Postupně se mi ale dostávalo určitějších zpráv. Vyskytly se dosti ostré fotografie, a nakonec i filmové záběry, na nichž se bigfoot jen tak nemihl jako neurčitý stín, jak je obecnou vlastností všech lochnesských a jiných potvor, nýbrž ho bylo vidět pěkně zblízka a dostatečně dlouho, aby byl znát každý detail pohybu, ne zcela lidského, ale rozhodně ani zvířecího. Až vše završila odborná expedice, jejíž závěry se už nedaly odbýt ani poukazem na indiánskou pohádku, ani na čísi nejapný švindl. Zřejmě bigfoot existuje, dokonce ne pouze v jediné osamělé lokalitě Yoho, nýbrž na mnoha místech Kanady a Spojených Států, od Aljašky po Nové Mexiko. Je ovšem záhadou, jak se dokáže tak dokonale skrývat, že dosud není k dispozici víc než několik filmových záběrů. Ani jak se v malých, sotva několik jedinců čítajících populacích po tisíciletí ubránil degeneraci a zániku, ani proč zatím nebyly nalezeny stopy jeho činnosti nebo kosterní zbytky; a nejpodivnější ze všeho je, jak dokáže přežít v zimách, kdy sníh dosahuje několikametrových vrstev a mráz přestupuje čtyřicet i víc stupňů pod nulou.

Rozhodl jsem se přenechat starost o to vědě a vyplout sám na vlnách fantazie. Pokusit se o představu… ne jak a jestli vůbec ten chlupatý poločlověk ve svých horských zákoutích žije, a žije-li, čím se tam živí, ale jak by nevyhnutelně muselo dopadnout jeho setkání s vyspělou civilizací. Vezmeme-li v potaz dnešní politické, právní a jiné obyčeje, bylo by to asi povedené divadlo.

*

Šerif okresu Prescott, pan Homer MacGarry, se zvedl a začal si oblékat kazajku. Zůstal však stát s jednou rukou v rukávu, protože v touž chvíli zadrnčel telefon. Pan MacGarry z dlouhé zkušenosti pochopil, že má po plánech na neděli. Chystal se jít na pstruhy, a místo toho nejspíš… Jeho okres ležel na okraji rozlehlého národního parku a dalo se čekat, že se zase ztratil nějaký turista, zabloudil v horách, spadl do rokliny, nebo zůstal viset ve skalní stěně. Že si ti lidé nenechají takové špásy třebas na čtvrtek a v sobotu mu nedají pokoj! Rozmrzele sáhl po sluchátku.

„Kancelář šerifa?“ zněl silně vzrušený hlas. „Tady Newcomb, správce parku. Pane MacGarry, u Dirty Fork… musíte okamžitě…“

Pokračování věty bylo značně zmatené, ale pan MacGarry už věděl svoje. Dirty Fork, skalnatá soutěska při vyústění dvou horských bystřin do malého jezera. Špatně přístupná končina, kam se nedostane ani terénním autem, ještě tak na koni, a to s potížemi.

„Dobře. Řekněte tomu bláznovi, ať neleze ani nahoru, ani dolů, ráno že pro něj pošleme záchrannou partu. Do té doby to bude muset vydržet, a vy taky. Chápete, že dneska už se do té zatracené díry nedostanu. K čemu u toho vůbec musím být?“

„Ale ne, tentokrát to není žádnej střelenej horolezec, pane Mac Garry, to bychom si vyřídili sami. Potřebujeme asistenci úřední osoby. U Dirty Fork…“ ranger Newcomb se dramaticky a téměř slavnostně odmlčel, „mají bigfoota. Posíláme pro vás vrtulník, za chvíli by tam měl být.“

„Bigfoot,“ udrolil pan MacGarry opovržlivě do telefonu. „Pane, sedím na týhle židli už pětadvacet let, a není sezona, aby mi aspoň třikrát někdo celej divokej nehlásil, že viděl v kopcích bigfoota. Všechno je to humbuk. Jestli…“ Nedokončil větu, protože zdáli zaznělo rachocení vrtulníku a rychle se blížilo. Trochu ulehčeně konstatoval, že se přece jen nebude muset do těch horoucích pekel trmácet na koni. Snad se všechno vyřídí ještě dnes, a zítra bude moci jít na pstruhy.

