Pohladil mě po vlasech a zašeptal: „Musíme vyrazit, Smíšku.“ Říkal mi Smíšku, protože se mu líbil můj úsměv. Teď jsem se ale nesmála. Dnes, ani včera. Už pár dní jsem se vůbec nesmála.

Vyšli jsme z domu. Podržel mi dveře u auta. Nasedla jsem. Naložil mou tašku. Měla jsem v ní pyžamo a knížku. Bude se mi chtít číst? Budu to pyžamo vůbec potřebovat? Určitě mi dají anděla. Bílého anděla. Rozbrečela jsem se. Chladné listopadové ráno. Na dálnici pršelo. Pršelo opravdu? Slzavé údolí se rozprostíralo uvnitř rezavé škodovky s děravými prahy.

Po cestě jsme nic neříkali. Všechno bylo řečeno. Byli jsme tři. Zpátky už jsme se měli vrátit jen dva. Dva něžní vrazi. Bylo to rozumné řešení.

Věděl, že až vystoupíme, musí mě zase chytit do náručí. Jen tak mě přiměje, abych do nemocnice opravdu šla. Nesměl dovolit, abych přemýšlela.

Doprovodil mě do čekárny. Počkal, až se otevřou dveře do ordinace. „Odpoledne pro tebe přijedu,“ loučil se.

„Chci pryč,“ křičela jsem němě.

Už se neotočil.

Oblékli mi anděla. Bílého anděla. Anděla nestrážného.

„Pane doktore, já nechci…“ blekotala jsem.

Položili mě na vozík. Držela jsem si pevně břicho pod srdcem. Pak mi dali dýchnout rajský plyn. V hlavě se mi honilo: „Uteč!“

Ztratila jsem vědomí. Když jsem otevřela jsem oči, spatřila jsem ostře zářící lampy nad operačním stolem.

„Do pr…! Proč je vzhůru tak brzy?!“ slyšela jsem rozzlobený hlas.

Sáhla jsem si na břicho. Už v něm asi nikdo není… Pohltila mě prázdnota.

„Jak je, Smíšku?“ zeptal se před nemocnicí. Sevřel mě v objetí. Byl pořád něžný. Nic se nezměnilo. A přece všechno bylo jinak. Tohle znamenalo konec. Tak jsme si to slíbili. Budeme rozumní. Až se vrátíme do Prahy, půjdeme každý svou cestou.

Na dálnici jsme nic neříkali. Všechno bylo řečeno.

Rezatá škodovka se blížila k hlavnímu městu. Za pár minut mě vysadí u dveří bytu a už nikdy nepůjde dál. Už žádné schůzky na nábřeží, kde jsme si celé léto nad tunelem, přezdívaným Husákovo ticho, půjčovali na Vltavě lodičky. Zdálky jsme pozorovali temnou budovu ústředního výboru strany a hádali se, jak dlouho bude trvat, než spadne železná opona.

„Na revoluci nevěř,“ říkal mi. „Zázraky se nedějí.“

„Kecáš!“ oponovala jsem. Pak jsme se líbali všem nomenklaturním soudruhům navzdory. Pod okny ústředního výboru komunistické strany. Pod okny bývalého ministerstva dopravy, v němž za první republiky pracoval jako ministerský rada i můj dědeček.

Pustil rádio. Ticho v rezaté škodovce krájel hlas komentátora: „Patnáct tisíc demonstrantů dorazilo na Vyšehrad…“

Byl 17. listopad 1989, šest hodin večer. Začala sametová revoluce. A já si předtavuji, že bych letos měla dvacetileté dítě. Jak by se asi jmenovalo, kdyby třeba pan doktor ve spěchu, že jsem se z narkózy probrala příliš brzo, přehlédl, že mi pod srdcem ještě jeden plod zůstal? Anebo kdyby poznal, že se miminka zbavit nechci, a žádný potrat neudělal? V každém případě bych mu za to byla bývala neskonale vděčná…

Osobní událost se mi stala jednou z inspirací knížky In flagranti, která vyjde v pondělí 22. listopadu v nakladatelství Mladá fronta.

Autogramiáda a křest bude 15. prosince v knihkupectví U Jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze. Všichnni jsou srdečně zváni.

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem.