Jak mě komunismus nepřipravil na život v kapitalismu

Zdatně jsem plodil potomky, rozvážel chleba i ledničky a šetřil na dům. S potomky to šlo rychle. Když se nám narodila dcera, moje žena někde vyčetla, že nemůže otěhotnět, když ji bude kojit. Byla to doba, kdy alternativní životní styl začínal nabírat na vážnosti a my jsme četli magazíny jako Cosmos a Grass Roots. A tam někde žena vyčetla tu moudrost, že to příroda zařídila tak dobře, že dokud žena kojí, neotěhotní. Takže když nedostala po třech měsících kojení periodu, bylo to pro ni velké překvapení.

Přesně dvanáct měsíců po dceři se nám narodil syn. To už jsme bydleli ve větším bytě na Curlewis Rd Bondi. Když říkám větším, tak jen proto, že ten byt měl dvě ložnice, zatímco byt na Bronte jen jednu. Bylo mně jasné, že na výchovu potomků bude třeba vlastního baráku s dvorečkem, aby si měly děti nejen kde hrát, ale kde by nám také každý rok nezvýšili nájemné. Objevil jsem baráček na Maroubře, sotva dvě minuty chůze od hlavní ulice s obchody (shopping center). Měl dva byty, každý se třemi ložnicemi. Stál padesát tisíc a agent mi slíbil, že když seženu někoho, kdo druhý byt koupí se mnou, sníží cenu na 24 tisíc za každý. Sehnal jsem Mirka Maříka, který měl byznys v Balmainu a který každý pátek pořádal ruletu pro pozvané. Chodili k němu jen Češi a Češky a ta moje, když se mnou šla, si brala pletení, protože moc dobře věděla, že si tam moc nepopovídá.

Já jsem hrál ruletu vždy při zdi, protože jsem si všiml, že kromě Mirka, který většinou dělal bankéře, jsme nikdy nikdo nic moc nevyhrál. Jednou jsem se rozhodl, že budu hrát barvu. Zkrátka sázet na jednu ze dvou barev a sázky zvyšovat geometricky dokud nevyhraji. Tím bych automaticky nemohl prohrát a nakonec bych vyhrál sumu, o kterou jsem se vsadil na začátku. Začal jsem, myslím, s dvaceti centy a pořád padala barva, kterou jsem nehrál. Když už jsem v tom byl asi za padesát dolarů, nejraději bych přestal, ale Mirek tvrdil, že světový rekord je jedna barva dvanáctkrát a že se to musí zvrtnout. Jelikož jsem u sebe měl svou páteční výplatu, hrál jsem tedy dál. Pak padl světový rekord a mně došly peníze. V místnosti bylo ticho a bylo slyšet jen klapot pletacích drátů mé ženy, která nic netušila a vesele pletla v rohu místnosti svetřík pro naši dceru. Nabídl jsem Mirkovi jako poslední sázku naše auto, které stálo venku. Nechtěl o tom ani slyšet, ale nakonec ustoupil tlaku všech hráčů a faktu, že auto bylo o pár stovek dražší než sázka, o kterou šlo. Naštěstí pak padla moje barva, a tak jsem vyhrál nejen všechno nazpět, ale i těch dvacet centů navíc. Kupodivu mě to neinspirovalo k dalším pokusům ve hře. Byl jsem rád, že nemusím domů pěšky a hlavně, že té mé nebudu muset nic vysvětlovat.

