Tramvají jezdím co možná nejméně. Tuhle listopadovou sobotu jsem ale po letech zavítal z venkovské Plzně do Prahy a do kavárny Mňam Mňam Krabi, kterou jsme po dlouhém, prokláboseném odpoledni i s kamarádem Jiřím opustili v doprovodu tamní hlavní servírky Klárky.

Šli jsme ve třech Vodičkovou ulicí a do odjezdu mého expresu z Hlavního nádraží zbývalo jistě tři čtvrtě hodiny. Chtěl jsem k vlaku dojít poctivě po svých jako Juraj Puci a nevím proč, ale Jirka navrhl, abych s nimi jel tramvají.

„Půjdu raději pěšky,“ navrhoval jsem. „Aspoň mi neunikne žádná historická památ...“ Dobře míněná slova zanikla v hukotu přijíždějícího vozu. Neodhodlal bych se nikdy nastoupit, ale stála tam mile zakřivená Klára. JDU DO TOHO! I bez lístku – a Jiřímu jsem horlivě sliboval: „Neboj! Kdyby šel revizor, svou pokutu po tobě vymáhat nebudu." „Počkej, ty vole. A když půjde?“ „Zrovna, kluci, přemýšlím, kolik ta pokuta už letos dělá,“ zvonil Klářin nepatrně chraplavý hlas. Toho dne byla trochu unavená a už v kavárně Mňam Krabi si dávala osaměle hlavu na pult. „Kdyžtak se aspoň zasmějem,“ povídám, ale pro jistotu jsem dodal: „Stačí mi k nádraží jen dvě zastávky, ne?“

„Klidně i tři,“ na to bohorovně Jiří a tramvaj sebou divně trhla! Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat... A já si vzpomněl: "Tuhle jsem, vy dva, slyšel povídku a jmenovala se Moje jízda tramvají.“

Klára během toho tlachání rozmarně usínala opíraje se o Jirku. Řekl: "To je přece od Šimka a Grossmanna!“

„Od Šimka a koho?“

„Grossmanna,“ vybuchla Klára otráveně. Její domněnka, že jsem idiot, nabyla vrchu. I proto již v kavárně Mňam kladla hlavu na pult a spěchala se zavřením. Vymíst pavouky, zavřít! Dle Kláry jsem patřil do vězení. Taky zavřít. První zastávka! Skřípot ocelových kol. Znovu jsme se rozjeli. Ve voze bylo plno a já prý: „Gross... Jak?“ Rád dělám blba, mám to vrozené a je to bezpečné a Jirka řekl: „Na splašený krávě už jsi jel?“ „Ne.“ "Škoda." "Protože to je stejný, jen se míň mačkáš,“ dodala Klára. OBA DVA tu povídku znali, jen já ne.

Ale jo. Já taky. "Máte tady v Praze prý kapsářů," změnil jsem inteligentně téma. "Copak já, já pořád koukám okolo, stihomam. Ale nějaká stará babička, té vytrhnou kabelku snadno."

Klára na to řekla: "Ať mi někdo zkusí vytrhnout kabelku!" A dívala se na mne. Druhá zastávka. Tramvaj sebou znovu divně trhla, když se rozjížděla, a já pokračoval: "Na kradení je finta. Někdo vystřelí, chápete, třeba z poplašňáku, a zatímco všichni kouknou tam, kapsář už pracuje tady," a dotkl jsem se nemravně Kláry! "Nech si to, jo?" sykl Jiří.

"Počkej, vy spolu chodíte?"

„Revize jízdenek.“

Čas okamžitě začal běžet jinak a ještě teď jinak běží. Šok. Šátrám v portmonce, Jirka i Klára zírají, servírka se distinguovaně odvrací. Konečně podávám vyššímu muži flegmaticky občanský průkaz. „Člověče, zrovna jsme se o vás bavili. Nemám lístek!“ A to je konec. Tramvaj zastavuje potřetí. Do odjezdu mého vlaku z nádraží zbývá čtyřicet minut, ach, proč nejsem jeptiška a proč jsem nešel pěšky jako Puci a proč ne bez Kláry a Jirky? Nebo proč to nešli se mnou pěšky, tahle Klára a tenhle Jirka? Ten den jsem v kavárně Mňam navíc i hloupě utrácel a stále pil dokola koly jako debil, střídal to s vídeňskými kávami a debatoval s Jiřím, ale pokukoval po Kláře a nedělalo to dojem a ona vždycky jenom odnesla dopitou, charakteristickou láhev koly a dodala novou a jinak zůstávala lhostejná a chodila tam v džínách, starších, protože to byla specifická kavárna, a chvílemi si četla, byla to i knižní kavárna, a sem tam za ní přišel nějaký mladý kluk, seděl proti ní na stoličce s čírem a mluvili spolu a když Jiří dopil vídeň, Klára mu ji bez řečí ihned šla vyměnit za novou, ach jo, ale nežárlil jsem. Vyměnila a vrátila se za pult a vypadala stále trochu smutně. Hezká žena.

