„Erika byla moje dobrá kamarádka. Nevadilo mi - jako jiným holkám, co se od ní odtahovaly - že je jiná: o to bylo naše přátelství důvěrnější. Jednou mě pozvala k sobě domů. Cestou ze školy jsme míjely Zverimex, a tak jsem navrhla, abychom se podívaly dovnitř: bylo tam neuvěřitelné množství zvířat, pamatuji si, že jsem je chtěla mít doma snad všechny kromě hada. O dvě ulice dál vytáhla pak Erika zpoza bundy morče – vyjekla jsem údivem, kdeže vzala takové pěkné morčátko, až mi to došlo; hádala jsem se s ní, že ho musí jít vrátit, ale ona si jen ťukala na čelo. Vytrhla jsem jí tedy zvířátko a začala s ním utíkat zpátky do prodejny; všimla jsem si, že policajt na rohu mě zaregistroval. Vrazila jsem do obchodu a strkala klubíčko vedoucímu do rukou: vytrhnul mi je a obořil se, jako bych ho ukradla já.

Přesto jsem byla ráda, když jsem pak na původním místě Eriku zase našla. „Pojď, půjdeme teda k nám,“ pronesla upjatě. Vedla mě do panelového domu v okrajové části našeho sídliště. Měla neuvěřitelně velkou rodinu, natěsnanou v třípokojovém bytě, a to ani prý nebyli zrovna všichni doma; nemohly jsme si nikam zalézt, a já bláhová si představovala pokojíček s kazeťákem a Olympikem na stěně; taky mi vadilo, jak si mě prohlíželi její bratři a bratranci, dokonce i ti mladší než já – potkat se s každým zvlášť v lese, neměla bych s nimi problém. Popila jsem nabízenou limonádu, zdvořile poseděla, a už jen koukala jak Erice naznačit, že o další pokračování návštěvy nestojím.

Nelíbilo se jí to, nad jejím obočím jsem najednou viděla jakousi cizí nespokojenost, nedoceněnost – oni mě pozvou, uctí, a já už chci jít? Neznala jsem tehdy ještě dost ženy, natož pak ty předčasně dospělé - schválně mě v tom nechala a bavila se se svými. A bylo hůř: polohlasně vykládala cosi strýcovi a ramenem přitom poškubávala směrem ke mně; došlo mi, že mu právě vyložila, jak jsem jí překazila čórku; chlap na mě starostlivě pohlédl ...

Poděkováním jsem se líně ke dveřím loučila; Erika dělala, že můj odchod ani nezaznamenává. Periferně jsem vnímala tázavý pohled jednoho mladého na starého, a snad i starého nečekanou nerozhodnost. Proběhla jsem na schodiště a zachránila se do ulice. Nikdo mě nepronásledoval, šla jsem domů.

Někdo mě ale mezitím stihl telefonicky udat na policii, že jsem ukradla morče. Policajt, který byl svědkem, potvrdil, že jsem s ním běžela po ulici; kterým směrem, na to už se ho nikdo neptal. A tak byl náš dům obstoupen policejním kordonem, na jejich autech blikaly majáky a tlampačem mě právě vyzývali k východu z domu s rukama nad hlavou; za zátarasy se tísnily davy sousedů - jeden z nich mě zahlédl, zařval a začali mě honit. Coby tehdejší juniorská mistryně republiky v běhu jsem jim ovšem lehce unikla do polí. Pak už jsem jen chodila a hodně také sedávala v trávě; zažila jsem lásku; žila jsem dlouho, zemřela jsem neskonale šťastná - vtom jsem se probudila ...“

(mojí ženě Lence)