Letošní Vánoce proběhly jako vždy k plné spokojenosti naší rodiny. I jejich příprava proběhla jako vždy, ale tady už o nějaké spokojenosti nemohlo být ani řeči. Žena šílela jako vždy, protože na sebe jako vždy dobrovolně převzala řídící roli a nic pro ni nebylo dost dobré, dokud to sama nezkontrolovala, neodsouhlasila nebo neschválila.

Řídící roli ovšem provádí typicky ženským způsobem, to znamená že nedeleguje, nenařizuje, neukládá úkoly, nýbrž vše bere na sebe očekávajíc porozumění a pomoc od všech okolo. Jelikož jsem okolo povětšině jen já, dá rozum, že to jsem já, který má číst její myšlenky, vědět dopředu, co je třeba udělat, a udělat to. Bez ptaní, bez řečí, prostě být chlapem na svém místě a pomoci jí, nebohé, která má tolik toho na starosti, že jí z toho jde hlava kolem.

Jelikož jsem chlapem na svém místě, vidím svět chlapsky. Kouknu, tráva potřebuje posekat. Vezmu sekačku a trávu posekám. Kouknu do bazénu a vidím, že už se na stěnách dělají zelené skvrny nějaké plísně. Vezmu kartáč na stírání zelených skvrn a protože je horko, tak si do bazénu vlezu a stírám skvrny potápěje se při tom. V tom se z domu vyřítí má žena bědujíc, že zatímco já se tady koupu, ona potřebuje, aby někdo skočil do města a přivezl.... Marně protestuji, že se nekoupu, že stírám zelené skvrny, které pak podvodním vysavačem vysaju a že je horko, že jsem sekal trávu...

Nezbyde než se otřít, obléknout a sjet do města nakoupit potřebné, které mi laskavě napsala na dlouhý list papíru. Poslední na listu jsou vonné tyčinky (scent sticks) na záchod a v závorce vedle je připsáno Margarita. To vím, kde je, to je ten krám, co prodává asijské věci, a tyčinky jsou vlastně taková kadidla. Na jednom konci se zapálí a druhým koncem se zasunou do podstavce s dírkama. Tyčinka čoudí a vydává libý pach vhodný k meditaci, oslavám a tady asi k zapuzení nelibých pachů, když je určena na záchod. U Margarity bylo plno, předvánoční ruch, takže jsem ani neměl možnost se na věc pozeptat, ale věda oč jde, ani jsem poradit nepotřeboval. Jako podstavec jsem koupil drahou želvu z keramiky, která měla dírky na zádech v krunýři pro zasunutí tyčinek.

Pak jsem na všechno zapomněl, protože jsem musel jet na letiště vyzvednout syna, který se vracel po roční stáži z Indonésie a přivážel si svou vážnou známost, která ale nebyla z Indonésie nýbrž z Thajska. Tomu jsem byl jenom rád, neb jsem měl obavy, že si v Indonésii najde nějakou muslimku a začne se mi s ní v domě pětkrát denně modlit. S Thajkou nic podobného nehrozilo, ba naopak, jako buddhistka si jistě bude rozumět s mou ženou, která navštěvuje buddhistický kurz pořádaný Universitou třetího věku, kam se bezúspěšně snaží dostat i mne.

Já jsem však v tomhle tvrdolín a držím se toho, co jsem dělal celý život, že po večerech navštěvuji náš klub, který, dovolím si tvrdit, je lepší vzdělávací instituce než všechny university dohromady. Tedy pro život. V našem klubu jsem domlouval nejednu obchodní transakci, nechal si poradit na slovo vzatými odborníky v tom i onom a když syn potřeboval vyklepat auto, tak tamtéž sehnal autoklempíře Archieho, který auto vyklepal za pár stovek, zatímco firma v městě chtěla pár tisíc... Sice jsem pak musel s Archiem asi týden pít a to nebylo vůbec laciné, ale i tak jsem ušetřil a navíc mně s Archiem bylo moc fajn. Rozešli jsme se jako praví kamarádi, hned jak jsem mu řekl, že příští rundu platí on. A zase jsem se poučil, jak se na Universitu života sluší a patří. Příště tu kouzelnou větu řeknu mnohem dříve než za týden...

"Na klub mi nešahej, říkám ženě, kdybychom všechno dělali přes legální firmy, tak nemáme ani na to záchodové kadidlo!"

"Jaké kadidlo?" diví se žena ustaraně.

"To, co jsem koupil U Margarity...," ale ona, jako vždy, na má slova nedá a ustaraně běží vyhledat kadidlo v nákupní brašně.

"Ježišikriste," vyjekne, když je najde, "vždyť jsem ti napsala SCENT STICKS!"

"Tohle jsou scent sticks!"

"Nejsou, tohle je kadidlo! Scent sticks se nemusí zapalovat, ty se zasunou do lahvičky s vonnou tekutinou a vydávají libou vůni! Proboha, tebe někam poslat! A do čeho já zasunu tohle kadidlo?"

Naštěstí se jí želva zamlouvala, ale musel jsem zatajit cenu řka, že to je ode mne dárek pro ni, a proto jí cenu nemohu říci. Nakonec jsem ji přemluvil, že dala želvu na záchod a zapálila tyčinku. Pak už nebyl na nic čas. Přišla dcera s vnučkou, syn se přestal s Thajkou koupat v bazénu a měli jsme štědrovečerní večeři. Jako v každé české rodině bramborový salát dělaný předešlého dne a čerstvé vepřové řízky. Pak nastal čas dárků. Vnučka šílela, páč dostala pochopitelně nejvíce dárků, a tak před námi hrála divadlo, že ještě věří na Santa Clause. Já jsem dostal dva ručníky a oba synové (jeden nebyl přítomen) se mi složili na pumpu pro bazén, kterou mi vyměnil za výhodných podmínek Darren z klubu.

Obdarována byla i buddhistka z Thajska, která pochopitelně viděla křesťanské svátky poprvé v životě. Moc se jí líbily, i když všemu neporozuměla. Například tomu, překládal syn který umí plynně thajsky, proč dáváme kadidlo na záchod? Jestli se tím snažíme z té nebohé místnůstky udělat pro ten nečistý úkon svatyni a nemeditujeme při tom? Že prý by to byl zcela zajímavý a ojediněle nový koncept uctívání...

Žena mne zdrtila pohledem neutuchajícího pohrdání a neusmála se, ani když jsem omluvně šeptal, že hned po svátcích koupím u Margarity ty pravé vonné sticks a želvu rozmlátím kladivem na padrť. Raději jsem upustil i od toho, abych jí vysvětloval pravý význam českého překladu slova frankincense, tedy kadidla. Tak, jak bych to slovo v ten moment přeložilí by to asi bylo sradidlo...