*

Vrtulník přistál na malé, svažité loučce u jezera. Do všech stran se zvedaly příkré stráně, porostlé lesem štíhlých, svícovitých smrků s téměř neproniknutelným podrostem, severní obzor rámoval hřeben skalnatých štítů a špinavá běl ledovcového splazu. Kraj lesa byl vzdálen ne víc než sto yardů. Opodál bylo zřít skupinu čtyř postav, sklánějících se nad čímsi tmavým. Pan MacGarry počkal, až rotor dosviští, a pozorně vystoupil. Jeden z té čtveřice popoběhl a horlivě mu kynul. Jak se dalo čekat, byl to předák rangerů, pan Newcomb.

„Pánové, pan MacGarry, šerif. Pan profesor Kaminski, pan docent Sung z denverské university, prosím, seznamte se. Už věříte, že existuje bigfoot, šerife?“

„Nojo,“ podvolil se šerif neochotně, dotknuv se špičkou boty srstnaté hromady. „Co teď s ním?“

„Zatím provádíme antropologická měření,“ děl odborně profesor Kaminski, napřímiv se. „Je to úspěch, pánové. Výsledek dlouholetého sledování. Vědecká senzace století. Až ty záběry uvolníme k zveřejnění… doufám, příteli, že jste si dal záležet, aby zase nebyly nějaké řeči,“ oslovil muže, ověšeného kamerami.

„Koukněte, on ještě dejchá,“ ustoupil o krok pan MacGarry. „Čím jste ho ulovili? Touhle flintou?“

„Ale prosím vás,“ ohradil se vědec, „ulovili. Ne, jenom jsme ho dočasně uspali, velice ohleduplně a bezbolestně. Teď ale… musíme si pospíšit, dávka přestane brzy působit. Podívejte se… už je to tady. Hýbe se. Pánové, vzdalte se, rychle. Ne že by byl bigfoot agresivní, ale nevíme, jaký šok mu může způsobit setnání s člověkem.“

Zpoza vrtulníku pozorovali, jak se černý tvor narovnává, ohledává si údy, poté zatřásl hlavou a rozběhl se. Běžel ne ohnutý s rukama svěšenýma k zemi jako lidoop, ale velmi po lidsku a vzpřímeně, jen nohy vytáčel podivně v kolenou, jako by přeskakoval pařezy. U kraje lesa se zastavil a vydal táhlý, pronikavý jek. Z různých směrů a vzdáleností mu odpověděly tytéž zvuky a ještě chvíli doznívaly nad divočinou.

„Svolávají se, poslouchejte,“ pravil pan Newcomb uctivým šeptem. „Páni, těch tady ale musí být. Jenže jsou to potvory plachý, nedají se vidět. Co tady sloužím, ještě jsem… Pojďte, poletíme.“

Pan MacGarry došel ke stroji, položil nohu na stupátko, ale zůstal v té poloze stát, protože mu něco intenzivně vrtalo hlavou. „Je to opice nebo člověk, profesore?“

„To se takhle honem nedá určit,“ odtušil přísně učenec. Zatím jsme teprve odebrali vzorky tkáně. Ukáže se, až dostaneme výsledky rozborů. Já bych z čistě antropologického hlediska…“

„Modlete se, aby to byla opice,“ přerušil ho šerif podivně zadrhnutým hlasem, a nedav se pohnout k bližšímu objasnění, dokončil nástup. Rotory se rozsvištěly, na jezero usedaly stíny, mlha a večerní chlad. Odkudsi z horského úbočí dolehlo volání, ne zcela lidské, ale také ne zvířecí.

