27.5.2022 | Svátek má Valdemar


POVÍDKA: Hřbitov

28.3.2022

Onoho červencového pátku jsem se opět vydal na Olšany. Mám totiž takový zvyk, no spíš zlozvyk, unikat z hlomozu velkoměsta na hřbitov. Vešel jsem zadním vchodem od Žižkova. Po sto metrech už koruny mohutných stromů utlumily zvuky a tep z rušné čtvrti a rozprostřelo se ticho a pohoda, kterou jsem tak rád vyhledával. Zrak klouže po kamenných náhrobcích, tu i soškách či mramorových sloupech. Jména a letopočty, které mi nic neříkají, ale přesto dovedou zklidnit tep a vyvolat pocit klidu a pokoje. Genius loci.

Ač je to paradoxní, hřbitov také žije svým životem. Jiný je na podzim, svojí vlhkostí či šustícím spadaným listovím, jiný na jaře, svěží rašící zelení a prvními květy. V parném létě poskytuje chladivý stín a klid. Pomalu jsem kráčel cestičkami až k staré známé lavičce, kterých v té části není zas tak moc. Usadit se a rozjímat. Nechat z mysli vyprchat všechny starosti a povinnosti a meditovat. Být tady a teď.

Ač hřbitov byl jinak téměř pustý, k mému překvapení byla však moje lavička obsazena. Seděl na ní šedivý stařec a vypadal, jako by podřimoval. Lavička poskytovala dostatek místa, a tak jsem se zeptal, jestli mohu přisednout. Muž tiše přisvědčil. Seděli jsme tam tak mlčky a já se pomalu propadal do svého klidu, když se stařec náhle zeptal: „Také sem chodíte nasávat život? Já moc rád.“ Přisvědčil jsem a zeptal jsem se ho, odkud přišel. Odvětil, že z druhé strany. „Tedy od Strašnic?“ zeptal jsem se. Muž se pousmál a odvětil „Opravdu z druhé strany, ze záhrobí.“ Kupodivu ve mně jeho slova nevyvolala velké překvapení, vzhled muže tak nějak jako by dával za pravdu jeho slovům. Neměl jsem náladu odporovat, a tak jsem přijal hru. „Vždyť přece tam u vás musí být ještě větší klid,“ odvětil jsem. „No právě,“ zněla jeho odpověď a muž se rozpovídal.

O té velké nekropoli, která zahrnuje všechny, kteří kdy prošli životem. Ty nepřehledné mlčící šiky. Lidé, kteří odešli smířeni a v jejichž očích se zračí pokora. Ti, kteří zahynuli v bolestech či válkách nebo rukou vrahovou a zůstalo to navždy vtisknuto a vepsáno v jejich očích a tvářích. Miliardy očí a příběhů. „Z toho ticha mrazí a křičí více než řev velkoměsta,“ řekl pomalu muž. Poslouchal jsem jeho vyprávění, a ač v parném dni, pocítil jsem jakoby dotek chladu té odvrácené strany. „Jste tam ztracen a toužíte to řvoucí mrazivé ticho zlomit, něco udělat. Cokoliv. Nejhorší je věčnost.“ Pak dodal: „Vás tady stále něco čeká, radosti i nepříjemnosti, tam už nic. Co bychom za ty nepříjemnosti dali.“

Mužova slova i místo na mě začaly působit. Abych setřásl tíseň, zeptal jsem se, jak se sem dostává. Za vytrvalost občas dostanu vycházku a možnost vnímat a nasávat tep města, řekl stařec. „A vidíte, já sem naopak chodím kvůli tomu klidu a tichu,“ odvětil jsem. „Jaký klid a ticho,“ podivil se muž. „Hřbitov žije svým mnohanásobným tepem. Vnímám zpěv ptáků, ševel listů a přikyvování větví. I ty kamenné chladné pomníky ke mně mluví a vyprávějí své příběhy. Živé příběhy. Je to jako kdysi v divadle.“

Povídali jsme si snad hodinu, ostatně s tím mužem jsem přestal vnímat čas. Začalo se lehce šeřit. Pak se na cestičce objevili dva muži v bílých pláštích a zamířili k nám. Oslovili starce ustaraným hlasem: „Ale pane Šafránek, co nám to děláte? Zase jste si vycházku prodloužil. Pan primář vás nepochválí.“ Muž se smutně usmál a obrátil se na mě „Tak vidíte, zase to ticho.“ Mrkl na mě a dodal: „Tak zase příště.“ Muži ho vzali pod paží a pomalu odváděli do připravené sanitky.



Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.