Pro Mlhu píšu tuhle zprávu, chtěl vědět, jaké to je být hudebníkem a pak jím už nebýt. Možná jsem pochopila rozdíl mezi bytím a nebytím. Spíš ne. Stát se hudebníkem není tak těžké, jako jím přestat být, dobrat se blaha nebytí, zapomnění, dělá se to na etapy – i zde, jako vůbec v životě, vše odděluje čas. Ian studoval zpěv a nechal toho, když měl před někým zpívat, zmocnil se ho nepřemožitelný strach. Nataša z trémy omdlévala. Já jsem omdlít neuměla. Mlha říkal: „Ne, abyste prodala křídlo.“ Prý jsem do toho investovala tolik času a námahy. Těch fug, rond, sonát, suit, etud, invencí, listů do památníku, cyklů, variací, rapsodií, fantazií, valčíků a pohřebních pochodů, co jsem se naučila, jak to teď můžu nechat plavat? A měl trochu pravdu, nebylo snadné nechat to odplout, dá se to vůbec? Klavír bylo třeba prodat, černé křídlo tam, kde by někde byla jídelna, ale ne u nás, u nás trčelo to křídlo.

Byl to stoletý Steinway, vyrobený v New Yorku na začátku dvacátého století. Ozvučnou desku měl ze starého českého dřeva, které se tehdy vyváželo za tímhle účelem, a tak infiltrovalo Ameriku, kde mluvilo a naslouchalo a relativizovalo celou subjektivitu odcizení řeči, jen aby se časem nestoudně asimilovalo a měnilo, jako se duhovitě mění tóniny třeba v jediné rumunské písničce, která si pohrává s tóninou jako chlapec s pudlíkem a utíká z moll do dur a přes kameny do kopců cikánských durových a mollových. Pak už je to jen skok přes plot zas do údolí obyčejných solidních tónin, tak jak je zná a uznává většinová společnost.

Čekala jsem, až zapomenu hrát. Takhle nějak se mýtí narkomanie. Taky vlastně marně. Prsty začaly vypovídat službu, ale nedůsledně. Pořád mi toho ještě moc šlo. Moc šestnáctek, ne dost zlodějny, kterou je rubato, a stále zpoždění, ritardando – to se učí tak zdlouhavě a špatně, jako se zapomíná. Zapomnění se hrozně táhlo, snad proto, že jsem s tím pospíchala. Pomalu a neochotně slábne paměť, ztěžka se vzdává, přes veškeré úsilí si pamatuje to, co chtěla zapomenout. A nejen Chopinovy etudy nebo Mozartovy klavírní koncerty, ne, tělo a srdce a prsty a podvědomí prostě zapomínají pomalu a neochotně. Celý život se pídíme za zapomínáním. A z nedostatku zapomnění mezitím žijeme, protože z čeho jiného bychom taky měli žít, než z toho nedostatku? Mnohdy po všem snažení o ztrátu paměti ztrácíme jen život a ne tu zlořečenou schopnost hrát Korunovační koncert. Klavír jsem prodala. Všichni mi prorokovali, že mi to bude líto a nemýlili se. Litovala jsem, že jsem to neudělala dřív. Zůstala mi paměť a různé jiné neklidy. Už jsem nechtěla hrát, pochopila jsem, že radši myslím na jiná vzrušení, která mě nebudou denně poutat na klavírní židličku. Řekla jsem si, že už nebudu koncertovat ani učit, a už jsem se skoro nebála.

Hrála jsem totiž na klavír hlavně z bázlivosti a když jsem vyrostla, vyrostla i moje bázlivost. Proto jsem se teď ještě víc bála přestat, protože už jsem tím ztratila tolik času. Neuměla jsem čas mít..

Učením jsem si i vydělávala, a kdo by zapomněl na kapsy plné drobných? A přesto, když měl jít žák, modlila jsem se, aby nešel, jenže on většinou šel. Většinou vždycky někdo někam šel. I k Rothmanovi. David Rothman hrával Beethovenovu sonátu As Dur, tu, jak má místo první věty téma (v taktu na tři osminy) s variacemi. Rothman nebyl z Prahy jako já, ale odněkud z Kalifornie. Doposud bydlel doma s kalifornskou rodinkou a najednou žil sám ve Filadelfii, v ošklivém zatuchlém činžáku v malinkém bytě a hrál sonátu As dur. Jednoho dne u něj někdo zazvonil a David Rothman řekl: „Kdo je to?“ a neznámý mužský hlas řekl: „Přítel.“ David otevřel, neznámý mu jednu ubalil, vběhl do Davidova chudého bytu, vyprázdnil mu peněženku, kterou měl David na stolku a utekl. Rothman byl v šoku. Asi za týden opět cvičil Beethovenovu sonátu As Dur a když dohrál téma, zazvonil zvonek a Rothman zastavil, šel ke dveřím a podíval se kukátkem ve dveřích a viděl, že přišel tentýž přítel. Rozzuřil se a otevřel a známý neznámý mu dal takovou, že se David svalil. Potom vyprázdnil Davidovu peněženku, kterou David mezitím naplnil, a utekl. David skončil na psychiatrii v presbyteriánské nemocnici na tři osminy s variacemi a když jsme se Tony a já za ním vypravili, abychom svou návštěvou vykonali dobrý skutek, David řekl, že by bylo lepší, abychom vypadli. Ale řekl to jemně a zasněně, v mírném tempu. Druhý den si pro něj přijela z Kalifornie babička a odvezla ho domů. A už nebyl klavíristou a možná už neměl prázdnou peněženku.