*

„Pojďte dál, Sungu,“ řekl profesor Kaminski rozechvěle, nevzhlédnuv od stolu, pokrytého po celé ploše záznamy a diagramy. „Podívejte se na ty hodnoty. Třebahle hned tadyhle kostní dřeň, vidíte to? Mineralizace krevní plazmy… to by všechno ještě… ale prohlédněte si tu genetickou stavbu, nebo si ani nic neprohlížejte, já jsem nad tím seděl dva dny, jestli najdu odchylku, a…“

„A našel?“

„Ani v nejmenším. Žádný pithecus, Sungu. Do puntíku homo. Člověk. Tušíte, doufám, co to znamená?“ Zíral chvíli ustrnule, než se probral z vytržení a našel pro nastalou situaci malý úsměv. „Samozřejmě žádný homo sapiens, nejspíš nějaká vedlejší větev, která se někdy dávno odštěpila od vývojového kmene a kdovíjak přetrvala v těch horách… ale tím spíš. Homo sapiens je na zemi zastoupen poměrně hojně. Tohle je… nový lidský druh. Neznámý bratranec.“ Profesor Kaminski slavnostně povstal, upravil si vázanku a sám si odpověděl na otázku, co ten objev znamená: možná největší úspěch vědy od… od… těžko říci odekdy. A on stojí u jeho zrodu, je jeho autor. Zmocnil se ho až mrákotný pocit.

„Ano,“ děl uctivě docent Sung. „Jak to předložíme tisku?“

Profesor Kaminski se vyprostil ze zasnění. Je jisté, že ukvapené zveřejnění převratného objevu může způsobit nepředstavitelné potíže a škody. Stejně tak je jisté, že žurnalisté nakonec všechno vyšťourají a ještě překroutí po svém, protože jsou to diletanti, kteří vědí ode všeho kousek a dohromady nic. Bude asi opravdu třeba bigfoota nějak představit veřejnosti, protože jinak by si mohlo pospíšit jiné vědecké pracoviště a vyfouknout Denveru ten objev před nosem. Bylo tam u Dirty Fork až moc lidí, fotograf například… nebo ten ranger, jak on se… a hlavně šerif Mac Garry. Profesor nevěděl přesně proč, ale ten chlap se mu nelíbil; co on má co mudrovat, jestli je bigfoot člověk nebo opice? Nedalo se čekat, že by žádný z nich nepustil do světa postranní informaci, laici dovedou být stejně ješitní jako vědci.

„Vypracujte tiskové komuniké, pane kolego. Ale diskrétně a opatrně, rozumíte, lidé nemusí hned vědět úplně všechno.“ Netušil, že vydal pokyn k opatření, předem odsouzenému k neúspěchu.

*

Profesor Kaminski držel v rukou sobotní výtisk Denver Post a zíral do něj s pocitem člověka, jemuž se pod nohama rozjela lavina. „Indiánská legenda obživla!“ hlásal třípalcový titulek. Pod ním stálo o něco menšími literami: „Překvapení od Dirty Fork: člověk neandertálský nevyhynul!“ Obrátil stránku a k své vrcholné nelibosti zjistil, že hledí na velmi ostré, profesionální fotografie bigfoota ležícího v trávě se zřetelným pozadím jezera a hor, bigfoota procitajícího z omámení, bigfoota spěchajícího podivným, napůl lidským, napůl zvířecím krokem ke kraji lesa. Zbytek snímků představoval skupinu šťastných objevitelů, šerifa MacGarryho, detailní záběr střelné zbraně a uspávací šipky, jakož i jeho samého, vylézajícího z helikoptéry. K tomuhle jsem tedy svolení nedal, vystřídal mu rozladěný pocit předešlé zadostiučinění. Mizera fotograf si nejspíš udělal pokoutní kopie a prodal je za dobré peníze novinám. No počkej. Ono ti to přijde draho, dělat si ze zadání pro universitu soukromý kšeft. Zatím ale nevěděl, jak by provinilci mohl tu nevěru osladit, krom toho se nevyznal v právních otázkách a netušil, je-li takové jednání vůbec trestné. Nemělo ostatně trvat příliš dlouho a hněv mu vyprchal, překryt dalšími událostmi.

