19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Skromný člověk

16.5.2007

(hyper-autobiografická povídka)

Ze všech svých klientů nejraději vzpomínám na slečnu Málkovou. To stvoření ke mně dostala její kamarádka, abych něco udělal s dívčiným panickým strachem z mužů. Slečna Málková se pak skutečně přestala bát nejdříve mě a pak i ostatních mužů. Nebo alespoň většiny z nich. Za dva roky mi přišlo svatební oznámení jako sladká tečka za tímto z řady úspěchů jak psychoterapeutické vědy, tak i mých.
Právě jsem se zálibně probíral složkou s tímto případem, když vstoupil Drábek. Z neočekávaných návštěvníků mám obvykle radost - většinou se jedná o nové klienty. Tentokrát tomu tak nebylo. Jednak mě ten človíček vyrušil při mé oblíbené činnosti, jednak se zdálo, že si spíše spletl dveře, než že by chtěl využít služeb soukromého psychoterapeuta. Padesátiletý chlapík se strništěm na tváři, na sobě ošoupané manšestráky a flanelovou košili. Tvářil se ale, že je tu správně. Nezbylo mi, než mu nabídnout židli a poslechnout si jeho příběh.
"Víte, já jsem architekt a mívám docela dobrý zakázky." Začal jsem si ho prohlížet pozorněji. Snažil jsem se na něm najít alespoň kousíček, který by prozrazoval úspěšného architekta. Neuspěl jsem.
"Navíc jsem zrestituoval zlatnictví v Třeboni a z něho mi jdou slušný peníze. Jenže já žiju sám v garsonce, která mi stačí. Na luxus si nepotrpím, do restaurací nechodím, nepiju, cestování mě nebaví. Já vlastně nic nepotřebuju." To je boží člověk, pomyslel jsem si.
"Ale já bych z těch peněz taky rád něco měl. Chtěl bych si jich trochu užít. A to je právě ono. Já si třeba před dvanácti lety koupil televizi. Nejdřív jsem se trochu díval, ale nakonec jsem měl stejně pocit, že tím akorát ztrácím čas a že za to ta televize nestojí. Tak jsem ji dal do bazaru. A takhle je to se vším."
"Takže vy se chcete naučit, jak si užívat peněz?"
"Přesně tak!" pokýval radostně hlavou.
"Máte nějaké záliby?"
"Mám," odpověděl okamžitě. "Rád čtu."
"No vidíte, tak aspoň knížky si kupujete."
"Nekupuju," s úsměvem zavrtěl hlavou. "Já si je chodím půjčovat do knihovny."
"Nevadí. Ale určitě občas dáte peníze za nějakou zdánlivou zbytečnost, která vám udělá radost."
"Máte pravdu. Platím třicet korun knihovně - to je jejich roční poplatek."
"To je všechno?" vytřeštil jsem oči.
Chvíli mlčel. Zdálo se, že poctivě přemýšlí. Nakonec pokrčil bezradně rameny: "Víc mě nenapadá."
Začal jsem hodnotit svoje šance. Ten člověk není nejmladší, svoje zvyky bude měnit obtížně. Ale svět jeho zájmů je tak chudý, že se mi nemůže nepovést mu do něj vpašovat nějaké nákladnější povyražení.
"Já věřím," pravil jsem, "že není nic ztraceno. Terapie vás ale bude stát takových šest až deset tisíc."
"A co když se vám nepovede mě vyléčit?"
"Nebudu vás léčit. Vy přece nejste nemocný," řekl jsem povzbudivě. "Zaplatit ale budete muset v každém případě."
Architekt vstal ze židle. "Já myslím, že mi to za to nestojí. Raději si budu doma číst. To je ta nejlepší terapie."
Zachmuřil jsem se. Tomu člověku jsem určitě schopen pomoci. Ale nepomohu mu, pokud nezaplatí a on nebude chtít zaplatit, dokud ho nenaučím utrácet. Ocitl jsem se v začarovaném kruhu. A přitom bych tak rád viděl mezi svými trofejemi, hned vedle svatebního oznámení slečny Málkové, i tučný Drábkův účet za cokoli. Ten chlap už musí mít našetřené milióny. Možná desítky miliónů. Musím se mu nějak dostat na kobylku.
"Počkejte!" vykřikl jsem. "Když nebudu úspěšný, budete to mít zdarma. Ale jestli vás naučím utrácet, zaplatíte mi dvě stě tisíc."
