7.3.2021 | Svátek má Tomáš


POVÍDKA: Podivné stopy

23.12.2006

Konečně přestalo sněžit. Bude nejlíp, když půjde přes les, v tom sněhu to stejně bude děsná cesta…Než se dostane na chatu, bude nejméně půl čtvrté.
Táhlá planina připomínala zvlněnou vodní hladinu, holé keře a stromy po ní pluly jako přízračné bárky. Povislé nebe na obzoru se rozplizlo šedavou mlhou do zalesněných kopců v podhůří.
Ohrnul si límec a ponořil se do širokého pásu temné smrčiny. Tady se sníh vsákl do půdy, vlhké, syrové, vonící tlením. Sotva se na druhé straně prodral větvemi, doširoka rozloženými nízko nad zemí, okamžitě mu padly do očí stopy jako vykrojené v kyprém sněhu, zpevněném mírným mrazem. Někdo tudy musel jít nedlouho před ním. A byli dva: jeden z nich nepochybně muž, boty nejméně třiačtyřicítky, široké podrážky. Ty druhé šlápoty byly drobnější, vepředu zašpičatělé. Žena, pravděpodobně nepříliš velká, pokud se dalo soudit podle délky kroků.
Kde se tady ti dva vzali? Odkud a kam šli? Sotva mířili také na chatu - byla přece po celou zimu mimo provoz. Sám tam chodíval, pokud ho neodradilo počasí, jednou či dvakrát týdně za správcem, aby si zahráli šachy. Znali se dlouho, byl to starý zvyk.
Kráčel dál podél těch dvojích stop, ty šlápoty působily rušivě, takřka nepříhodně. Začalo opět drobně, váhavě sněžit. Vločky ho zastudily na tváři, stáhl si čepici níž do čela a přidal do kroku, za chvíli se začne stmívat. Už se těšil na partičku a horký, voňavý čaj.
Ale co to? Tady se ti dva museli zastavit, sníh tu byl zdupaný, asi jak v něm přešlapovali. A z té změti vyrazily velké šlépěje doleva, zatímco ty drobnější se stočily směrem k lesům v podhůří. Váhavě popošel pár metrů. Ten mužský zřejmě zamířil směrem k Dolní rokli, kolem které bylo možno dorazit až k hlavní silnici.
Ale co ta žena? Stopy vedly k lesu, táhnul se desítky kilometrů, nikde tam nebyla žádná obydlí, ani hájenka, naprosto nic. Za hodinu bude tma, co si tam ta chuděra počne? Neměl by doběhnout na chatu pro Ondru? Jenomže - potom by ji už stěží dohonili. Ty drobné šlépěje před ním jakoby volaly o pomoc… Bez dalšího váhání se vydal za nimi.
Sněžilo stále víc, zrychlil, hlasitě supěl, bořil se do sněhu. Ale co to? Šlépěje najednou zabočily doprava. Kousek před ním se černal remízek, trčel z něj pokroucený kmen staré hrušně, typická silueta. Od ní vedla úvozová cesta k nedaleké vesnici, stěží půl kilometru. Jak to, že mě to nenapadlo: ta ženská věděla moc dobře, kam jde! Teď už asi sedí doma, pěkně v teple. Pocítil úlevu a zároveň zlost, jako kdyby ho podvedla. Směšný zachránce!

"Ty jsi měl odjakživa moc bujnou fantazii!" Správce postavil na stůl dva hrnky, z kterých se kouřilo. "Dal jsem ti do čaje kapku rumu, potřebuješ se zahřát, starouši."
"Stejně mi nejde do hlavy, co ti dva -" Zvedl ruku a mechanicky posunul střelce. Po několika tazích dostal mat. "Nemůžu se nějak soustředit." Zhluboka se napil čaje. "Ondro, napadlo mě - měli bychom se jít podívat k té Dolní rokli!"
"To jsou nápady!" Správce stavěl figurky pro novou partii. "TMáš teďka bílý."
"Ale co když ten člověk sletěl dolů? V té vánici - A víš, že tam bývají sněhové převisy! Možná volá o pomoc…"
"Přestaň! Ten už dávno dřepí v autobuse. Tobě nestačí, jak ses nachytal s tou ženskou?" Správce hlučně vstal a přihodit do kamen pár polen. "A taky už je tma, jak bys chtěl někoho najít?"
"Vzali bychom svítilnu. Určitě tu máš nějaké lano. Já nemůžu jen tak nečinně sedět! Nebo bychom aspoň měli někomu zavolat!"
"A nevíš komu? Tady není horská služba - a koho jinak burcovat? Policajty? Hasiče? Nebo rovnou armádu?"