Několik dnů byl ještě svět v pořádku. V novinách převládalo uspokojení i jistá vlastenecká pýcha nad objevem, jenž doplnil chybějící články ve vývojové řadě lidského rodu, a to ne na základě nějakých vetchých kostiček jako obvykle, nýbrž živého tvora. Amerika měla být nač hrdá, tak zněl obecný souzvuk těch chvil. Až všechno obrátil naruby pan Leibowitz.

Pan Leibowitz byl obávaný televizní moderátor mrštného jazyka, jemuž činilo potěšení usvědčovat prominentní osoby z omylů a dokazovat, že pravda a paradox se vzájemně nevylučují. Zkušeně si prohlédnuv oba účastníky diskuze usoudil, že mu tentokrát padla do rukou snadná kořist.

„Abychom došli k nějakému závěru,“ přerušil oba zdlouhavě debatující pány. „Bytost, zvaná bigfoot, je člověk, ne zvíře. Souhlasí?“

„Podle všeho ano,“ huhlal v rozpacích profesor Kaminski. „Celá genetická stavba…“

„Takže člověk,“ uťal moderátor, nejsa zvědav na rozvleklé vědátorské rozklady. „Nepochybně?“

„Nepochybně,“ připustil profesor, tuše už, k čemu se schyluje. Že mi to pozvání do televize byl čert dlužen, pomyslel si.

„Výborně, to bychom tedy měli. Člověk, narozený na půdě USA, zde žijící, s tuzemskými rodiči. Podle zákona americký občan. Je to tak, pane Hillby?“

Pan Hillby byl soudce z Tucsonu v jižní Arizoně, vzhledem k blízkosti mexické hranice v záležitostech státního občanství dosti zkušený. Přesto zaváhal s odpovědí. „V principu ano. Ovšem…“

„Ale pánové. Vy jste samá vytáčka, a přitom je všechno tak prosté. Zákon této země nezná v téhle věci žádné v principu nebo ne v principu. Kdo splňuje stanovené podmínky – a nevím o žádné, kterou by bigfoot nesplňoval – je americký občan. Zákon nestanoví, že občan nesmí být chlupatý nebo běhat nahatý po lese a živit se hlemýždi. Nemám pravdu, pane Hillby?“

Oslovený setrval v mlčení, zato se ozval profesor Kaminski. „Možná,“ pokusil se o odpor. „Ledaže bigfoot nemůže být v žádném případě pokládán za příslušníka rodu homo sapiens, pane Leibowitz. Když uvážíme věc z této stránky…“

„Nono,“ udělal moderátor, zdvihnuv káravě ukazovák, „z jaképak stránky. Homo sapiens… znovu upozorňuji, že i tento pojem je v našem případě naprosto irelevantní. Všichni lidé jsou si před zákonem rovni. Být na vašem místě, profesore, ani bych nemluvil dál. Víte, doufám, jak se dnes pohlíží na rasismus.“ Neshledav odporu, pokračoval s profesionální břitkostí: „Pojem občanství byl stanoven proto, aby vymezil jeho užívateli jistá nezadatelná práva. Nikdo z nich není vyloučen, tedy ani bigfoot. Je tady například hned právo volební. Jakže se jmenuje ten šerif? MacGarry, tuším? Při nejbližší příležitosti se bude muset postarat, aby byly bigfootům v jeho okrsku doručeny volební lístky.“

„Ano. V tomto pojetí se bigfoot může stát i presidentem Spojených Států,“ přisolil si soudce Hillby, shledav, že se všechno zvrhá v šaškárnu, kdoví jestli ne záměrnou. Pohlédl zšikma na moderátora, jestli mu něco neškube koutkem úst, ale neškubalo.

