Bylo prý o strach vycházet z domu. Po ulicích se prý potulovaly smečky znetvořených lidí s vykousanými tvářemi. Když smečky nenalezly vhodnou oběť, začali se její členové požírat mezi sebou. To mi všechno přes satelit sdělovali přátelé. Posílali mi krátké zpravodajské šoty, natočené potají.

Premiér dal totiž příkaz, aby reportáže byly vyrovnané, tedy aby se o kanibalismu vůbec nepsalo a nemluvilo, a hlavně nevysílalo v televizi. Měl obavy, že by s ním cizina přestala komunikovat, a tak se nikdo ve světě neměl nic dozvědět. Mělo zůstat utajeno, že na nádražích a v letištních halách kralují kanibalské tlupy, které se snaží každého přijíždějícího cizince slupnout. Jenže každý zákaz vyvolává usilovnější pátrání, co že se za ním skrývá, a zahraniční tisk spolu s televizí záhy přinesl zprávy o kanibalismu v naší zemi. A tak mi jednoho dne z premiérovy kanceláře poslali mejlík, abych se jako nekorunovaný král reklamy o něco pokusil. To už jsem ze strachu z nákazy dávno zdrhnul z přelidněné a ohrožené Evropy. Měl jsem na to. Zadání premiérské kanceláře bylo finančně zajímavé, jak říkáme v naší branži, takže jsem si nejdřív objednal vyhotovení rešerše:

Prvně se objevila kratičká zpráva v českém regionálním tisku: V drůbežárně v Horním Kuřecí došlo k tragickému úhynu všech kuřat. Majitel drůbežárny nárokuje pojistnou událost a požaduje na pojišťovně náhradu v hodnotě tří milionů. Zvídavý žurnalista W.K. se tam vypravil, ale jeho reportáž šéfredaktor nedovolil otisknout. W.K. byl známý opilec a šéfredaktorovi připadalo, že W.K. nasbíral podklady pro reportáž v několika místních hospodách.

Zanedlouho uhynula kuřata už v pěti drůbežárnách. Městečko Horní Kuřecí bylo ve středu postižené oblasti. Žurnalista W.K. prodal svou původní reportáž, v níž detailně vylíčil hrůzu v Horním Kuřecí, vyklované oči, potrhané vnitřnosti a halu plnou ožraných a zkrvavených zbytků kuřat. Zpráva byla doplněná otřesným vyprávěním zaměstnanců drůbežárny o tom, jak se kuřata mezi sebou požírala. Kdo chtěl a měl dost peněz, mohl si objednat filmovou reportáž v holografickém provedení.

Když úhyn kuřat zachvátil celou zemi, nastoupila do práce speciální komise veterinární správy. Její závěr byl jednoznačný: Všechny kuřecí chovy byly napadené zvláštní nemocí, kterou nazval pan profesor M.K. nákazou KUKA, neboli kuřecím kanibalismem. Původcem infekce je tak zvaný zbloudilý protein SP. Jeho aktivita byla umocněná tak zvaným zhuštěným chovem. Pan profesor ujistil naši veřejnost, že nákaza není přenosná na jiné typy domácích zvířat. Ale to se už proslýchalo, že se navzájem žerou i ovce, krávy, králíci. Ministerstvo zdravotnictví nás uklidňovalo, že nemoc nemůže být přenášená na lidi.

V tomto okamžiku jsem pochopil, že je nejvyšší čas zdrhnout z přelidněné Evropy.

V důvěrných zprávách Lékařské Akademie bylo nejprve uvedeno, že experimenty in vitro prokázaly možnost přenosu zbloudilého proteinu SP i na člověka. Ministerstvo však namítalo, že nemoc KUKA propuká jen při extrémním zahuštění populace. Copak lidi žijí v přehuštěných společenstvech? Tolik výrok pana ministra, který si vysloužil pochvalu pana premiéra, že zabránil panice.

V pozdějších důvěrných zprávách jsem si přečetl detailní vylíčení prvních projevů KUKA na lidech. Na olympijském soustředění našich vzpěračů si náhle začali sportovci navzájem ukusovat kusy masa. Vysvětlení bylo prosté: Vzpěrači konzumovali největší množství masitých pokrmů v porovnání s běžným obyvatelstvem, a proto u nich byla větší pravděpodobnost výskytu a šíření proteinu SP. Zasáhla vláda a ohryzaní vzpěrači nesměli odjet na olympiádu. Dost možná, že se nemoc KUKA projevila taky u obyčejných jednotlivců trpících nadbytečnou žravostí. Potřebná dokumentace u tohoto typu obyvatel však zatím chyběla.

