Antonín Dvořák zase jednou odcestoval s rodinou do Vysoké, a protože měli hodně těžké kufry, vzal s sebou i svého velmi ochotného žáka Suka. Na Nádraží císaře Františka Josefa zakoupil lístky, usadil rodinu do kupé a zmizel. Tím svou manželku velmi zneklidnil a teprve po delším hledání ho Suk našel pod funící lokomotivou. Maestrovi čouhaly jen nohy a strojník s topičem mu cosi vysvětlovali. Jejich výklad utnul strojvůdce nad jejich hlavami:

„Za chvíli jedeme.“

Mladík oprášil svému profesorovi záda, a když oba nastoupili, vlak se hnul.

Samotná jízda po železnici už byla bez problémů, jen při přestupu ve Zdicích se student docela zapotil. Vlak uháněl krajinou a všechno kolem sebe pořádně začoudil.

„To nám to pěkně jede!“ pochvaloval si skladatel a bubnoval prsty podle pravidelného rytmu, který mohutný stroj vydával.

Také jízda povozem z Příbramě do Vysoké se obešla bez zvláštních příhod. Po příjezdu se rodina ubytovala a po večeři Dvořák rozhodl, že se půjde spát.

Druhý den brzo ráno šli na houby – Dvořák, Suk a nejstarší dcera Otylka. Dvořák i Suk les milovali. Za jeho šumění, zurčení potůčku, tlukotu datla, křiku sojky, kukání kukačky či bzukotu hmyzu na mýtině se v obou probouzely hudební nápady.

S nálezem hub to ale moc slavné nebylo. Žádné hřiby nebo křemeňáky Dvořák nenašel, jen samé babky. Některé vypadaly velmi uvadle, jiné však měly docela tvrdou nohu i klobouk. Těmi svůj košík brzy naplnil. Potom se začal shánět po svých průvodcích, ale nikde je neviděl a na volání mu nikdo neodpovídal.

Posadil se tedy na padlý kmen. (I při své roztržitosti si uvědomoval, že jeho kalhotám by nemuselo svědčit sednout si na pařez či na zdánlivě suchý mech.) Spokojeně vdechoval voňavý vzduch. Nahoře mu svými drápky zašramotila veverka, zahlédl před sebou i pokojně kráčející laň, téměř bílou. Kolem jeho hlavy kroužila inspirace a hledala cestu dovnitř. Již několikrát tu k němu přišly čarokrásné přeludy. I nyní ho něco napadlo, napsal si to na manžetu. Pak se zvedl a kolem jezírka zamířil k domovu.

Ještě v lese se setkal s dcerou a studentem. Kupodivu neměli v košících skoro nic.

„Moc pospícháte, v lese se musí chodit pomalu,“ vyplísnil je. „Musíte se ještě oba hodně učit.“

Oba mu dali zahanbeně za pravdu.

Když už byli skoro doma, setkali se s třebským farářem, který právě vycházel ze zámku hraběte Kounice. Dvořák ho znal velmi dobře, na jeho varhanách si občas s velkou chutí zahrál. Také na blížící se neděli byli domluveni, že při bohoslužbě Mistr vesničanům zahraje.

„A budou v kostele nějaké zpěvačky?“ otázal se skladatel.

Farář se pousmál a pravil: „Nějaká ta babka se vždycky najde.“

„Moje řeč!“ vykřikl Dvořák a zvedl plný košík.

**********************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.