„Bezpochyby, bezpochyby. Mimoto má bigfoot právo svědčit před soudem, sloužit v armádě… jsou ovšem i jisté občanské povinnosti, například odvádět daně. Ale jistě, to mi nemusíte říkat, že bigfoot nemá žádný zdanitelný příjem, prosím, ale v tom případě mu náleží přiměřená sociální podpora.“

„Jelikož by si s penězi pravděpodobně nedokázal nic počít,“ upřesnil iniciativně soudce Hillby, „mohla by mu být vyplácena v mrkvi a jablcích.“ Notně bláznivé konce, k nimž diskuze dospěla, ho začaly bavit.

„Snad jen, že bychom neměli pořád mluvit o bigfootovi,“ vložil se do debaty profesor Kaminski, pochopiv konečně, že se stal aktérem absurdního divadla. „Je to diskriminační. Navozuje to dojem, ééé… jakési zvířeckosti, že ano, což je ovšem zcela v rozporu se zásadami civilizované společnosti. Navrhoval bych název „Americký praobyvatel.“ Je to eticky i antropologicky korektní.“

„Znamenitě,“ zajásal pan Leibowitz. „Ledaže je to trochu dlouhé, stačilo by říkat Praobyvatel. Těší mě, že jsme se domluvili. Myslím, že jsme dnes posluchačstvu vyslali výrazný signál ve správném smyslu: lidská důstojnost je nedělitelná a z lidských práv není výjimky. Děkuji vám, pánové.“

Povstali ve vší vážnosti. Moderátor potřásl oběma pánům pravicí, pohlédnuv jim pevně do očí, v nichž se nezračil ani stín cynického veselí. Přesto si byl jist, že pochopili jeho záměr, k němuž celou debatu od počátku směřoval: předvést televiznímu publiku, do jakých hlubin nesmyslu vede do důsledku pojatá zásada politické korektnosti. Veřejnost nemůže být tak pitomá, aby to nepochopila.

Mýlil se. Veřejnost možná ne, ale její vůdčí, správný způsob myšlení určující duchové jistě.

*

„I neandertálec je lidská bytost!“ ozval se hned příštího rána list Miami Adviser, přiřadiv poněkud předčasně praobyvatele z okresu Prescott k této vymřelé rase.

„Jakpak by bylo profesoru Kaminskému, kdyby se do něj praobyvatel strefoval omamnými šipkami?“ „Lidská důstojnost pošlapána u Dirty Fork!“ přidávaly se čím dál osměleněji další noviny. „Platí zákony o pokusech na člověku, jen když se to hodí?“ trumfoval měsíčník Eco, oblíbený zejména mezi mladou, radikální generací. Takovým a podobným tónem se nesla valná většina komentářů, nešetříc výrazy jako diskriminace, rasismus, arogance tzv. západní kultury, též praobyvatelova lidská práva bojovně zaujala mnohého analytika. Vysvětlující články universitních kapacit na tom mnoho nezměnily, neboť čtenářstvo nebývá na nudně odborné traktáty zvědavá a žádá si ráznosti. Jako vždy v takových případech, vyhověla tomu požadavku s nevšední ochotou řada renomovaných vědců, dovozujících s užitím všech pravidel logiky, že podrobovat člověka, byť i chlupatého a lidské řeči zjevně neschopného, bez jeho svolení jakýmsi experimentům, je vrcholně neetické a mělo by být zakázáno zákonem. Bylo se nač těšit.