Nakonec přece jen vyrazili. Venku stále chumelilo, záři svítilny pohlcovaly sněhové vločky. Za hodinu dorazili k rokli. Volali, křičeli, marně.
"Nemá to smysl," řekl správce. "Chceš snad lézt dolů a přinejmenším si zlomit nohu? Já teda nehodlám spáchat sebevraždu." Svítilna se divoce rozkomíhala. "Uznej, sakra, že to je vážně beznadějný!"
Mlčky a sklíčeně klopýtal zpátky za ním, vánice ještě zhoustla, dobrou půl hodiny bloudili, stěží se dovlekli na chatu. Správce rozvěsil mokré šaty okolo kamen. "Ustelu ti nahoře," řekl.
Byl mu vděčný, že ho ušetřil výčitek. Druhý den ráno se o té zoufalé noční výpravě už ani jeden z nich nezmínil.

x x x

Toho muže našli až v dubnu, když roztál sníh. Objevili ho lesní dělníci, kteří nad roklí přibližovali dřevo.
"Nebyl zdejší," řekl správce. "Nikdo ho tady v okolí neznal."
"Kromě té ženy."
"A co bys chtěl dělat? Dát ji hledat policajty? Ona ho tam přece neshodila!"
"Ale je odsud - a muselo jí být jasné, kam ten chlap jde!"
"Copak věděla, že tam sletí?"
"A co když ho tam poslala schválně?"
Správce bouchl do stolu, až figurky na šachovnici ztratily rovnováhu. "Přestaň už s těmi šílenými nápady! To se vážně nedá poslouchat."
"Třeba počítala s tím, že on se tady nevyzná!"
"Jsi na tahu!"
"Nezlob se, Ondro, já dneska už nebudu hrát." Vstal a otevřel okno. Na okamžik jako by se v oslepujícím slunečním jasu zavlnila vidina sněžného moře…Vzápětí se však planina ukázněně poskládala do širokých pruhů luk a polí, na kterých se zelenalo osení, napříč ji křižovaly tmavé úsečky blátivých cest. Odněkud zdálky zavrčela lesní pila. Všechno vypadalo naprosto obyčejně.Vrátil se k šachovnici a přece jen posunul jednu z figurek.
"Vrať to zpátky, prosím tě!" podotkl správce, "nebo máš třetím tahem mat. S tebou by se daly hrát leda vrhcáby."
"Promiň, Ondro, ale já pořád myslím na to, jestli jsme tenkrát -" Sám věděl, že mluví nesmysly.
"Už zase začínáš? Víš dobře, že ten člověk neměl nejmenší šanci. Slyšel jsem, že měl hroznou ránu na hlavě, asi jak narazil na nějaký šutr. Byli bychom stejně našli jen mrtvého."
"Máš pravdu." Vzal věž a postavil ji na původní místo. "Lidi vedle nás prostě umírají - nebo jim k tomu někdo pomůže - A my nemůžeme hnout prstem." Zamyslil se. "Opravdu nemůžeme?"
"A co bys chtěl dělat?"
"Já nebudu mít pokoj, dokud ji nenajdu, Ondro!"
"Chceš si dát inzerát?"
"Musí být ze vsi. Jak by jinak věděla, že má odbočit u té staré hrušně? Kdepak, to nebyla náhoda, šla najisto. A ty tady přece znáš kdekoho…"

