1.

Trhl jsem sebou. Pootočil prachem pokrytou tvář směrem, odkud zazněl výstřel. Na horizontu povlovně stoupajícího svahu rostlo neproniknutelné houští a ostré kontury trnitých větviček se zakusovaly do zkrvavené západní oblohy jako spáry nadcházející noci.

Ze svého stanoviště na úpatí pahorku jsem spíš mimoděk rozeznával každou jednotlivost ostře se rýsujících lístků. Hleděl na chvějící se obrysy, naprosto nehybně vychutnával mrtvé ticho soumraku. Ujímalo se vlády nad krajinou.

Ta zůstávala pustá. Místy rozrytá výbuchu dělostřeleckých granátů a prázdnými chodbičkami pozičních zákopů. Poslední pluk se ale odsunul před týdnem.

Teoreticky tu tedy teď nemá co pohledávat ani nikdo z našich, ne? Ale ani žádný z nepřátel. Tato část bojiště měla být mrtvá. Jenže nebyla. Za támhletím pahorkem někdo před vteřinou stiskl spoušť...

2.

Trhl jsem tedy sebou, protože zazněl výstřel, ale opravdu to vystřelil nějaký můj nepřítel? Není to spíš zmatený, unavený přítel? Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub okamžitě a zatímco jsem strhával z ramene rychlopalnou remingtonku, mé nohy už se pustily vzhůru svahem.

Prodral jsem se živým plotem jako kuře, to trní mi netrvalo ani čtyři vteřiny, a stanul na počátku bitevního pole, pušku připravenou k výstřelu. Očima jsem přejížděl rozbrázděné území nikoho, tu zem protkanou hady zákopů, pokrytou prachem a zavalenou spoustami ostnatého drátu. Co dál? ptal jsem se a pustá, sirá krajina ubíhala jako dlouhá mrtvola pozdvihující se k západu. Tam se i sklánělo krvavé slunce a já...

Tu siluetu jsem spatřil přímo proti jeho kotouči.

Kým, proboha, byla? Zdála se být neznámým, nezničitelným mužem s karabinou. Zrovinka cosi zvedl, ale oči už bolely. Jeho možná taky. Deset kroků přede mnou zely další napůl zasypané zákopy. Na začátku jedné jámy ležela docela úhledná mrtvola. Je to náš... anebo jejich? Není to fuk? Uniformu, která k mrtvole vlastně přitáhla můj pohled, jsem měl ale i na sobě.

Udělal jsem krok a trochu zafoukal vítr. Zřetelně jsem rozeznal okrouhlý vstupní otvor po razantním projektilu, který chlapíka přibil. Kulka ho takříkajíc provrtala skrz naskrz a vstoupila na návštěvu těla mezi lopatkami. Vše jsem nepozoroval déle než dvě vteřiny a zase zvedl oči. Co silueta?

Ne, během těch tří sekund mě kupodivu nesprovodila ze světa, ačkoli jsem po tom toužebně prahl, po tom, čím jsem prošel, co jsem zažil... a viděl. Mé iluze o lidech vzaly za své, jako už předtím iluze o ženách a ještě předtím o našem prezidentovi. Ne, nechtělo se mi dál pokračovat. Ani co by se za nehet vešlo. „No tak! Vystřel! Udělej mi radost!“ vzpomněl jsem bezděky na Drsného Harryho, nicméně já nebyl Dirty Harry.

3.

Silueta na obzoru potěžkala zdvižený předmět, rychle se pootočila a chtěla sestoupit zpět do zákopu. Paprsek se náhle blýskl kdesi na prýmcích uniformy. Prásk! Mé kule ho zasáhla, když už napůl sestoupil. Obrys se vytratil. Váhal jsem. Ale co, jsem přece chybit! Přikrčeně jsem se rozehnal kupředu.

