„Sepiš to,“ pravil můj bratr, snad i trochu popuzeně. „Jen se s tím zbytečně nepárej a piš!“ Protože má za velkou nespravedlnost, že on, profesionální psavec, se musí za příběhy honit, zatímco za mnou, profesionálním naslouchačem, chodí prý příběhy samy. A já je, prý, hříšně marním.

To se lehce řekne ‘nepárej se s tím‘. Ale jsou na to pravidla, dost přísná, co se smí či nesmí o psychologových klientech říct, kdy a jak. A co víc, dodnes slyším otcův hlas, jak mě nabádá, že slušný muž a opravdový gentleman nikdy s nikým nesdílí intimní podrobnosti o svých bývalých i současných partnerkách. Racionálně vím, že to je trochu o něčem jiném, ale zároveň silně cítím, že to má obecnou platnost i v mém oboru. A co ještě víc, čím dál víc věřím, že příběhy, kterým naslouchám a jak jim naslouchám, vypovídají až příliš moc také o mně. A obávám se, že ani sdílení těchto intimností by můj otec tak docela neschválil.

Bratr byl asi okouzlen soucitnými a trochu zamženými povídkami Čechova. Nebo nedávno vyšlými psychoterapeutickými příběhy světoznámého amerického psychiatra; ty příběhy jsou plné hlubokých existenciálních vhledů a vznešených úvah o životě, smrti a lidských vztazích. Jenže jak se s tím nemám párat, když příběhy mých klientů jsou tak zásadně jiné? Chodí snad ke mně jiní klienti, než k světoznámým léčitelům, nebo jim naslouchám jinak? Příběhy mých klientů jsou rozhodně také bytelné, ale obvykle mnohem víc zemité. Stydlivější. Uměřenější. Řekl bych, že se mí klienti nějak méně odkopávají.

Tak například, pětatřicetiletý řidič vancouverského autobusu. Rozvedený, bezdětný, dobrý kytarista a vynikající strýc jedenáctiletého synovce, se kterým hrál kopanou, lyžoval a někdy jezdil na ryby a stanovat. Měl svou práci rád, s životem byl spokojený – až jednou, jak už to v příbězích bývá.

Až jednou mu do autobusu nastoupila skupina výrostků. Že nezaplatili a byli dost hluční, ani tak nevadilo. Ale když si vzadu zapálili a začali hrubě obtěžovat cestující, přirazil k chodníku, otevřel dveře a celkem klidně je vyzval, aby si laskavě vystoupili. Tu první ránu boxerem za ucho vůbec nečekal; přišla odzadu. Chvilku se ještě držel volantu, ale pak už jen ležel na zemi a snažil se chránit si hlavu, břicho, ledviny, ale moc to nešlo. Kopali a řezali do něj nelítostně. Ani nevěděl, jak dlouho, protože ztratil vědomí. Probral se až v nemocnici. Policie tvrdila, že celý útok trval snad jenom minutu; pak útočníci utekli. Léčení, operace a rehabilitace v nemocnici vzaly dva měsíce, i když na další rehabilitaci musel docházet ambulantně. Ale byl mladý, v dobré kondici, měl také zdatné lékaře a zdálo se, že se tělo hojilo dobře.

Ne tak duše, nebo co to vlastně je. Na návrat do práce nebylo pomyšlení; pouhá představa v něm vyvolávala nesmírnou, dech beroucí úzkost. Často se v myšlenkách vracel k tomu, že mu žádný z cestujících nepomohl, že se ho nikdo nezastal. Nechápal to a někdy se zlobil a vztekal, jindy z toho byl skleslý a smutný. Měl noční můry a moc toho nenaspal. Přestal se stýkat s kamarády i s přítelkyněmi. Když nemusel, nevycházel z domu, a se synovcem se vídal jen zřídka, když byl pozván k bratrovi na večeři. Tu obvykle snědl nepřítomně a bez velké chuti. Po chvilce rozpačité a zadrhávající se zdvořilostní konverzace se omluvil a šel domů. Ale tam ho také nic nebavilo a dál už nebylo kam utéct. „Jestli tohle je všechno,“ říkal si, „ co mi život ještě může dát, tak to nestojí za to.“ A myslel to velice vážně, jen zatím nevěděl, jak na to, a neměl moc energie za tím jít. Když mu lékař doporučil psychoterapii a poslal ho za mnou, rozhodně od toho moc nečekal. Ale přišel. Protože mu to už bylo celkem jedno.

Nebyl to dobrý začátek, i když mi byl brzy sympatický. A přece jsem k němu vůbec nemohl najít cestu. Cestu k trochu vřelejšímu osobnímu vztahu, v kterém, jak věřím, se životní příběhy často opakují, ale s možností jiného a uspokojivějšího řešení. Jako bych narážel do neprůstřelné zdi. Znejistělý, začal jsem se utíkat k technikám, v které naopak často tak docela nevěřím. Ale zkoušel jsem všechno, co jsem znal, od klasických desenzitizací až po ty nejnovější, nejmodernější a často také nejmódnější. Zase nic, spíš naopak; byl na tom čím dál hůř. Vrátil jsem se zpátky k dynamice základních existenciálních hodnot a vztahů, a zase nic. Deprese a posttraumatické příznaky se jen dále prohlubovaly, a teď už jsem se i já cítil mizerně. Už jsem byl pevně rozhodnutý se upřímně omluvit za svou neschopnost účinně pomoct a navrhnout zkusit někoho z kolegů, kteří by snad byli pomocnější. Až najednou, jak to už v příbězích bývá.

