že to byla především trpělivost, vyvěrající z pokory; ještě později jsem to ale zase viděl jinak a dnes už opravdu nevím …

Do kuchyně vstoupil otec. Bodrý tatík, Michalu Tučnému ve flanelové košili velmi podobný, vždycky měl po ruce nějakou tu lidovou moudrost, co ji také málokdy opomněl okořenit nějakým praktickým, často i trudným příkladem ze života. Dodával však svému vyprávění tolik bezbranné lidovosti, že člověk by se s ním srdečně chechtal třeba i opravdovému neštěstí. Má návštěva mu zavdala příčinu, aby do mne a do sebe neopomněl hlaholně umístit po panáku jeho vlastní, výborné slivovice. Pantáta si ujížděl, ale dopřával i nám … měli jsme ho rádi. Přistihl jsem se, jak se mi ulevilo, že to na kosmickej vandr neodešel právě on, to by mi bylo moc líto. Avšak, kdo to tu vlastně tedy odešel?

Vlastně jsem to stále jaksi podvědomě tušil; nevím, proč je tomu tak, mnohokrát se mi v životě zdálo, jak zemřela jejich dcera. To bylo v domě vždycky ještě mnohem chladněji, člověk tu bloudil, a už tam neúprosně nepatřila Jana, sestra mého přítele z kamarádů nejmilejších - Petra, za kterým jsem do tohoto domu vlastně chodil. V těch špatných snech o smrti jsem ho vždycky viděl společně s rodiči v černém, všecky strnulé, osudem ohnuté, uprostřed početných příbuzných, tiše natěsnaných v kuchyni. V takových náměsíčných chvílích mizela ta jejich hřejivá útulnost do neviditelna kteréhosi kouta, vypařila se, tak jak to plasticky – řeklo by se až personifikovaně - zrádně dokáže jen ve snech. Ano – zemřela tedy Petrova sestra Jana, jí patří ta rakev, co tam v syré jámě na věčnost setrvala v nehybnosti, a tady teď nejspíš leží na sražených stolech v některé z vedlejších místností; jak to ale, že se všichni tváří, jako by se nic nestalo?

Tu ale domnělá nebožka vstoupila do dveří. Vždycky mě čímsi, co mne dnes naplňuje panickým studem, smyslně dráždila, ač k tomu vlastně ani důvod nebyl – nízký zadek, tělo kuželka, obličej koláč; já ji nepřitahoval. Přišla se jenom napít, „debile“ neřekla, suše smlčela; kdyby k nim do kuchyně zavítal na buchtu a panáka Michal David, tvářila by se jinak – člověk by ho politoval. Když v těch morbidních snech bývávala Jana zemřelá (a byly pak dokonce i doby, kdy jsem míval živou mrtvolu v posteli vedle sebe), litoval jsem vždycky ani ne tak konce jednoho mladého života, jako spíš (ne bohužel bez jistého nepěkného zadostiučinění) jednoho tragikomického dívčího osudu, hloupě promarněného v iluzích o princi na koni, co si přijede pro bezprsou šmudlu, která ale bohužel v jednom úchylovi - kdož jsem já - zlomyslně probouzí proklatě ďábelské představy. Neřekl jsem tenkrát ne a dodnes mě to mrzí, ale to je vedlejší, neboť ona tu teď žije, srdce jí bije, dýchá tu přímo přede mnou v kuchyni, a mé samčí „já“ nestojí jí ani za to, aby se nějak hanbila za ty hrůzné vlasy. Namísto toho zabrousila do lednice, schválně přitom vyklenula prdel a jemně, pomalu ji vyvážila podle směru gravitace. A toto všechno je o to hroznější, že její přítomnost mezi živými znamená jediné …

Nezemřela matka, neboť tu spokojeně sedí u mísy a zase se mě na cosi ptá. Nebyl to ani její muž, co nám právě přes Janu z lednice zase podává láhev, vyzývavě mi přitom kyna, a tedy ani ta živočišná prdelína sama. Mrtvá v domě jest bytost mně tu nejmilovanější, drahý přítel Petr. Srdce se mi sevřelo, jakýsi špunt vyletěl, stavidla moře hoře se roztrhla, vody se vyvalily a jelikož sny jsou zcela upřímné, hlasitě jsem se rozvzlykal. Celoživotní věrný druh, co je dodnes i mým osobním psychiatrem, nejbližším důvěrníkem mojí usilující duše, zemřel tak mlád … ale počkat, to by se přece nemohl stát psychiatrem! Jak vím, že se stane psychiatrem, když tu se mnou sedí jeho čtyřicetiletí rodiče a patnáctiletá, o dva roky mladší sestra?

A pak se dveře otevřely a vstoupil Petr …

-------------------------

Mudr. Petr K. stál na hřbitově a házel myrty na dřevěnou truhlu na dně jámy, co v ní Pavel P. mrtev ležel – znali se odjakživa. Po pravici měl zamyšlený doktor Janu H., svoji sestru s rachitickým neznámým po boku, po levici rodiče, t.č. důchodce K., matku bledou, otce růžolícího. Cestou od hrobu bloudil Petr mezi pomníčky v černobíle světlých vzpomínkách z dob mládí, kdy zesnulý byl mu spolužákem Mňoukem, Jarkou Metelkou i Vinnetouem dohromady; to byl Pavel ještě živý a chytrý kluk, který dovedl spočítat, kolik jsou dvě a dvě – později o tom začal pochybovat. Potom už to s ním šlo z kopce – vím, co říkám, byl mým pacientem po dvě desetiletí, dokud tedy byl ještě schopen ke mně chodit; občas dělal holt ostudy, zamlada se rád napil, pak už jen drogoval. Dokonce chvíli žil i s mojí ségrou, to už byla rozvedená, ale nic z té velké lásky nebylo; později, když už rezignovala a vzala zavděk i tím vyzáblým Hadinožkou, moc ráda vykřikovala, jak byl Pavel padlý na hlavu, v čemž bohužel měla pravdu – schizofrenik jak bič. Nebylo mu pomoci. On už v té době ovšem snad ani ženskou nepotřeboval, vystačil si sám. Deset let potom s nikým nekomunikoval, prý kontemploval, a skončil z toho v ústavu – někdo je tam Napoleonem, jiný Ježíšem Kristem, on byl Buddhou; někdy se s ním nicméně i tenkrát dalo ještě hovořit, byť už jen o tom, co zajímalo jeho, a to byly otázky vesměs zbytečné. Úplně poslední dva roky už jen vegetoval na lůžku, skoro nejedl, četl pořád dokola Pascala a mlčel – velice zajímavý případ; víte, on zemřel, aniž o tom nejspíš věděl …