Tehdy pan premiér zakázal svým osobitým způsobem cokoliv publikovat o kanibalismu. Podléhá iluzi, že neexistuje to, o čem se nepíše. Navíc si nedokázal představit, že by se jednou v učebnicích dějepisu psalo, že se za jeho vlády rozmohlo lidožroutství. Nakonec bylo tedy uvalené embargo na všechny zprávy o nemoci KUKA. Reportáž žurnalisty W. K. zmizela ze všech dokumentačních středisek a databází. Podobný osud stihl i ostatní zprávy z médií.

Přes všechna utajování nemoc postihovala víc a víc lidí, hlavně v přelidněných centrech měst a v panelácích. Zpočátku se zdálo, že to byla především nemoc chudých. Boháči ve svých izolovaných sídlech se necítili ohroženi, dokud se nemuseli účastnit zasedání různých rad a vedení podniků a bank. Tam obvykle nákazu lapili a požrali se.

Pan premiér vzteky pěnil. Jak to, že se nákaza šíří, když zakázal o nemoci psát? Zprávy o nemoci KUKA pronikly do zahraničního tisku. Brzy stíhala jedna diplomatická nóta druhou, naše ministerstvo zahraničí se pod jejich tíhou jen prohýbalo. Teď už nešlo o to, co budou psát historici. Teď se jednalo o mezinárodní hysterii. Podle pana premiéra neopodstatněnou. Premiér mohl zatloukat až do chvíle, kdy se v německých novinách objevilo na titulní stránce několik na kost ohlodaných hlav. Pod obrázkem byl titulek:

Češi nás nakazili!

Tady končí rešerše, kterou jsem si objednal. Mírně jsem si ji okomentoval.

Panu premiérovi nezbývalo, než podniknout ráznou protiakci. Nemylme se, pan premiér neměl na mysli žádné lékařské zákroky. Konečně, zatím není známo, jak nákazu KUKA léčit. Důležitější je podle pana premiéra propaganda. Pročež jsem byl vyzván k akci. Zatím jsem se nákaze ubránil, jsem vegetarián a bydlím v odlehlém koutě Sahelu, za humny začíná Sahara, nejbližší nomádský kmen na stovku kilometrů daleko. Skicuju si návrhy plakátů, zkouším pracovat i s počítačovou grafikou, ale to není ono. Chce to něco procítěného, trochu poezie do vznikající paniky z pandemie.

Teď byste se mohli zeptat, jak jsem v té své polopoušti dostával informace z domova, jak jsem mohl používat počítač, když nejbližší elektrické dráty byly na tisíce kilometrů daleko. Měl jsem série solárních panelů. Pro případ prašných bouří, kdy solární panely byly na nic, jsem zakoupil párek buvolů a zapřáhl je do žentouru.

Přemýšlím, o čem píší poetové a hned první nápad zužitkuju. Píší přece o kytkách, o růžích a o ženách. A tak vymaluju typickou českou ženu, tedy její hlavu s ožranými líčky, nosem a vyloupanýma očima. Ty oční ďůlky by každého vyděsily, tak tam plivnu po jedné kytce pomněnce, to se přece hodí, ta hlava mohla docela dobře mít za živa oči jako pomněnky, ale přiletěli dva pouštní supi a v domnění, že to jsou modré oči, mi ty pomněnky vyklovali, tak jsem tam ty supy za trest přišpendlil. Do místa, kde bývala smyslná ústa, vložím vrchol poezie, rudou růži. Hodí se i její ostny, protože nahrazují zuby. I dásně patřívají ke kanibalské pochoutce a zuby pak nemají kde držet.

Můj návrh, tedy přesněji plakáty podle mého návrhu obletěly svět a premiér by se mohl domnívat, že naše reputace holubičích českých povah je zachráněná. Proč ten kondicionál? Premiéra i celou vládu zblajzla ochranka. Prý si docela pochutnala na prorostlém masíčku. Náš stát už neměl ani vládu, ani parlament a přestal vlastně existovat.

Naučení:

Politici, to vaše zatloukání se vám jednou nevyplatí.

Upraveno z knihy M. Kutílka a U.G. Sato: Alternativní bajkýdky, 2003 (Nakl. Věry Noskové).

Ilustrace U.G. Sato