„Nyny! Sakra Nyny! Jsi nahluchlej, nebo co? Máš na vrátnici návštěvu!“ zahromoval dělník z kravína.

„Jáá?... Kdo-o?“

„Co já vím. Nějaká šťabajzna.“

Dneska nemá Nyny den. Ráno vykopal hrob mezi dvěma tůjemi a - pohřbil Miči. Jako před třemi roky její mámu. Miči přejelo v noci auto. Nyny měl hořko v krku a sucho na jazyku, protože tuhle kočku vypiplal na injekční stříkačce. Tahle kočka byla z těch, které ho změnily, udělaly ho... lepším?... lidštějším?... objektivnějším?... Zkrátka ho změnily - a Miči, Miči, ta nejprvněji ze všech.

Nyny už neužívá protazin a ataraxu bere jen poloviční dávku. Deprese ustupuje, vzdává se mu, doráží jen zřídka a má slabší intenzitu. Ale návštěvu? On? Jestli to ve vrátnici nepopletli...

Mezi hranolovitými kovovými pruty plotu uviděl sice postavu, byla to ženská postava, ale on přece nemá ženu, která by za ním přišla až do práce...

„Ahoj,“ řekla mu.

„Dobrý den.“

Teprve když si sundala tmavé brýle, byl doma. Monika! Dce - ra Mo - ni - ka...!

„Ty?... A-ahoj...“

„Ahoj.“

Neprošel chodbičkou až před vrátnici. Zůstal za plotem.

„Hříkám si, že... že se za tebou rrozjedu. Máma mi volala, žes byl u ní.“

„Byl,“ odplížil se pohledem zpátky k telatům.

„A co? Nelituješ?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Chtěl jsem jí jenom něco říct.“

„Hříkala mi, cos hříkal. Žes byl špatný manžel. Žes nám oběma ublížil. Že je ti hanba. Hříkala mi, co ti na to hřekla. Podle mě to máma nezvládla.“

Nyny se pověsil očima na Moniku. Ty jsi při mně? Roztál do úsměvu a bez váhání prošel chodbičkou vrátnice před areál firmy, před plot.

Podali si ruce.

„Ahoj, Mončo.“

„Ahoj, táto.“

„Proč jsi přišla?“

„Protože je ti hanba,“ řekla Monika. „To je moc dobře, že je ti hanba.“

„- - - !“

„Je přece proč.“

Zamrzelo ho, že prošel vrátnicí. Měl zůstat tam. Mezi nimi je zkrátka plot. Jak by také ne...

„Proč jsi přišla?“ opakoval.

„Protože jsem neměla dětství,“ usmála se napůl ironicky, napůl lítostivě. „Víš, co to znamená? To poznamená na celý život. Na celý.“

Nyny zkoprněl a zavrtal pohled hluboko do země. Všimla si toho a vzdychla už měkčeji:

„Ach. Promiň. Nezvládám to. Jak žiješ?“

„Jak se dá,“ odbyl ji. „A ty? Prej už s mámou nejsi.“

„Šla jsem k cizím do podnájmu.“ Teď to bylo ironické docela určitě. „Nemysli si, tenhle, co je s ním máma teď, už je thřetí po tobě.“

„- - - ?“

„Když sis mě phřestal brát na neděle, hrrozně jsem se víkendů bála. To phřijel ten, s kterým to zrovna táhla, a máma měla oči jenom prro něho. Trrpěla jsem jako krrálíček. Byla jsem jenom trrpěná.“

„- - - ?“

„Všichni rrychle zdomácněli. Vůbec se phřede mnou nestyděli...“

„Ke mně jsi nemohla, já byl dlouho na léčení,“ řekl omluvně. „Dodnes se léčím...“ Cítil, že před ním stojí velké dítě, které není šťastné a kterému není pomoci. Příšerně to bolelo. Vždyť to dítě zplodil... „Vdávat se nebudeš?“ zkusil obrátit list.

„Vdávat?“ zasmála se, ale smutně, teskně, a on pochopil, že mu to přišla říct. „Já na lásku nevěhřím. Ani na štěstí ne.“

„- - - !“

„Ani na tu logopedii se mnou nikdo z vás nešel. I malé děti se mi smějou. Mám z toho mindrráky.“

Aspoň že zavál vítr a zchladil mu rozpálenou tvář. Nyny si to uvědomil do puntíku. Monika je jeho špatným svědomím. Monika je ustrašený, nespokojený, nešťastný člověk. Nyny ví, co je neštěstí. Napadlo ho, aby Moniku obejmul, ale hned zaváhal: cožpak smí něco takového udělat? On - takytáta? Ne, tento plot neobejde, už to nejde. Je to vysokýýý plot.

Stojí a hledí si do očí. Její oči jsou velké a zvlhlé, jeho přimhouřené a provinilé. Vítr do obou vráží naschvál silnými poryvy, ale ani to jimi nepohne.

Oči světa se zavřely.

Předchozí díly: I., II.