Nejdřív byl zjištěn jakýsi neklid v internetu. Poté se v obchodním centru města Kansas City shromáždilo asi dvěstě demonstrantů se zahalenými obličeji, táhli ulicemi za zlobného povykování, aby nakonec obklopili jídelnu firmy MacDonald´s a vytloukli ji bez bližšího vysvětlení, jakou spojitost spatřují mezi karbanátky a pračlověkem od Dirty Fork. Podstatně umírněněji si počínalo přibližně stejné množství metodistů pod vedením reverenda dr. Williamse, oblečených do bílých říz a nesoucích transparenty s vyobrazením truchlivě zírajícího opičáka a nápisem: „Všichni jsme dítka Boží!“ Tu a tam zazněly i zdrženlivější tóny, ale nebylo mnoho ochoty je poslouchat. Jistý vysloužilý a světa znalý diplomat se odvážil podotknout, že snad není nutno zahrnovat všemi právy a civilizačními vymoženostmi tvora, který je pravděpodobně nechápe a nejspíš o ně ani nestojí; netřeba dodávat, že vyjádření tak zpozdilé vyvolalo bouři kategoricky odmítavých reakcí, obsahujících více než obřádek výraz „rasismus.“ Naopak, ozývalo se jedním hlasem z universitních .kabinetů, pokrokových redakcí a kazatelen. Praobyvatel je velmi dobře schopen stát o svá občanská práva, ale vinou měšťácké společnosti se mu nedostalo příslušného vzdělání, aby se o ně mohl přihlásit. Na tomto místě část diskuze opustila téma, javši se s velkou chutí probírat fenomén vzdělání; z úvah a rozborů se zdálo vyplývat, že správě vedenou školní výukou může stanout v předních řadách lidstva i makak javánský. Ráznější kritici z toho odvodili další důkaz bezohlednosti západní civilizace: nejdřív ukradla praobyvatelům jejich zemi, pak je zahnala do neplodných horských zákoutí, a nyní jim upírá i právo na vzdělání. Pozornosti zasluhoval úkaz, jak nekompromisních vyjádření přibývalo úměrně vzdálenosti od Dirty Fork.

To ovšem muselo vzbudit a také vzbudilo nevůli indiánských předáků, majících do té chvíle na ukradenou zemi monopol. „Bigfootům“, volali z tribun kmenových pow-wow, „nikdo žádnou zem vzít nemohl, protože od samého počátku náležela nám indiánům; jen my smíme být nazýváni původními obyvateli se všemi z toho vyplývajícími právními nároky!“ Existence jakéhosi tvora, přežívajícího v ústraní hor, není ovšem nic nového, dovozovali; odjakživa jím indiánské ženy strašívaly svá robata. Ten však nepotřebuje žádných zvláštních práv, nýbrž by mu postačilo vymezit vhodné rezervace, kde by dál nerušeně žil svým tradičním způsobem. Někteří skeptici měli zato, že zmínka o rezervacích a tradičním způsobu života zní z indiánských úst zvlášť dobře. Než se však mohl rozpoutat příslušný rozruch, vyjádřily se v podobném duchu černošské organizace, mající náhle starost, aby se černý lid nakonec ještě nemusel dělit s praobyvateli o výhody a privilegia, plynoucí z postavení utištěných a ponížených. Ta obava dostala určitou podobu, když senátor Q.M.Fantini, stonásobný milionář z Massachussets, odpůrce globalizace a rozhodný zastánce chudých této planety, vyzval presidenta USA, aby se praobyvatelům veřejně omluvil a zasadil se o vyplacení odškodného ve výši 200 miliard US$. Odškodné navrhl uložit do zvláštního fondu, jejž se uvolil spravovat až do té doby, kdy praobyvatelé nabudou vzdělání a budou schopni nakládat se svým majetkem sami.

Iniciativa senátora Fantiniho byla po nějakých diskuzích zapomenuta, ne tak prohlášení černošských svazů. Jimi bigfootova aféra opustila území Severní Ameriky a stala se světovou záležitostí. Neboť dá rozum, že nový důkaz rasové nerovnoprávnosti ve Spojených Státech nemohl zůstat bez odezvy. O důkladné přešetření životních podmínek afroameričanů, indiánů a praobyvatel požádala Amnesty International, Greenpeace zorganizoval blokádu newyorského přístavu za účelem nátlaku na konzervativce v kongresu. Několik aktivistů se vydalo do samého Dirty Fork, kdež se přikovali řetězy ke skále; jelikož však jejich protestu nikdo nepřihlížel, zase se po nějaké chvíli odkovali. Úspěšnější byla řada menších, útočně radikálních organizací, vyzvavších po internetu své přívržence, aby mohutnou demonstraci překazili zasedání Světového měnového fondu v Oslo. V ulicích, kudy průvod táhl, došlo k vypálení zaparkovaných aut, rozkopání chodníků za účelem získání dlažebních kostek a k rozbití několika stovek výkladních skříní, to vše vinou policejní brutality.

