Film se zasekl v okamžiku, kdy jsi šlápl na brzdu. Vlny, které se před chvílí zvedaly a padaly, zůstaly nahoře a stíní ti pohled na propadliny za nimi. Bílé čepice na vlnách však chybí. Puls moře je na okamžik přerušen. Nejen, že se vlny s rachotem nelomí, jejich barva je také jiná. Žádné moře přece nevoní šalvějí! Nerostou na něm též keříky připomínající svou barvou starcův plnovous. Prérie a moře jsou bratři. Jeden z nich v pohybu nikdy nepřestane, ten druhý drží své vlny nehnutě tam, kde se kdysi zarazily. Zatímco na moři musíš přijmout jeho rytmus, prérii můžeš dát do pohybu jenom ty. Když se v běhu zastavíš, zastaví se i houpání nekonečných vln kolem.

Dálky tě ujišťují, že je pořád ještě dost místa pro všechny. Tichá muzika z ampliónu tvého auta ti staví překrásnou kulisu k ubíhající krajině. Či je to opačně? Ať už je kulisou prérie nebo hudba, výsledné duo si zasluhuje potlesk a opakovanou oponu.

Oregon Trail. Hnědá cedule tě upozorní, že už tu před tebou někdo šel. Představíš si vrzání kol žebřiňáků, občasné zabučení volka v chomoutu. Prásknutí biče a klapot koňských kopyt podbarvují pláč dítěte pod plachtou vozu a hlas vozky na kozlíku, pobízející znavená zvířata táhnoucí vůz. Karavana míří na západ. Vlny prérie kolem se samy nehnou; je na lidech ve vozech a na koňských hřbetech, aby se krajina posunula dozadu a dala naději, že se za příští vzedmutou vlnou objeví cíl jejich putování.

Kam šli? Co je hnalo? Denní dávky rozkazů, jak mají vychovávat své děti, do kterého kostela mohou či nemohou, kterého Boha vzývat či zatracovat, ty rozkazy jednou pohár trpělivosti přelily. Nic na tom neměnilo, jestli potupa příkazů přicházela ze zámku zastiňujícího vesnici dole pod ním, nebo ze sekretariátu dekorovaném hákovými křiži, či vyhrožujícího světu zježenými srpy a kladivy. Ta kapka, kterou přetekl pohár, posunula stranou vidinu nebezpečí. Neznámo oceánu, cizí břehy, nemoci, případně hlad a nouze byly přijatelnější než jistota nekonečného ponížení.

„Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ Kdo koho vlastně opustil, když vlast ústy básníka tak příkře oslovuje svoje děti?

Jednou jsem přišel ráno do své washingtonské školy. U nástěnky stála v chumlu polovina mé maturitní třídy. Kluci i holky. Nikdo nic neříkal, četli ze tří bílých listů na vývěsce. Několik z nich popotahovalo, sem tam se kutálela po tváři slzička. Četl jsem s nimi. Byl to otevřený dopis celému světu; na konci byl podepsán jménem Kim. Kim bylo děvče ze stejné třídy. Až z dopisu jsem se dověděl, že je z Kambodže.

Její rodiče i ona byli před pár dny přijati do nové rodiny, stali se občany Spojených států. Odešli ze své staré země před šesti lety. Kimin táta byl doma profesorem na malé provinční universitě, učil studenty historii. Bratr byl v armádě a maminka se o všechny starala. Až přišli rudí. Jejich heslem, jako všude, kde uchopili moc, bylo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Neznám tu smutnou statistiku, zapomněl jsem číslo z Kimina dopisu. To číslo, odhadující počet obětí rudého obrození, bylo ohromující. Její bratr byl popraven. Rodičům s malou Kim se podařilo utéct.

Kim však nepsala jen o hrůzách. Psala o filosofech a básnících, psala o lidech obdělávajících rýžová políčka, psala o modrém moři a tajuplných horách.

Ten den jsem nemusel v tělocviku zvyšovat hlas. Při fotbale nikdo nikomu nepodrážel schválně nohy. Když se kluci srazili, omlouvali se jeden druhému. Ani děvčata nevřískala, jen moje píšťalka sem tam hvízdla, když se míč překutálel přes lajnu do autu. Kim hrála v obraně. Když se čas od času rozběhla a kopla do mičudy, pěkně se vždycky usmála.

„Opustíš - li mne. . .“ Kdo koho vlastně opustil, ptám se znova.

Hnědá cedule s příběhem emigrantů už je kdesi za tebou a tvůj auťák znovu rozbouřil vlny prérie kolem. Dvořákova Novosvětská z rádia smeká v úctě před těmi, kdo tu kdysi klopýtali; její Largo truchlí nad poutníky, kteří k cíli nedošli.