24.10.2021 | Svátek má Nina


POVÍDKA: Pávi

17.4.2006

aneb Valpuržina noc, Satanovo ráno

Bydlet u zámeckého parku je prostě… malebné. Okna našeho velkého zeleného domu se dívají do dvou stran. Jednak na západ do ulice, kudy se opilí neplatiči nájemného vracejí od Anděla do svého bince z odpadků a kusů aut. Krásnější je ovšem pohled směrem opačným. Obzvláště z balkonu. Vyjděte na něj a spadne vám čelist. Za zámeckou zdí stojí hradba košatých stromů, za ní probleskuje řeka, v dalším plánu se rozprostírá stráň, pole a les na kopci Mravenčáku. V dálce jako loď kotví stolová hora Úhošť. Málem se tam odehrála bitva u Wogastisburgu, kdyby ji historici hnidopiši nepřesunuli nakonec úplně jinam. Bohužel, tady Sámo Dagoberta nedorazil. Co se dá dělat.

Zatím jste zkoumali jen krajinu přímo před sebou. Otočte se však také doprava. Uvidíte sousedovic zahradu se vzrostlými keři růží, uřvanými jezevčíky, ale hlavně… Hlavně s obrovským rozsochatým ořechem vlašským. Juglans regia, urostlý kus. Patnáct - dvacet metrů do výšky. V noci mne občas uhrane. Když se nad něj zavěsí Měsíc a vedle Mars…

Ale vraťme se k hlavnímu ději. Zatím jsme se zabývali jen některými postavami příběhu: ořechem, parkem, nocí. K pávům a pekelným mocnostem se dostaneme až za chvíli.

Nejdříve vyjděme do ulice. Je vlahý podvečer, poslední dubnový. Dnes mozky zatemňují čarodějnice. Míjíme výše zmíněnou hospodu U Anděla. Už oplzle ožila, už slastně hučí. Chodníkem přetneme náměstí. V rohu se tyčí radniční věž, obletovaná kdejakou poštolkou. Scházíme z kopce, míjíme Luragův raně barokní kostel. IN HONOREM SANCTISSIMAE TRINITATIS. A už se nás chytá zámecká zeď. Pustí nás teprve, když zase stoupáme.

Přehazujeme si tašku s dekami a zásobou alkoholu. Za chvilku se ukáže škola, za ní se na záda pokládá vábivě rozlehlá zahrada. V zahradě oheň. U ohně sbor. Pedagogický. Dnes schůzi řídí a do ohně přikládá ďábelský školník. Ach, ty horké plameny… Ach, ta teplá slivovice a těžko stravitelné klobásky!

Svého švestkami oblouzněného muže vedu nocí zpět. Oble. Z kopce, do kopce. Ten jinak slušný a spořádaný občan směle oslovuje nic netušící kolemjdoucí: „A hele, co tadle tady dělá?…A co to má na sobě za pytel?“ Omluvně se na osobu křením a táhnu bodrý incident raději pryč. Sama mám co dělat. Jsem ráda, když se dopleteme domů. Na lože se opilec ukládá už sám. Pro jistotu do své pracovny v podkroví. Nad kuchyní a takřka nad balkonem. I mně se za chvilku zatahuje černá opona.

Ráno je břeskné. Nezapomeňme: jsme v Sudetech, na rudém severozápadě, kde nemáme kořeny. Zato máme Svátek práce. Park obsadili komunisté a dechovkou útočí na zakyslé důchodcovské duše. Kdepak s takovou na feudální pávy. K smrti vylekáni prchají, kam se dá. Normálně se jich po cestičkách courá nejméně sedm, teď se však rozutekli do všech stran. Pávi umějí sice létat, ale jen aby se neřeklo. Žádní dobří letci nejsou. Pokud je tedy někdo nezažene do úzkých.

Svět se lehce točí, když otevírám dveře na balkon. Otupěle kontroluji Mravenčák, podívám se k sousedům. Pravda, hladina alkoholu mi stále šplouchá nejmíň u čela. Rozcvičím víčka, znovu tam pohlédnu. Žádná změna. Pořád tam jsou. Ti pávi. Tři. Někdo je dekadentně přimaloval vysoko do koruny ořechu. Hystericky se drží větví a s každým třísknutím do bubnu, s každým zavřeštěním falešné komunistické trubky popoletí výš. „Tak ty sami neslezou,“ myslím si a zvažuji, zda nevolat hasičům, aby zfanfrnělé krůty snesli dolů.

Mezitím přicházejí děti. Jsou ještě malé, ale očka již mají bystrá. „Mami, co to je na střeše za salámky?“ táže se nevinné velkooké děcko. Jdu se podívat a je to jasné. Ožralý tatínek nestihl v noci seběhnout dolů na WC. Stihl jen otevřít podkrovní okénko a zneuctít střechu. Pak se znovu propadl do bezedného bezvědomí.

Jaké svěží dopoledne. Zalévám muškáty a pozoruji pávy. Dekorativní krasavci se stále ještě vystrašeně schovávají v azylu velkorysého stromu. Secese z nedobrovolné recese. Najednou mi kápne něco na hlavu. Pohlédnu vzhůru, čímž se mi rozjasní. Zahanbený otec čistí střechu vodou a hnojí mé květiny recyklovanou uzeninou.

Bydlet u zámeckého parku je prostě… malebné.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.