"Ježíši, no, aspoň se tomu můžeme zasmát, ne?" povídám. "Jirko, už je to stanice nejblíž nádraží?“

„Jasně!“ odpověděli jednohlasně, ale i krapet zkoprněle.

„Dík." Tak to MOC HEZKY vyšlo. Děkuji. I časově, i místně. A revizor? Prý: „Tady si vystoupíte!“ A já: „Tak čau, vy dva, mějte se.“ „Tak čau, Lorenci.“ Ocitl jsem se venku s revizorem a beze zbraně, ale dělal jsem, že ji hledám, a revizor: "Zaplatíte?" "Ne."

"Odmítáte zaplatit?" "Ano."

"Proč? Jste snad Sagvan Tofi, nebo co?"

A tak jsem to podepsal. Do čtrnácti dní se ale budu muset dostavit... Víte kam. Zaplatit, jinak se ke mně nedostaví osobně Pavel Bém, ten má jiné starosti, ale rovnou exekutoři, protože prý ta částka hrozně pučí, až jako Everest, to jsem aspoň věděl z tisku. Denního. Kavárenského. Klářina i svého i Jirkova, a zatímco tramvaj s Jirkou a Klárou odjížděla k němu domů a já marně vysvětloval, že vražda spáchaná na revizorovi před bohem není zločinem, revizor si vzpomněl na školení a instrukce a radši přede mnou uskočil do další tramvaje a já si sedl na chodník a hořce plakal a plakal. Najednou jsem ale otevřel oči. Nebo už to byl sen? Možná...

Ale ne. Stáli přede mnou. Klára, Jiří... Asi museli nenápadně vyskočit druhými dveřmi a teď říkali, abych se zvedl: "Doprovodíme tě k nádraží, Lorenci." Přestal jsem plakat. "Fakt? Mám se opřít? A co za mne takhle i zatáhnout pokutu?" "Parchante, půjč to sem!" A Jirka mi rovnou cosi ukázal prstem na mém papíře od revizora. "Tohle je Klářinou domácí tiskárničkou a tohle jsem vygeneroval na počítači." "Co? Je to padělek? A ten vůl?" "Byl můj spolužák Houžvička." "Kriste! A já skoro umřel na zástavu srdce." A vzteky jsem brečel. "Já se silou vůle div neposral a div nestal Sagvanem, ty vole!"

"Pojď!" A vedli mě na Hlavní nádraží, dovedli a koupili i lístek do Plzně a šli jsme na první nástupiště. Expres přijel, já nastoupil, z uličky otevřel ven okýnko a povídám: "Tak ahoj!" Ale uviděl jsem jenom Jirku. Tušení... "Kde... Kde je Klára?"

"Tady," zaznělo mi za zády.

Rozkládala v kupíčku spacák a rozpouštěla vlasy a prý: "Mám taky lístek, neboj, kdyby šel revizor..."

"Kláro! Clarisso! Ty tu necháš kavárnu? Ty se mnou pojedeš - navždycky - do Plzně?" bál jsem se.

"Jasně, Lorenci, a budu si tam říkat pro změnu Bára. I když... To by mě chtěli zpátky k baru, ale jestli chceš, můžeme i pěstovat užitečné zvíře, Lorenci. Prasátko, třeba. V klokotu velkoměsta člověk rychle ztrácí kontakt s přírodou a já nechci slevu zadarmo. Už s tebou zůstanu, Lorenci, potřebuješ revizi."

Stál jsem tam a Jirka, ten pohodlný a podlý muž a kamarád se klidně, vítězně, spokojeně a široce usmíval a zvolna se před mýma očima měnil v Grossmanna... Náhle se mi vybavily jeho dnešní řeči o redaktorce Blesku Sabině, o novinářce Aha Katce, o Karle z Výtoně, o Talmanové, když Topol byl zrovna v Itálii a... Och, jak jsem jen mohl uvěřit, že by Klára chodila s Jiřím? Byl na bohatší a na povrchnější! Ó! A dostali mě. OBA. Vlak se hnul. Cílil k hitchcockovskému tunelu a Jirka Grossmann se mezitím vracel do svého revíru. A dál? Jsem snad Slávek Šimek? "A ob-jev-te-se!" znělo za vlakem Jirkovým hlasem.

Nástupiště se vzdalovalo... i se světly, halou... a my s Klárou mizeli v tunelu, obrátil jsem se k ní a... Čekal. Taky čekala? Ne. Ve vagónu nebylo rozsvíceno a zdál se jinak prázdný a... "No..." vyzvala mě. "Tak se ukaž, Šimku!" Myslíte, že jsem se svlékl? Ne. Strhl jsem masku jako Fantomas a Klára s úlevou vydechla. Tak je to přece pravda!

A byla.

Sagvan Tofi!