Dalo se čekat, že se celý problém nyní přemístí na půdu OSN, a také se přemístil. Zástupci Syrie, Barmy a Bílé Rusi předložili Valnému shromáždění rezoluci, odsuzující americkou vládu za bezpříkladné porušování lidských práv a svobod. Rezoluce byla přijata naprostou většinou hlasů s výjimkou USA a Izraele, jen zástupci některých východoevropských států se zdrželi hlasování. Vzápětí Rada bezpečnosti schválila hlasy Číny, Francie a Ruska požadavek odchodu amerických jednotek z životního prostoru praobyvatel. Na námitku, že za takovou jednotku může být pokládán leda šerif MacGarry se svou bouchačkou, nebyl brán ohled. Imám Omarovy mešity v Jeruzalémě vyzval k nenásilnému odporu proti křižákům a sionistům, den nato vyletělo do povětří sedm vagonů pařížského metra. K činu se přiznala Islámská fronta pro osvobození amerických praobyvatel a pohrozila popravou zajatého bangladéšského vyslance. Filosof Kohák označil za příčinu násilností chudobu a zoufalství třetího světa. Čína uspořádala námořní manévry v blízkosti tajvanských břehů. Na indicko-pakistánském pomezí vypukly dělostřelecké přestřelky. Jednání u kulatého stolu skončila neúspěchem a severokorejský vůdce Kim čong-Il ohlásil pokus s atomovou bombou v atmosféře. Bylo jen otázkou času, kdy on nebo jiný blázen použije jaderné zbraně naostro.

*

Tu pochopil profesor Kaminski, co mínil šerif MacGarry větou „modlete se, aby to byla opice.“ Na modlitbu však bylo pozdě, spíš se ukazovala nutnost nějak zabránit výletníkům, čumilům i nadšencům nejrůznějšího druhu v přístupu do Dirty Fork. Táhli tam v celých houfech a vybaveni vysoce výkonnými zesilovači se pokoušeli napodobením svolávacího jeku přilákat bigfooty. Někteří je hodlali informovat o jejich právech jakožto občanů USA, jiní je mínili poučit o slovu Páně v pojetí té či oné církve, nechybělo ani snah jednak o alfabetizaci, jednak o probuzení třídního uvědomění. Zatím praobyvatelé na ty signály nereagovali, ale zvěstovatelé nepozbývali víry; inteligentní lidská bytost, jakou praobyvatel nad všechnu pochybnost je, musí přece jednou projevit zájem o svůj lepší zítřek.

Šerif MacGarry pozoroval ten rej se vzrůstajícím rozmrzením. Několikrát už sahal po brokovnici, aby tu bandu rozenhal, ale zase ji odložil uvědomiv si, že by si neposloužil. Místo toho se spojil s rangerem Newcombem, tou dobou plně zaměstnaným výsadbou smrčků v náhradu za ty, jež v Dirty Fork rozšlapali ochránci životního prostředí. Dosáhli spojeným úsilím aspoň vyhlášení oné lokality za přísnou rezervaci, do níž je pod hrozbou těžkých pokut zapovězen vstup komukoliv s výjimkou vědeckých výprav.