Každý normální člověk by mě v tu chvíli nechal odlifrovat do blázince. Architekta jsem ale nemohl zaskočit. Dvě stě tisíc nebo dvě stě korun - obojí pro něj byly nepatrné částky vzhledem k jeho majetku, ale přesto příliš velké, než aby je obětoval za některý z nudných požitků tohoto světa.
Architekt se zamyslel. "Ale jak zajistíte, abych vás nepodvedl?" zeptal se.
"Vy mě nemůžete podvést. Pokud moje terapie dobře dopadne, tak změníte tak radikálně svůj životní styl, že to nepůjde skrýt. Zkuste si představit, co všechno vám to přinese. Začnete nový život. Většina lidí si žije svůj jeden jednotvárný život. Vy budete mít dva. Budete je moci porovnat. To může být cestou k moudrosti. A kromě toho si samozřejmě užijete svých peněz a sám uznáte, že se vám to za těch dvě stě tisíc vyplatilo."
Věděl jsem, že tímto proslovem udělám na Drábka dojem. Ten nakonec zašeptal: "Dobře, souhlasím." V duchu jsem zajásal. Čeká mě nádherný případ s fantastickou odměnou.
"Výborně, nechám připravit smlouvu. Můžu začít terapii hned teď několika otázkami?"
A tak jsem architekta vyzpovídal. Pocházel z beskydské vesničky. Jeho rodiče měli co dělat, aby uživili svoje čtyři děti, a tak se snažili a šetřili. Drábek to od nich odkoukal, jenže skutečnost, že slušně vydělává a nemusí už chodit králíkům na kopřivy, byla pro něj takovým šokem, že si ji raději nepřipouštěl a zavrtal se do knih. Ještě před patnácti lety měl družku (tu ženskou bych rád poznal), ale když ho opustila, uvědomil si, že během doby, kterou jí věnoval, mohl mít přečteného alespoň desetkrát celého Stendhala, a proto se rozhodl zůstat raději sám. Teď si spokojeně žije ve svém kamrlíku na Smíchově. Ne! Jen si myslí, že je spokojený. A já mu to dokážu.
V neděli jsme jeli do Jevan. Doufal jsem, že procházka mezi přepychovými vilami probudí v Drábkovi chuť na změnu svých zvyků. Toho výlet bavil. Prohlížel si vily se zahradami, v nichž se rozvalovali jejich majitelé, až na jednu ukázal a řekl: "Podívejte, tenhle dům jsem projektoval. Ale moc povedená práce to není. Člověk, co si ho nechal postavit, měl směšný požadavky. Tady bydlí samý lidi s příšerným vkusem." Řekl to s takovým despektem, že jsem okamžitě procházku ukončil, naložil Drábka do auta a odvezl zpět do Prahy. Tudy cesta nevede. Večer jsme spolu šli do baru, ale tam se nudil.
Musím se více přizpůsobit jeho vkusu, řekl jsem si a příště jsem svého klienta zatáhl do Domu knihy. Potěšilo mě, jak tam ožil. Když mě pak omrzelo ho pozorovat, jak nadšeně boří svůj nos tu do té, tu do oné knížky, zeptal jsem se: "Nekoupíte si pár knížek? Vždyť to jsou hotový umělecký předměty. Nechcete je mít doma?"
Architekt Drábek na mě zamrkal svými bezelstnými kukadly a řekl: "Pane doktore, já moc oceňuju, jak se snažíte. Jenže do mýho bytečku se vejdou buď knížky nebo já. Zatím dávám přednost sobě. A navíc v knihovně mají slušnej výběr."
Stejně bídně jsem dopadl i na dostizích, v opeře, v autosalónu i v galerii. Drobet naděje mi svitnul v nočním klubu. Když striptérka odložila podprsenku, Drábek zareagoval odložením Tolstého. Když bylo po všem, prohlásil, že na tohle by mohl čas od času zajít. Už jsem ho chtěl pochválit, že dělá pokroky, jenže on dodal, že čas od času u něj znamená tak jednou za deset, patnáct let a že chce jít domů, protože je zvyklý usínat před půlnocí.
