Začátkem sedmdesátých let, kdy v Chile řádil socialista Salvádor Alende, za mnou přišel René Merta, který vlastnil na Bronte Road laundromat čili prádelnu, že se do Austrálie přistěhoval z Chile Čech, který už měl socialismu plné zuby. Tedy toho chilského. Takových ovšem bylo více. Čechů a Češek, co utekli z ráje české socialistické vlasti, aby je zastihl nový Únor, tentokrát v podání chilských soudruhů z Jižní Ameriky, které mocně podporovali castrovští komunisté z Kuby. Jelikož naši lidé měli zkušenost z Československa, na nic nečekali a houfně začali opouštět svou novou vlast netuše, že generál Pinochet není žádný Ludvík Svoboda a nedovolí, aby Chile nastoupilo naši únorovou cestu ke komunismu. To všechno jsem ovšem tenkrát nevěděl a na chilském Čechovi bylo pro mne zajímavé jen to, že to byl hypnotizér. René, který byl utečenec z roku 1948 a silný kuřák, se totiž tohoto zlozvyku chtěl zbavit. "Chilan", který ještě neuměl dobře anglicky, si právě na nás, Češích, přivydělával hypnotizací proti různým neřestem, páč česky pochopitelně uměl výborně. Španělů nebo jiných Jihoameričanů tenkrát v Austrálii ještě mnoho nebylo, i když v city existoval španělský klub. Tam jsme chodili na krevety po španělsku s česnekem, které nesnášela moje žena, jako všichni Australané té doby, protože jí česnek smrděl… Chuti na česnek jsem se zbavit nechtěl, ale kouření ano, takže René mě okamžitě zlákal.

"Už jsem u něj jednou byl a nekouřil jsem skoro dva dny!" kasal se René nadšeně a když jsem se podivil, proč tak nedlouho, jal se vysvětlovat.

"Protože jsem na to šel špatně. Já s tou hubou musím pořád něco dělat a když do ní nemám co dát, tak podlehnu ďábelskému pokušení tabáku. Tentokrát si s sebou vezmu pytlík bonbónů a nechám se zhypnotizovat, že když dostanu chuť na tabák, vezmu si místo cigarety bonbón. To je failproof!"

Takhle tenkrát mluvili osmačtyřicátníci všichni. Promíchávali češtinu anglickými výrazy, zatímco my, osmašedesátníci, jsme se to teprve učili. René byl ovšem svérázný charakter, který míchal všechno. V mládí měl doma francouzskou chůvu, takže francouzština byla jeho prvním jazykem. Češtinu se naučil ještě než šel do školy od dětí ze sousedství, s kterými si hrával. Školy měl ovšem německé a já nikdy nezapomenu, když mně vykládal s téměř posvátným nadšením, jaký byl Hitler řečník.

"Oh, šajze, Standa, ten uměl mluvit! Naskakovaly mně pupínky jako u husy, když měl proslov, a vlasy mně trčely fzádu na temeni! Takoví řečníci se už neroděj! Naja, já taky chtěl do Hitlerjugend, ale nevzali mě…"

"A proč vás, René, nevzali?" divil jsem se hledíc na jeho přímo árijskou vizáž. Modré oči, blond vlasy a i ve svých padesáti plus letech byl vysoký a štíhlý.

"Protože jste homosexuál?"

"Ale kdepak, to jsem tenkrát tajil, že jsem teplej, to ještě nikdo nevěděl. Nevzali mě, protože jsem byl Žid…"

Laundromat vlastnil René se svým partnerem Patrickem a zaměstnával v něm mladou slovenskou manželku mého nejlepšího kamaráda té doby, Ludvíčka Zemanů, který byl na svou ženu značně žárlivý, ale u Reného měl klid mysli. Manželka ovšem klid neměla, protože musela žehlit košile a každou uměla vyžehlit a poskládat do celofánového pytlíku jen za pět minut. Patrick ji chtěl vyhodit, že je pomalá, ale René se za ni postavil a Patrick miloval Reného, a tak ji trpěl, že se snad časem zlepší.

V uvedený den jsem zajel k Laundromatu, promluvil s Marií, která ovšem při rozmluvě stále žehlila a bulila, páč se jí stýskalo po Slovensku, po mamince a hlavně po práci laborantky v bratislavském Slovnaftu, kde se rozhodně nepředřela a nemusela nikomu žehlit košile, abych vyzvedl Reného. Jeli jsme na Bondi Road, kde chilský hypnotizér bydlel, a cestou si koupili několik pytlíků bonbónů.

Nejprve prodělal proceduru René, zatímco já seděl v předsíni, kde jsem slyšel každé slovo, které hypnotizér pronesl.

"Chce se vám spát… upadáte do spánku… do hlubokého spánku…nemůžete otevřít oči …. nemůžete otevřít oči, ani když to zkusíte… nemáte chuť na cigaretu a na kouření vůbec… když na vás přijde chuť si zapálit, raději si vezmete bonbón…" Pak jsem přišel na řadu já a celý proslov se opakoval. Ta samá slova pronášená stylově v hlubokém basu, ale nezdálo se mi, že by na mne působila. Místo do hlubokého spánku jsem upadal do malomyslnosti, protože jsem slyšel, jak kolem domu projíždějí auta a vedle v předsíni šustí pytlíkem s bonbónama René Merta. Připadalo mi, že jen ležím na kanapi se zavřenýma očima. To až do okamžiku, kdy mi hypnotizér přejel prsty oční víčka a řekl …nemůžete oči otevřít, ani když to zkusíte… Okamžitě jsem to zkusil a opravdu jsem je nemohl otevřít!

Po proceduře a zaplacení nás chilský Čech pozval na kávu a na pokec, kde jsme probrali situaci v Chile a Jižní Americe vůbec. Všichni tři jsme se shodli na tom, že všude dobře, ale v Austrálii nejlépe! René po vypití kávy labužnicky vyjedl lžičkou i lógr řka, že turka neměl od té doby, co opustil Československo. Podle toho, jak se mu třásla ruka s lžičkou, jsem usoudil, že dostal hroznou chuť na cigaretu. Já, kupodivu, jsem na kouření chuť neměl.

Čtrnáct dní jsem nekouřil a cucal bonbóny. Celkem mi to šlo, ale tolik neustálé sladkosti nevydržely moje zuby. Rozbolely mě tak, že jsem musel k zubaři. Ten, když jsem mu prozradil, že neustále cucám bonbóny, mi to okamžitě zakázal. Jinak, tvrdil, přijdete o všechny zuby. Odešel jsem od něj s několika novými plombami a značně ochuzen. Zubař v Austrálii není nic laciného…

Zamířil jsem na Bronte Road k Renému do laundromatu. Seděl vzadu u Marie a kouřil. Když mne uviděl, trochu se začervenal a nabídl mi cigaretu. Bezmyšlenkovitě jsem ji vzal a nechal si připálit. Pak jsem se mu pokusil vysvětlit, proč je pro mne lepší kouřit než cucat bonbóny.

"Tak já takovej problém nemám, víte, Standa, protože mám falešné zuby. A to už dávno. Patrick mi je nechal udělat, když chtěl… ale to je jedno," máchl náhle rukou a začervenal se ještě více, než když jsem ho přistihl, že kouří.

"Ale zajímavé je, že mi ty bonbóny zachutnaly tak, že já teď kouřím a mezi tím cucám. To je hrozné!"