Až najednou mi telefonoval, že jestli chci, tak můžeme čtvrteční sezení zrušit, že se cítí báječně, že je mi nesmírně, ale nesmírně vděčný za mou úžasnou pomoc, že to přes víkend oslaví s kamarády a v pondělí půjde vyjednávat návrat do práce.

Tak na tohle jsem rozhodně připravený nebyl. Začal jsem rozpačitě vysvětlovat, že bychom se snad přece jenom měli ještě sejít, rozebrat a pochopit, co tak najednou pomohlo, ujistit se, že to tak přetrvá, a vůbec nějak ukončit náš vztah... Proti svým zvykům mě přerušil a že prý samozřejmě, že mě rád uvidí, kolikrát a kdykoli si budu myslet, že by to mohlo být prospěšné, že mě jen nechtěl připravovat o můj vzácný čas, když už se cítí tak báječně, a já bych mohl zatím pomáhat někomu jinému. Nebyla v tom ani stopa ironie, která by mi ostatně k němu ani neseděla, ale jak jsem cítil, byla by zasloužená. Myslel to vážně a ve čtvrtek se podle domluvy objevil. I když, bez přehánění, bych ho skoro nepoznal. To byste nevěřili tu změnu, když člověk setřese depresi.

Myslel jsem si, že jsem už nadělal škody dost. Tak jsem jen seděl a poslouchal. Bylo to, jako by se protrhla stavidla. Za všechny ty předcházející měsíce mi toho tolik nepověděl. A s takovým zápalem.

„Však sám víte, jak jsem se cítil pod psa,“ začal. „A do toho mi banda výrostků začala mlátit synovce a dvakrát mu ukradli i peníze. Starší kluci, tak dvacetiletí, rodiče zřejmě pracovali v Hong Kongu a kluci v baráku sami. Tak si hráli na gangstery. Našel jsem si, kde bydleli, a vypravil jsem se tam. Ten hlavní seděl uprostřed mezi dvěma pobočníky. Požádal jsem je, aby nechali mého synovce na pokoji, a ten hlavní nevěděl nic lepšího než utrousit: ‚A co když ne, starče, co pak?!’ To neměl. Nevím, co to do mě vjelo, ale natáh ́ jsem mu jednu pořádnou. Tiše se složil, zatímco jeho pomocníci vyskočili a začali dělat jakoby nějaké kung-fu. Jenže jak já už byl v ráži, tak jsem jim také jednu utřel, oba padli na zadek a nechali toho. Jen krváceli z nosu. ‚Tak vám to, kluci, povím, co pak,‘ řekl jsem jim. ‚Vím, kdo jste a kde bydlíte, a řekl jsem to svým kamarádům. Kdyby se snad, nedej bože, něco náhodou stalo mému synovci nebo mně, budete mít na krku asi dvanáct set strašně nasranejch autobusáků. A věřte mi, ti se s vámi nebudou takhle mazlit!‘ A práskl jsem za sebou dveřmi.

Jak jsem šel domů, najednou jsem si všiml, že se už udělalo docela pěkné jaro, slečnám to ohromně slušelo, a já dostal chuť zavolat kamarádům a vzít je na pivo. Prostě jako by ze mně něco spadlo, jako bych se z něčeho vyhrabal. Nikdy vám to nezapomenu, jak ohromně jste mi pomohl!“

Co k tomu dodat. Příběh, stručný a hutný, se mi líbil a dával v mnoha ohledech velmi dobrý smysl. Ano, byl ozdravný a očistný. Ale naprosto jsem nechápal, jakou roli jsem snad sehrál já a jak jsem přispěl - pokud vůbec – k uzdravení. Opatrně a neutrálně jsem se zeptal: „Tak co si myslíte, že vám tak nejvíc pomohlo?“

Podíval se na mě s nedůvěrou; vždyť to bylo tak jasné: „No přece když jste řekl, že se s tím nemám tak párat! To bylo přesně to, co jsem v tu chvíli měl a musel slyšet. Jak jste to jen věděl, to bylo geniální!“

Vsadil bych svůj roční příjem, že jsem nic takového nikdy neřekl, a byl bych ochoten to odpřisáhnout u soudu. Horečně jsem přemítal, zda jsem vůbec kdy řekl něco podobného, co by se s trochou fantazie či přání dalo takhle vykládat. Na nic jsem nepřišel. Až mě konečně napadlo – vždyť má pravdu, kdo by se s tím ksakru páral?! A v dobrém jsme se rozešli.

Tak tento příběh je, bratře, pro tebe. Žádný Čechov to není. Ale kdo by se s tím páral...