Prásk! V polovině cesty zarachotil další výstřel. Kulka mi ožehla vlasy, padl jsem tváří do hlíny jako mrtvola a rezivý kus drátu mi rozřízl zápěstí. Krev se vyvalila, nesmírně pomalu jsem začal sklouzávat do metr hlubokého zbytku zákopu, který jsem před pádem přeskočil. Sotva jsem zapadl, tak rozmetala druhá kule z karabiny vyprahlou hlínu přesně v místech, kde ještě před několika vteřinami ležela má hlava. Dobrý bože! sevřel jsem remingtonku, popolezl zákopem deset metrů po čtyřech a hledal cíl. Na tom místě navršili malý val, který byl zpevněn poleny. Opatrně jsem se přitiskl k boku toho valu a vykoukl. Spolu s hlavou jsem vytrčoval hlaveň a spatřil nepřátelský zákop, kam žuchl prve ten voják. Nu, za současného klidu zbraní je ten voják úkladný vrah, vždyť... Jeho oběť jsem spatřil před chvílí a leží dál a úhledně za mnou a tou druhou jsem se právě skoro stal já, ale najednou se mi nechtělo umírat. Ta kulka svistla tak blízko, že se mi asi něco rozsvítilo v hlavě. Smím zůstat mrtev? Ale ne! Ta svině oddělala našeho! Dva dni po podepsání mírový dohody! Jako s vrahem s ní třeba naložit. I naložím.

Vyčkával jsem. Ne dlouho. Najednou se nad okraj zákopu vyloupla temná, kulatá silueta. Hlava? Prásk! Vypálil jsem jako do terče. Hlava zmizela.

Chá? Máš dost? Vpřed! Vyrazil jsem jako na zteč a stanul nad zákopem, pohlédl na dno a spatřil umírajícího nepřítele. Jak jsem až později zjistil, i ta první kulka mu prošla aspoň ramenem.

Druhá čelem.

4.

Vždycky jsem byl dobrý střelec, ale tady… Najednou mě začalo mrazit v zádech. Divné vlny chladu se nezadržitelně valily do celého mého těla. Zimnice? Právě ona. Celého mě roztřásla. Chvěl jsem se jako osika. Zuby mi začaly cvakat jako kostlivci a připadal jsem si jako v povídce od Ambrose Bierce, ale nebyla to povídka od Ambrose Bierce. Na čele mi rašil studený pot. Můj život jako by právě vyprchal, ale já lapal druhý dech. Druhou sezónu. Remingtonka mi nehlučně vyklouzla z chvějící se ruky a pleskla o cíp vojákovy uniformy. Jenže, bože můj... Ta uniforma mi najednou začala být strašlivě povědomá a známá! Byla naší strany. Koho jsi právě zabil? Přítele.

5.

Proti zapadajícímu slunci jsem uniformu předtím na tu vzdálenost nemohl rozeznat, ale copak mě to omlouvalo? Ten voják je náš! A mrtvý.

Zíral jsem na tělo, zatmělo se mi před očima, znovu se vrátila myšlenka na smrt. Ten voják byl ubožák. Vyzáblý na kost. Levá ruka zůstala i po smrti křečovitě zaťatá a ve dlani cosi svírala. Co? Padl jsem na kolena a... zachrčel. Ta ruka svírala dvě hrozně hebké věci. Slechy zajíce polního. Toho předtím sebral! A ještě předtím i skolil. To byla ta rána! To byl ten vůbec první výstřel. On umíral hlady, situace na frontě k tomu přispěla, a patrně se ani nedověděl, že panuje dočasný mír.

Anebo útrapami úplně zešílel? Bože... A sbíral předtím jen tohle mrtvé zvířátko, nic víc neudělal. Srdeční komoru má zajíček proděravěnu právě kulkou z jeho karabiny a… Konečně jsem se vzchopil.

Vrah tedy nebyl on. Vrahem jsem se stal já.

Vykroutil jsem zajíce ze zaťaté nebožtíkovy ruky a přidržel kořist proti zapadajícímu kotouči. Kriste pane! Strašlivá předtucha se mě zmocnila. Vyškrábal jsem se ze zákopu i se zvířecí mrtvolkou a rychle rázoval k trnitému houští, zpátky na okraj pole. Došel jsem k nehybnému tělu s otvorem v zádech a nad těmi zády se zastavil. Na uniformu stále ještě dopadaly zarudlé paprsky. Opatrně jsem sestoupil do zákopu a špičkou boty se tělo pokusil převalit, ale nešlo to. Odhodil jsem zajíce, poklekl, oběma rukama uchopil mrtvolu za ramena a rychle ji obrátil. Měla tvář jako sníh. „Á!“ vyrazil jsem chrčivě a zvedl oči k nebi. Taky přede mnou zbělelo. Přece ale má nastat noc! Ta tvář, ta bílá tvář nade mnou i pode mnou a teď už jako ve víru i všude okolo, ale já se nedíval do toho obličeje a jenom jsem velmi, velmi dlouho a pozorně i rezignovaně zíral na pět anebo deset tučných a statných bílých červů, kteří zvolna vylézali zpod šatů. A nehodovali krátko.