Další útok je tedy třeba vést úplně jinak. - Navrhnu Drábkovi, aby se stal veřejným dobrodincem. Začal jsem si malovat, jak bude Drábek dělit své úspory mezi dětské domovy, nemocnice a ekologická hnutí. Když se mu pak zachce, navštíví dětský domov, pohraje si s dětmi, nechá si ukázat hračky, které se koupily, tělocvičnu, která se opravila, a bazén, který se postavil za jeho peníze. Všude ho budou vítat a budou ho mít rádi. On zas bude všechny navštěvovat a bude je mít také rád. Ten nápad se mi tak zalíbil, že jsem sám dostal chuť si ho vyzkoušet. Nu, nemám tolik peněz. Drábek mě zklamal. "Já vlastně už peníze na nějakou charitu dávám, " řekl. "Každej měsíc mi tam z účtu odcházej dvě nebo tři tisícovky. Už ani nevím kam. Ale víc peněz se mi dávat nechce. To bych si pak musel hlídat, k čemu se doopravdy používají, a to by mě nebavilo." Tečka.
Následující dva dny jsem se omezil je na relaxační půlhodinky, kdy jsem architekta uložil na koberec a vsugerovával mu, že touží po všech rozkoších života a jak nějakou novou rozkoš objeví, hned si jí užije. Zároveň jsem přemýšlel, co dál. Musím v Drábkovi zažehnout chuť mlsat život jako lízátko. Jenže to se mi nepovede, dokud se bude každý večer vracet ke svým knihám a nemaštěným bramborám se zelím. Nezbývá, než pro něj připravit alespoň dvoutýdenní intenzivní trénink rozkošnictví.
"Jestlipak jste už někdy v životě cestoval, pane architekte?" zeptal jsem se.
"Jo, třikrát jsem byl služebně v Německu, vlastně v en dé er."
"A nelíbilo by se vám vyrazit na dovolenou za hranice?"
"Asi ne," zívl. "Ale jistej si tím nejsem. Na dovolené v zahraničí jsem nikdy nebyl."
"No vidíte. Copak není místo, kam byste se rád podíval?"
"A víte, že jo?" Drábkovi náhle zajiskřilo v očích. "Irsko. V Irsku se narodil James Joyce. Jednou jsem si říkal, že to musí být zajímavá země, když se tam rodí takovýhle lidi."
V tu chvíli zajiskřilo v očích i mně. Konečně jsem našel škvíru v Drábkově ocelové skromnosti. Přece jen je schopen zajímat se i o něco jiného než pouze o knihy.
"Tak si uděláme výlet do Irska," prohlásil jsem.
"Myslíte, že se to vyplatí?" zapochyboval.
"Rozhodně. Tam se naučíte žít." Drábek se tvářil nejistě.
"Poslyšte, že se vám zase nechce utrácet peníze?"
Zavrtěl hlavou. "Nechce. Ale je to dobrej nápad. Hned zítra si o Irsku půjčím nějakou knihu."
"Člověče, vždyť tím zmaříte svoji životní příležitost!" Neodpověděl, jen se přihlouple usmíval. Co teď? Mám reálnou šanci vydělat svých dvě stě tisíc, a on se takhle vzpouzí. Kdybych se vzdal, byl by to největší neúspěch mé kariéry. Ne!
"Já to za vás teda zaplatím," řekl jsem odevzdaně. Tu cestu si pak odepíšu z daní.
Drábek mlčel.
"Chtěl jste terapii, tak se jí podřiďte. Pojedeme do Irska!" zvýšil jsem hlas. Drábek konečně polekaně kývl. Pojedu tam s ním ale jen na týden. Jinak bych se nedoplatil.
V Irsku si Drábek opravdu užíval - rozhodně tedy více než já. Dublin je nudné město s deštivým počasím. Drábek ale pobíhal s Joycem v ruce od jednoho místa k druhému, důkladně si je prohlížel a porovnával s tím, co stálo v knize. Já jen žasnul nad tím, kolik je tam nezajímavých ulic, které byl ten podivín schopen se zájmem očuchávat.
Večer jsem ho vodil do baru. Jednak proto, aby si zvykl na pestřejší život, jednak jsem se potřeboval odreagovat. To nakonec i mě přineslo jeden příjemný zážitek, a sice toho večera, kdy jsme se ocitli u jednoho stolu se sympatickou irskou dívkou. Černé vlasy a jemné rysy obličeje prozrazovaly keltské předky. Všichni tři jsem se výborně bavili, Irka a já zejména. Došlo to tak daleko, že jsem začal uvažovat, jestli bych nemohl vyzkoušet něco více než jen konverzaci s ní. Nejdříve jsem ten nápad zahnal. Vždyť jsem šťastně ženatý. Ale jsem tu přece, abych naučil Drábka užívat si. Musím být jeho vzorem! Tento morální aspekt mě nakonec přivedl s tou kočkou do jedné postele. Vždyť šlo o to, jestli přinesu domů dvě stě tisíc korun nebo ne. Dělal jsem to pro rodinu.