x x x

Nebylo to ani zvlášť obtížné. Vesnice měla sotva dvě stovky obyvatel. Správce se vypravil na několik návštěv, poptal se a postupně vyřadil všechny ženy, jež nepřicházely v úvahu. Zbývaly pouze tři.
Jedna z nich vyhlížela zprvu zvlášť nadějně: před nějakým časem jí utekl manžel. Ten však byl prokazatelně stále naživu, kromě toho, že mrtvý z rokle se jmenoval jinak.
Druhá z adeptek neobstála z jiného důvodu: nohy jí vězely ve fortelných křápech, byly to nejméně čtyřicítky.
A ta poslední? Byla několik let rozvedená, po jejím bývalém manželovi se slehla zem.
"Posílá mě za vámi správce," řekl. "Prý umíte vykládat karty."
Usmála se, Vlastně byla docela hezká.
"Jak jste k těm kartám přišla?"
"Propustili mě z práce. Můj muž moc nevydělával - tak to přišlo nějak samo. Dřív jsem vykládala jen kamarádkám, ty mi udělaly reklamu. Peníze jsem za to nikdy nebrala - leda pár vajíček, králíka a tak." Podívala se na něj velkýma, tmavýma očima. "Takže vy chcete vyložit, co vás čeká?"
Poslouchal jen na půl ucha, marně si přitom lámal hlavu, jak se jí dostat pod kůži.
Bezděčně mu pomohla sama. "Čeká vás nějaká komplikace," řekla a poklepala prstem na jednu z karet, rozložených po stole. "Ano, je tady něco, s čím si - nebudete vědět rady."
"A čeho se to týká?"
"Vaší manželky - nebo přítelkyně."
Už přes rok nikoho neměl, ale byl zticha.
"Nebo prostě nějaké ženy," řekla vážně. "Ta osoba mi není jasná…." Zavrtěla hlavou. "Tuhle je nějaká změna. Asi odejde. A vy s ní nic nesvedete. Vidíte tu žaludskou devítku?"
"Ona se - se mnou rozejde?" zeptal se nazdařbůh.
"Já nevím."
"Nedovedu si představit, jak bych bez ní měl žít," řekl. Začal se cítit mizerně.
Upřela na něj podivný pohled. Kdoví, jak ona snášela rozchod s manželem! Nenáviděla ho? Jenomže mrtvý z rokle neměl její příjmení.
"Mne manžel neopustil," řekla z ničeho nic tiše. "Bylo to - proti jeho vůli. Totiž - zatáhli ho do jedné ošklivé záležitosti -a nakonec to na něj všecko svedli. On v tom určitě prsty neměl."
Zastávala se ho - proč se s ním tedy rozvedla?
Snad četla jeho myšlenky. "Naléhal na mne, abychom se rozvedli, aby tím netrpěl - náš chlapec. Musela jsem si vít zpátky i svoje jméno - za svobodna." Sklopila oči ke kartám, ale teď je určitě nevnímala. "Zavřeli ho. Na dlouho. Že prý měl někoho zabít…Určitě to nebyla pravda! Ale ti ostatní svědčili proti němu - dokonce i jeho nejlepší kamarád! Za peníze ho zradil! Prosila jsem ho, na kolenou jsem ho prosila… Ale on se mi vysmál."
Vypadala jako z kamene, rty měla sevřené, pohled strnulý, dva prázdné tmavé terče v bílém poli tváře, kterou se táhly ostré rýhy, jako by ji přejel zničující pluh.

"Neřekl jsi mi, že má dítě!" řekl toho večera správci.
"Měla, už nemá. Když se s mužem rozvedla, kluk pro něj ustavičně brečel. Prý na něm hrozně visel. Pořád čekal, že se k nim vrátí… Kruci, že mě to nenapadlo!"
"Ale co?"
"Párkrát mámě utekl, šel tátu hledat. Naposled jednou v zimě - Našli ho až za dva dny. Ležel na sněhu. Zmrznul."
Oknem probleskovalo bledé světlo, někde nad planinou vycházel měsíc.
"Asi to všecko neunesla: nejdřív manžel, potom dítě," dodal správce. " Pod nějakou záminkou sem vylákala toho lumpa a -"
"Potom že já mám bujnou fantazii! Vždyť nevíme! Jak chceš zjistit, že ten v rokli byl právě on! A kdyby i nakrásně - kdo jí co dokáže?"
"Chci já snad něco dokazovat?" rozhořčil se správce. "Copak už nebyla dost potrestaná - a zač vlastně? Někdy člověk zkrátka neví, kdo je oběť, kdo pachatel. A grázlové z toho moc často vyklouznou."
Trest a vina, vina a trest. Všechno splývalo, mizelo jako stopy zapadané sněhem. V obdélníku okna skomíralo pár vzdálených hvězd.







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.