Výsledek opatření na sebe nenechal dlouho čekat. Zvědavců a výletníků skutečně ubylo, zato s vědeckými výpravami se nevídaně roztrhl pytel. Badatelé se dostavovali ze všech koutů USA i nejvzdálenějšího zámoří, a brzy počtem i účinky překonali někdejší čumily. Byli vybaveni doporučeními, vysvědčeními a potvrzeními vědeckých ústavů a fakult, až to v pochybovačné mysli šerifa MacGarryho vyvolalo podezření, existuje-li vůbec tolik chrámů učenosti na povrchu zemském. V patách jim následovali ekologové z povolání i amatérští, argumentující dotčeně, že ekologie je také věda. Stalo se, že ve strži před vyústěním potoků do jezera na sebe narazili zástupci klasické vědy s vědci alternativními a namleli si nosy, na vznešenost svého poslání nepomyslivše. Všichni bez rozdílu dopravovali namáhavě bezcestím složité aparatury, sloužící těm či oněm účelům, především však vyluzování pekelného randálu. Poněkud stranou a z dosahu zákona byla uspořádána technoparty. Stany a boudy zabraly nejdřív loučku nad jezerem, a když loučka nestačila, zahryzávalo se nomádské osídlení hloub a hloub do lesnatých svahů. V hejnech a rojích pronikali mužové vědy dál a výš až pod zasněžený hřeben, pátrali, měřili a zkoumali, zatloukali kolíky, vzájemně si překáželi a přeli se o to, kdo tady byl k čertu první. V úsilovném pídění po praobyvatelích prorazili divočinou síť širokých stezek, až mohlo být s podivem, kde se mezi tou spouští může ještě bigfoot skrývat. Pánové MacGarry a Newcomb, nemohouce tomu dopuštění zabránit, se snažili aspoň prosadit nějaké pořadníky, ale vědci všech národů a ras se proti nim semkli, hovoříce zlostně o potlačování vědecké svobody v USA. Bylo stále zjevnější, že k obnovení pořádku a k záchraně vzácné lokality bude nutno povolat jeden nebo dva oddíly Národní gardy. K tomu už však nedošlo, protože v rozdupaném a rozježděném tratolišti, zvaném někdy Dirty Fork, už beztak nebylo co zachraňovat.

V první fázi těch událostí opravdu někdo tu a tam bigfoota zahlédl. S postupujícím časem se to stávalo stále řidčeji, až si pan Newcomb jako první povšiml, že už jaksi dlouho neslyšel svolávací jek praobyvatel, snad že zanikal v hluku motorových pil. Svěřil se svým pozorováním šerifu MacGarrymu; i přicházeli k Dirty Fork za soumraku, vystoupili na skálu nad jezerem, setrvali na ní dlouho přes půlnoc, kdy veškeří vědci i ekologové spali, pozorně naslouchali, ale nic. Jen hvězdy svítily nad horizontem a v jejich studeném chvění jako by se zračila prázdnota. Po dvou týdnech nemohlo být pochyb: praobyvatelé už v kraji nejsou. Buď že se nepozorovaně vytratili přes horský hřeben a usadili se v jiném, badatelskou činností nesužovaném údolí, nebo odtáhli až někam přes hranice do Kanady, kde se v poměrné nepřístupnosti tamnějších hvozdů pro nějaký čas mohou nadít pokoje, nechápajíce hodnotu lidské důstojnosti a nestojíce o svá občanská práva. Čímž by dokázali, že jsou opravdu myslící bytosti, ovšem v jiném smyslu, než jim přisuzovali ochránci chudých a ponížených jakož i zastánci rovnosti veškerého lidstva.

Vědecké výpravy ještě nějaký čas pročesávaly opuštěné sídliště praobyvatel, až vyčerpaly své granty a nechaly toho. Tisk a vůbec zájem veřejnosti se chytil čerstvějších skandálů, netrvalo dlouho a pojem „praobyvatel“ zmizel z obecného povědomí. Jen indiánští předáci s potěšením zaregistrovali, že ten titul spolu s nároky na velkorysé odškodnění opět náleží jim a ne nějakým opicím. Popíjejíce pivo značky Budweiser se shodovali na tom, jak nejapný je bílý muž, ve svém rozumářství neschopný rozlišit mezi skutečností a mýty snového času. Na indicko-pakistánsklém pomezí se to i nadále řezalo.

Hannover, 9. srpna 2005

Převzato z Nového Polygonu