Nevím, jak moc jsem tímto aktem Drábka inspiroval, ale buď jak buď, dovolená mu šla k duhu. Byl ochotný zaplatit si jízdenku, aby se podíval za město a před odjezdem si dokonce v baru objednal baileys. Zdálo se, že cesta do Dublinu nebyla marná.
Do Prahy jsme přiletěli ve čtyři hodiny ráno. V letištní hale se Drábek zastavil a začal se rozhlížet.
"Pojď," vybídl jsem ho (během letu do Irska jsme si nad La Manchem potykali). "Zavoláme taxi."
On se ale pousmál a řekl: "Já raději počkám na autobus. Za hodinu a půl by měl jet. Zatím si tady sednu a dočtu si Krásnohorskou." Zamrazilo mě v zádech. Rychle jsem se rozloučil a odkráčel. Byl jsem tak nesvůj, že jsem si ani nevšiml, že mě taxikář ošidil o dvě stovky.
Následujícího odpoledne jsem se rozhodl Drábka otestovat. Vyzvedl jsem si ho už u něj v práci a provedl s ním pochůzku po městě. Kolem nočního klubu prošel bez povšimnutí. V irské hospodě si neobjednal ani sodovku. Mou poslední nadějí byla cestovní kancelář.
"Co takhle si za rok vyrazit do Jasné Poljanky? Určitě tam ještě stojí Tolstého dům," navrhl jsem. Doufal jsem, že ta vesnice je dost podivná na to, aby ho zaujala. Nereagoval. Začalo se mi dělat nevolno. "Tak alespoň do Mariánek za Goethem."
"Víš, já ti nechtěl kazit radost," začal opatrně. "To Irsko nebylo špatný. Ale když si vezmu, kolik s tím bylo zařizování..." (Akorát si musel vyřídit pas. Ten starý mu dávno vypršel.) "...a pak ta dlouhá cesta... Je fakt, že se mi tam líbilo, ale doma by mi bylo líp."
V duchu jsem si představil hejno Drábkových bankovek letících k obzoru a sebe, jak jim mávám uslzeným kapesníkem.
"Tak to můžeme s tou terapií přestat. Tebe už nikdo nezmění." Zklamaně protáhl obličej: "To už se opravdu nedá nic dělat? Tak se mi ta terapie nakonec nevyplatila."
Co mám říkat já, ty chytráku, pomyslel jsem si.
"Já, když nesedím doma a nečtu si, tak jen ztrácím čas."
Z posledních sil jsem si s ním potřásl rukou a rozloučil. Teprve když odešel, na mě všechno spadlo. Výlet do Irska mě stál třicet osm tisíc. Kdyby byl Drábek gentleman, tak by mi svou polovinu zaplatil. Jenže on ve své nevinnosti vůbec netušil, že lze takový skutek s penězi provést. A toho času, co jsem mu věnoval. Hrůza.
Ze zkušenosti jsem věděl, že při takové náladě nejlépe pomohou dva, tři giny. Vploužil jsem se do baru a začal přemýšlet. Do svého skromného klienta jsem vrazil většinu svých úspor. Nepřijímal jsem kvůli němu ani nové zákazníky. A to po mně bude v létě rodina chtít, abych ji vzal někam na prázdniny. Budu muset hodně šetřit, abychom mohli jet alespoň k Balatonu. Raději jsem z baru odešel. Gin si nebudu moci nějakou dobu dovolit. Dostal jsem vztek. Kdyby se mi v tu chvíli dostal Drábek do rukou, nacpal bych ho do míchačky s maltou a pěkně povozil. Zadarmo! Dědek jeden. Sedí si na svých miliónech a já teď nemám ani na dovolenou u moře. Málem jsem se rozplakal.
Od té doby jsem již architekta Drábka neviděl. Jen manželka ho zahlédla o půl roku později v parku na Karlově náměstí. Říkala, že tam seděl na lavičce a s labužnickým výrazem žvýkal suchý rohlík.

http://petrak.xf.cz