Mirek pak od koupě domu na Maroubře ustoupil, a tak se mi cena tříložnicového bytu opět zvedla zpět na 25 tisíc. Měl jsem našetřeno osm tisíc a od banky slíbenou půjčku patnácti tisíc. Dva tisíce mi chyběly. Ne, že bych si je nemohl někde na vysoký úrok půjčit, ale podmínka banky byla, že to nesmím udělat. Nabízeli mi totiž státem dotovanou půjčku pro chudé s 5procentním úrokem oproti 12 procentům pro normální smrtelníky. Ano, tak bídně jsem bral, že jsem se na tuto půjčku kvalifikoval. Stát tuto stipulaci vyžadoval, protože dobře věděl, že chudí lidé si nikdy nemohou našetřit tolik, aby se kvalifikovali, neb průměrná výplata té doby byla kolem 4 tisíc ročně. Já ovšem pracoval v maďarské pekárně, tam se sice bralo bídně, protože boss dobře tušil, že všichni děláme peníze ještě bokem.

Žena měla sestru, která si vzala anglického emigranta, a za těmi jsme jezdili do Západní Sydney. Byl to výlet vždy na celý den, protože to bylo přes padesát kilometrů. S Anglánem jsem si rozuměl. Měl vynikající smysl pro humor, rád se napil a hrál fotbal za Lane Cove. Ženina sestra s ním měla dcerku a bydleli ve zcela novém baráčku s pěknou zahradou. A právě v té ulici, kde byl i jejich barák, byl na prodej tříložnicový nový dům, který byl nejen na velkém pozemku, ale i dům sám byl prostornější. A nejen to! Dům byl na prodej přesně za dvacet tři tisíc! To rozhodlo a také pocit, že moje žena tam bude šťastnější a více si popovídá. Ostatně i fakt, že tím zřejmě končím s ruletou, nebyl špatným výsledkem. Byl jsem tak naivní, že jsem si myslel, že kdyby se nám tam snad později nelíbilo, že se zase přesuneme zpět do východních čtvrtí. Neměl jsem ani šajn o tom, jak to v kapitalistickém systému, kde vládne volný trh, chodí. Že to není jako v Praze, kde se cena vypočítávala podle toho, kolik měl byt čtverečních metrů, nikoli podle toho, kde se nacházel. A každý ten metr byl stejné ceny, ať se nacházel u Hradu, ve Vršovicích nebo v Nuslích mezi cikány. Komunismus znal jen jeden metr a tím měřil všem nekomunistům stejně.... Tady to bylo jiné. Za pár let stál tříložnicový byt na Maroubře sto dvacet tisíc, zatímco my ten náš prodali za 51 000...

Domek jsme tedy koupili a já začal dojíždět. Pořád jsem vlastně žil na Bondi, protože jsem tam denně pracoval, vyznal se tam a také nakupoval, ale spal jsem u Modrých Hor. Tou dobou žena kojila tříměsíčního syna a starala se o dceru, které byl rok a tři měsíce. Já dojížděl, ale v týdnu, kromě pátku, jsem byl doma před polednem, a tak si žena našla práci jako zdravotní sestra v nemocnici. Dělala jen odpolední šichty, ale bylo to pro ni vyčerpávající. Pro mne konec konců také, protože jsem se musel starat o děti. S dcerou to ještě šlo, té jsem vždy dal láhev mléka, ale syna žena kojila a než šla do práce musela do láhve vymačkat mléko z prsů. Nikdy ho nevymačkala dost a než se vrátila, tak kluk řval jako tur. Jednou jsem byl už zoufalej, protože nic nepomáhalo, ani můj nejlepší trik s dudlíkem a medem. Kluk byl k neutišení. Bylo horko a já jen v trenýrkách. Přitiskl jsem malého řváče ke své chlupaté hrudi a nabídl mu svůj prs. Vzal ho a dychtivě nasál. Pak se odtáhl a chvíli prskal jak se mu pár chlupů přilepilo na ret. Když jsem mu je odstranil, tak se znovu rozeřval. Vřískal tak, že když žena přišla domů, řekl jsem jí, že už více dětí nechci.

"To sis měl rozmyslet dříve," odpověděla nasupeně, "máš zaděláno na další!"

"Proboha, snad to není od kojení?!" vyjekl jsem hrůzou.

A tak se nám narodil další syn a my měli tři děti. Nejstarší dceři bylo dva a půl roku....