S fejetony a fejetonisty se poslední dobou roztrhl pytel, nezdá se vám? Nejen takové světoznámé noviny jako Mladá fronta Dnes nebo vševědoucí týdeník jako Literární noviny, ale už i na stránkách Xantypy a Šťastného Jima a ... inu, zkrátka všude... se vtipkuje a duchaplně komentuje. Čtenář si tyhle texty najde snadno, většinou jsou vytištěny kurzívou pod nějakou vodorovnou přímkou, na počest starých podčárníků. Na fejetonování se daly i osobnosti, jejichž profesionální dráha žurnalistiku nebo literární tvorbu neprotíná. Lze si přečíst, co si myslí Jan Hrušínský nebo co má ráda paní Čejková - Všetečková nebo o čem dumá a co neví režisér Menzel. Když vhodná celebrita publikuje těchto povídání více, udělají z toho v nakladatelství knížku... Však se to prodá.
Před pěti lety tomu tak ještě všude nebylo. V jednom blíže nejmenovaném západočeském týdeníku o mně tehdy napsali pár řádek, a protože napsali poprvé a hezky, chtěl jsem se nějak odvděčit. Přinesl jsem do redakce osobně tři stránky strojopisně vyvedené (internet ještě neměli a textový soubor na disketě nešel otevřít), na každé stránce jiné slohové cvičení. Pokládal jsem ty začátečnické texty za tři fejetony tak samozřejmě, že jsem se o tom v redakci ani nezmínil.
Za týden jsem byl v Plzni zas. Nedočkavě jsem si koupil výše zmíněný týdeník hned na nádraží. Hurá... byl jsem tam! Ale co to? Panebože! Fejeton byl uveden jako "Povídka pro tento týden".
Telefonuji. Pan šéfredaktor tady dneska nebude... Redaktorka pro kulturu? Předali mi ji... Příjemný alt, inteligentní projev, přátelský tón. Sešli jsme se v cukrárně vedle svatého Bartoloměje. To je ten kostel na náměstí Republiky, s vysokánskou věží, která je vidět ze všech stran, ať přijíždíte k Plzni odkudkoli.
Paní redaktorka si dala zmrzlinu. Abych prolomil nedůvěru, vzpomenul jsem svá studentská leta na plzeňském gymnáziu. Zažil jsem v Plzni demonstraci proti Zápotockého měnové reformě, paní redaktorko, povídám a naznačuji tak své pochopení pro žurnalistiku a její úděly. To jsem byla ještě na houbách, pravila novinářka. Nevadí, řekl jsem, děkuji, že jste přišla.
Rozložil jsem noviny, aby stránka s událostmi v kultuře a s mým fejetonkem byla navrch.. Jak jste to myslela, ptám se, s tím nadpisem? Zatvářila se nechápavě: A co jako? Namítám: Tohle přece není žádná povídka... vy se ptáte, proč? Nejsou tam žádné postavy, žádný dialog, není tam děj... To měl být snad fejeton...
Zpozorněla. Nechala si přinést turka. Poručil jsem si velký fernet a sklenici dobré vody k němu. Je docela možný - myslel jsem si - že tahle pohledná, elegantně oblečená čtyřicítka to jenom hraje... chce si vychutnat staršího pána... jak ji budu poučovat... v duchu se mi pochechtává... Tak jo, nezkazím hru, udělám ze sebe kantora.
Fejeton je starý žánr, začnu, který vznikl v rámci inzerátové přílohy jedněch francouzských novin, ale to jsme někde v roce 1800.
To byl Napoleon ještě císař, poznamenala, a ty noviny se jmenovaly Journal des Débats.
Odkudpa to víte? zazpíval jsem po plzeňsku. Hra byla v plném proudu. Zasmála se.
Fejeton vymyslel abbé Julien de Geoffroy, což byl literární a divadelní kritik, který byl přispěvatelem těch novin. Ráda bych věděla, proč netiskli jeho fejetony v hlavní části, když byly tak oblíbené.
Vysvětlil jsem, že inzertní příloha nepodléhala tehdy cenzuře. Fejeton v polovině století pak prošel z Francie přes Německo, Rakousko-Uhersko, Polsko až do Ruska. Zmocnili se ho i velcí, fejetony psal například Dostojevskij. Víte, že Dostojevskij vydával svůj soukromý časopis? Jak se jenom jmenoval... Nemohl jsem si vzpomenout.
Deník spisovatele - poznamenala - osmnáctset sedmdesát šest, plus mínus.
Zachytila můj překvapený pohled a dodala: Já jsem totiž předělaná ruštinářka, víte...
Chvíli jsme si povídali o Fjodoru Michajlovičovi. Alespoň mně to připadalo jako chvilka, potom jsme se odmlčeli. Pátrala lžičkou v kávové sedlině. Jaké máte další fejetony?
Vidím, že hra končí a tak povídám: Zkusím vám nějaké poslat.
S tím nadpisem, s tou "Povídkou pro tento týden" si to tak neberte, řekla, když jsme se loučili. Spletla to kolegyně, měla jsem nějaké problémy doma. Dík za pozvání a zase se ozvěte...
Ve dveřích se na okamžik zastavila, oslněna v odpoledním slunci - a byla tatam.

© Petr Kersch, leden 2004, Děčín