Už jsem se tu jednou chlubil, že jsem hrával v místním klubu tenis. Musí to být ta pověstná Fata Morgana, že se mi zde, vprostřed nevadské pouště, vybavuje naše pořád zelená Virginie. I tenisové kurty jsou tam zelené, jen lajny svítí bíle. Rozžhavený vzduch se teď na obzoru tetelí nad dálnicí, šedé keříky a sem tam roztroušené kaktusy upalují dozadu, jak se auťák žene pouští. Představa vodou nacucané zeleně přidává váhy na mou nohu na plynovém pedále. Moje žena se výmluvně podívá na tachometr. Zná mě dobře. Ví, že momentálně na řízení moc nemyslím. . .

Přestože se ke mně tehdy moji noví partneři v tenisovém klubu chovali od prvního dne velice přátelsky, trochu jsem se zpočátku ostýchal. Věděl jsem třeba,že jeden starší chlapík byl synem generála z Eisenhauerova válečného štábu. Byl právníkem, vlastnil známou advokátní kancelář. Vydal taky několik historických knih. Na tenise byl však pro všechny Jackem. Každý ho oslovoval křestním jménem, i ti nejmladší kluci. Když bylo potřeba, sbíral před zápasem z kurtu spadané listí a větvičky nebo hostům naléval sodovky.

Dalšího chlápka jsem znal z televizní obrazovky, vysílal pro ABC zahraniční zprávy. Věděl o Československu kde co, měli jsme vždycky o čem povídat. Pro kolegy na tenise byl John. John a hotovo. Můj partner na debla byl Todd, Kaliforňan japonského původu. V době naší tenisové slávy nám říkali České kamikaze. Bez nejmenšího přízvuku uměl po krátkém čase hraní se mnou říct „prase“, když balónek škrtl o síť.Todd byl psychiatr, ředitel velkého špitálu. Vsadím se, že mladí kluci v klubu to ani nevěděli. Na pořadu byl tenis, tituly zůstaly doma.

Je to tak také v práci. Na dveřích kanceláří jsou jen štítky se jmény. Můžeš mít za sebou třeba Harvard, pro spolupracovníky nebo sousedy jsi Joe. Jen doktorům medicíny sem tam řekneme titulem. Děláme si tak jen protekci, až s námi jednou něco sekne. Člověk nikdy neví. S titulem „paní doktorová“ jsem se však tady ještě nesetkal. Ani nevím, která škola na takovou kvalifikaci dámy připravuje.

Ne, že bych byl dneska největším depositorem v místní bance, bohužel ne. Ale, nestěžuji si. Byly však doby, kdy bylo nutno extra mrsknout kostrou, když děcko chtělo zmrzlinu, žena novou kabelku, nebo já háčky na ryby. Prostě, mít pár dolárků navíc nebylo rozhodně na škodu. Někdo mi dohodil překládání z češtiny pro Enviromental Protection Agency. Mohl jsem překládat večer po normální práci. Chtěli po mně výcucy z článků s tématikou ochrany prostředí z Husákem podporovaných vědeckých časopisů, které si Amíci nechali do Washingtonu ze socialistického Československa posílat. Jeden výcuc se rovnal pěti dolarům v mé kapse. Mastil jsem ta abstrakta hrozně, ale oni byli spokojeni. Dával jsem práci přinejmenším jednomu byrokratovi, který moji příšernou angličtinu opravoval. Pak mě vykopli. Nařkli mě, že si z nich dělám srandu.

Článek, který mě stál moji prima večerní práci, byl podepsán náměstkem předsedy Svazu slovenských vědců. Ten soudruh měl u svého jména asi tři tituly. Možná čtyři.Jeho vědecké dílo bylo pojednáním o následcích myšího jedu na ryby.

Někde posypali pole krysím jedem. Déšť však stejného dne spláchl jed do rybníka. Zatímco se myši už zas vesele opalovaly na slunku, ryby pilně chcípaly. V tomto stadiu maléru byl přivolán výše zmíněný vědec. S pokrčením ramen zhodnotil situaci a když ho šestsettrojka odvezla zpátky do Bratislavy, zhodnotil problém ve své pracovně.

Do teďka byl můj překlad přijat. Když jsem však pokračoval s výkladem závěru vědeckého pozorovaní, které ve svém pojednaní slovenský Newton udělal, vykopli mě z kanceláře s rachotem. Výklad a vědecký závěr zněl:

„Keď som prišol k rybníku, ležaly ryby bruchami navrch. Blízko breha tam bol kapor a hneď vedla šťuka. Zdvihol som zo zeme príhodný klacok a hodil ho do vody. Kapor sebú mrskol, ale šťuka sa ani nehla. Z toho poznáni móžeme vydedukovať, že jed na potkanov škodí viacej šťukám než kaprom.“

Řehtám se té vzpomínce vprostřed pouště; Alena jen kroutí hlavou. Resignovala. Ví, že naděje na změnu je mizivá.