Mé finanční kalkulování bylo samozřejmě scestné a místo drobných přišly peníze. Za jedenáct tisíc dolarů, které jsme stržili za klavír, jsme si totiž koupili akcie a to se to, panečku, vydělávalo - dvakrát víc než učením a příjemněji. Pravda, jen do té doby, než burza zkrachovala, což trvalo několik měsíců. A já jsem se snažila zapomínat, ale šlo to pomalu a čím toho bylo k zapomínání míň, tím pomaleji to šlo. Věra si na mne po letech taky vzpomněla a naše osudy se prolínají podivným způsobem, jako ty Rothmanovy variace, i když se vídáme málokdy.

Věra píše básnickou prózu a nejí máslo a na housle se dala proto, že se jí o tom v deseti letech zdál prorocký sen. Hraní na housle si jako dítě musela vydupat, rodiče tomu nepřáli a profesorka řekla, že je pozdě, že se začíná v útlém věku. Jako já, ve čtyřech, na té klavírní židlice. Věra to chtěla dohnat a dostat se zpět do útlého věku, takže cvičila a cvičila a přijali ji na konzervatoř na přípravku a tam jsme se kamarádily. Věra měla na krku od cvičení flek. Cvičila techniku a intonaci, a pravou ruku. V devatenácti letech se rozhodla, že bude psát básničky. A od té doby píše básničky. Věra si vydělává tím, že několik dní v týdnu vyučuje na hudebce hru na housle, ale houslistkou už vlastně není, je básnířkou, která taky celý život hledá nějaké jiné vzrušení.

Tvrdí, že na to, aby vystupovala, nemá techniku ani repertoár. Něco takového chce čas, který Věra neměla a nemá, protože se věnuje literární práci a v osm ráno chodí plavat, aby se udržela v kondici, takže už taky vlastně přestala s muzikou. Ale ne úplně, a tak jako nemůže zapomenout na to, že ji doma nutili jíst máslo, nemůže úplně zapomenout ani na tu muziku.

K Věře chodí žáci a ona jim zadává hodně dlouhé skladby. Žák přijde, vyndá nástroj a už hraje a hraje. Když dohraje, Věra řekne: „Tak si to hodíme ještě jednou.“ Což je jiné, než jak jsem učívala já, když jsem ještě učívala klavír. Já jsem většinou řekla: „Tak ještě jednou, ale tentokrát laskavě počítej.“ A pak jsem to žákovi přehrála sama jako příklad, ale spíš pro zábavu, a o co míň jsem uměla hrát, o to líp jsem to uměla šidit, a zlepšila jsem se v používání pedálu, má pedálová paměť nejen trvala, ale ještě se rozvinula. Šidila jsem opravdu dobře, na žáky mé hraní dělalo dojem. Šidit se musí umět. Leslie se přihlásila na konkurz na místo varhaníka v nějakém kostele. Hrála Bachovu fugu a u toho šoupala nohama a předstírala, že používá basovou klávesnici pro nohy, kterou pochopitelně nepoužívala, protože to jako klavíristka neuměla. Přijali ji.

Když Věra někam odjede, třeba na sjezd spisovatelů, zaskakuje za ni matka. Ta prý umí taky učit tak, jako Věra. Je dokonce možné, že se to Věra naučila právě od ní.

Věřina maminka hraje na klavír a Věra nedávno uspořádala kulturní pásmo, kde četla své básně a mezi čtením hrála na housle a maminka ji doprovázela. Na to zřejmě má, aby hrála, když se ví, že je básnířka, a bůhví na co zapomněla a na co si vzpomněla. Hrála Smetanovu Vzpomínku v úpravě pro housle a klavír, prý i proto, že si pamatuje, jak jsem ji kdysi hrávala já. Ovšem jen na klavír. Je to pro ni jakási vzpomínka na mne. Vzpomínka nevzpomnění. I Věru tedy poutají vzpomínky. Vzpomínka.

Já si Vzpomínku pamatuji taky, Mlho, je jako Mendelssohnovy Písně beze slov, snad v As Dur. Nebo v Es Dur? Nebo v As Dur? Určitě začíná na es. Pravá ruka začne druhým prstem na es, levá taky na es, třetím, a na druhou dobu se levá ruka, tedy bas, odplouží o celý tón níž, na des. Nyní opatrně! Je to vratký krok, který vede do As Dur, i když už nikdy ne na tři osminy.