„Vystřelili jsme současně, každý od svýho auta. A oba na stejnýho klokana. A žádnej asi ten druhej výstřel neslyšel, já teda jeho ne. Nechal jsem pušku ležet na sedadle a šel jsem si pro to zvíře. Ale vydal se tam i švára a já si brzy uvědomil, že on si dělá stejný nároky jako já. A tak jsme se nad tou zdechlinou začali hádat. Z její polohy se nic poznat nedalo, klokan ležel hlavou k nám. Měli jsme si objednat balistickej rozbor či co? Kvůli pěti dolarům za kožku? Nebo dvaceti centům za patronu? Ale stejně nešlo o ty prachy, šlo o ty ženský, co se na nás koukaly, a já si myslel, že to nemůžu vzdát, a on si myslel to samý, a tak jsme na sebe řvali, až už jsme nemohli a v jedný chvíli nám oběma bylo jasný, že přežije ten, kterej bude u svý pušky rychlejc. To byl on. Měl to blíž. Jenže mi trefil střechu a pak jsem byl na řadě já. Nakonec jsem mu dokázal, kdo nejspíš trefil i toho klokana. Jen jestli si to stačil uvědomit!“

Potáhnul ze své balené cigarety, z nosních dírek hned nato vypustil sladce páchnoucí dým. Když dým stoupal, procházel jeho dlouhými, světlými vlasy, tak, že mu propůjčoval vzhled jakéhosi tajemného guru. Lokty se opíral o kolena, světlá a pihovatá jako zbytek těla, holého až na šortky, a taky boty z hovězí kůže. Seděli jsme na červených pískovcových balvanech u cesty, kterou jsme opravovali. Bylo 39 ve stínu. Naše pětilitrové plastové láhve byly zpola prázdé. Napili jsme se. Odplivl si, potáhl z cigarety, chvíli podržel kouř v plicích a pak pokračoval:

„Nevím, proč jsme se nezačali rvát. Bylo to jak na fotbalovým utkání: pěnili jsme, řvali, až nám selhávaly hlasivky, cenili jsme zuby a naráželi na sebe prsama. Ale ruce zůstávaly vzadu u těla jako přivázané. Kdybychom se aspoň pořezali, pobodali, dyť jsme měli oba s sebou lovecký nože, chtěli jsme tomu klokanovi stáhnout kůži! Ne, ani to nešlo! Člověk má v sobě ty posraný zákony tak zakořeněný, že mu to nemyslí! Ale puška? Ta byla o.k.! Puška! Pěsti ne! Jak v osmnáctým století!“ Byl to skoro křik. Pak potřásl hlavou, jako by sebe dodnes nepochopil, a na jeho tváři se objevil kyselý úsměv: „A teď je švára v Pánu!“

Napil se. Polední přestávka se chýlila ke konci. Láhev se v jeho rukou mírně chvěla, pramínek nápoje mu stékal na hruď. „Švagrovi to teď může být jedno, ale co tvoje sestra? Vždyť...“ Začal jsem, ale nenechal mě dokončit: „...nejen že ztratila starýho, ještě to spáchal vlastní brácha, že?“ Kývl jsem hlavou. „Tak abys věděl; to já jsem se osm let právem trápil ve vězeních, to já jsem kácel v bažinách stromy, to já brečel a tesknil. A hlavně jsem si nadával do idiotů, myslel jsem, že jsem ségře zkazil život! A ona zatím sbalila bráchovy krávy, pozemky, barák, našla si jinýho, dali to dohromady a...“

Tentokrát jsem přerušil já jej: „A ty jsi ten vrah, nebo v nejlepším případě pro ně neexistuješ, viď!“

Usmál se pobaveně a nechal mě chvíli hádat. A pak mi to vyjasnil: „Ne, vůbec ne! Oni mě k sobě zvou! Často. A když přijdu, tak mi padnou kolem krku a děkujou. Hlasitě a před děckama! Všelijak mě hostěj a tak. Říkaj, že beze mě by neměli to, co maj, že by nebyli šťastný.“ Díval se do země a mlčel. Přerušil jsem to ticho: „Tak tam nechoď!“

„O to se nejedná,“ řekl, „jedná se o to, že říkaj pravdu; oni skutečně šťastný jsou! Rozumíš? Dva zdravý lidi, dva nádherný parchanti, farma, barák... Copak nechápeš, že mně za to děkovat nemůžou? Ať děkujou sobě, soudům, Pánubohu. Já každopádně žádný takový záměry neměl! Vždyť to je... to je – zvrhlost! A já jim to říct nemůžu!“

„A jak se tobě daří?“ řekl jsem. Zašrouboval láhev, odstavil ji do stínu za balvanem a pak dlouho močil. Dával si s odpovědí načas, ale nezdálo se, že s ní bude mít potíže. Konečně se mi podíval zpříma do očí a pověděl: „Až na to, že žiju pod dohledem, se mi daří docela dobře. Tady bych vlastně dělat nemusel. Kdybych ovšem nemusel.“

Večer si pro něj manželka přijela starým, ale velice zachovalým holdenem. Vysedla snad jen proto, aby chlapům předvedla své dlouhatánské nohy v bohatých spodničkách. Když si k ní přisedával, dotkl se prohlubně ve střeše. Tak, jak se lidé mimoděk dotýkají svých starých jizev.

A pak už oba zmizeli v oblacích šedočerveného prachu cesty.