27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Býti Janouškem?

18.7.2009

LETNÍ DNY S KYTAROU! stálo v časopise Kulturní přehled. Jel jsem prstem po jménech: Luboš Pospíšil s pořadem Drahá, Petr Novák revival, Michal Prokop, Vlasta Redl, Jarda Matějů, Slávek…

Slávek? zarazil jsem se. Na toho Judita určitě půjde, její nejoblíbenější. Písničkář! A já?

Taky vyrazím do "Starý synagogy", tam se s Juditou nečekaně setkáme.

Vlastně nikoli nečekaně, sama mi přece prozradila, jak "ho miluje". Kromě toho taky ví, jak mám rád já ji, takže…

Dost jsem se na ten večer soustředil, tudíž jsem stál u domovního průjezdu už o hodně dřív. Letní večer vábil do nitra bloku páry. Když jsem taky prošel na malý dvorek, sedělo už tam porůznu pár folkových vzývatelek a možná i nějaké ty mladé básnířky, o kterých zpívával Jarek Nohavica. Až na konci stála Stará synagoga, úplně utajená uprostřed domů, a před ní prodávaly dvě dívky místo kytiček vstupenky.

Jednu jsem si taky koupil a rychle zase vyšel na ulici a propadl se do parku. Chvíli jsem se procházel, snad i soustřeďoval. Pak jsem se vrátil do nitra bloku. Před synagogou stála Judita s moderátorem Letních dnů s kytarou Michalem. Měla hezkou sukni, konverzovala. To když jsem rychle přicházel a ještě rychleji pozdravil: jenom ji.

Odpověděla, pokračovala v konverzaci. Kdyby byla sama, zůstal bych, ale takhle jsem jako by se samozřejmostí zatočil do vchodu. „Lístek máte?“ uslyšel jsem.

„No jo, vlastně,“ vrátil jsem se k dívce a podal jí vstupenku. Koutkem oka jsem znovu přeletěl Juditiny nohy a ji celou: proč jsem se jenom zrovna do ní musel tak…

V synagoze vládlo příjemné chladno. Sedl jsem si až dozadu a na kraj, to je má oblíbená strategická pozice. Pak jsem čekal. Neotáčel se. Judita stále asi hovoří před vchodem s Michalem. Pořád... Až jsem konečně vycítil, že přicházejí, a zastavují se skoro za mnou. „Tak příjemnou zábavu,“ řekl. Opustil Juditu, ona mě minula, už zase sama, a vybrala si místo také vlevo, ale skoro vpředu. Bylo mi to líto, tak jsem aspoň celý pořad čekal, že se ohlédne, ale ani se nepootočila a jen se spolu se Slávkem chvílemi trochu hýbala do rytmu. I mne docela zaujal, ale vnímal bych ho víc, kdybych se bez přestání nemusel dívat na Juditu. Jednou přece trochu pootočila tvář a upravila si vlasy u ucha.

Michal Jandařík uvedl Slávka na začátku a nyní sledoval všecko z galerie. Zcela nepatrně, absurdně jsem na něj i žárlil a skutečně si pak přišel sednou poblíž Judity. Jistě ji obdivuje! myslel jsem si. Jako já. Judita přehodila nohu přes nohu a já se teď díval na její střevíc a uvědomil si, že je v synagoze i několik o dvacet let mladších dívek, které by se mi vlastně taky líbily, ale zase jsem na to zapomněl a díval se dál na střevíc té, které bylo "už" třicet sedm.

Najednou všecko skončilo. Vstal jsem. Judita mi kdysi slíbila, že mi vypálí Slávkovo cédéčko, ale pak naše vztahy zamrzly, tak na to už jistě nemyslí, říkal jsem si a šel si tedy zvukový nosič koupit sám, anžto Slávka si nestáhnete.

Jenže i Judita mířila ke Slávkovi. Ten na chvíli zašel do zákulisí, pak zase vyšel, a jak jsme ho – a nejen my – sháněli, skoro jsme se s Juditou srazili, ale nevnímala.

Všiml jsem si krabice plné cédéček a abych se nemusel sklánět, zase jsem sestoupil z pódia. Mé CD vězelo hned zkraje. Sáhl jsem po něm - zrovna ve chvíli, kdy Judita konečně došla tam nade mnou ke Slávkovi a podávala mu jakési noviny. „Tak tady je to, co jsem slíbila, když jsme si celou noc mailovali.“

„Aha.“ Ale řekl to nesmírně neutrálně a už-už mě hlídal očima, zda mu něco nekradu. Skoro hned pak se ke mně sklonil a začal rozkládat i ostatní svá CD. Judita by s ním očividně ráda ještě hovořila, ale snad právě tím to bylo pokaženo, ačkoli jsem to neplánoval a přímo se svého zapůsobení zhrozil… - ale už bylo pozdě. Už se mi Slávek chlubil, co vydal, a čekal velký obchod, zatímco Judita důstojně sestupovala z jeviště. Připadalo mi to pro ni nekonečně pokořující, i když byla novinářkou, a nejradši bych se rozplynul na molekuly. Ale byla slušnost vyslechnout Slávka. Teprve potom jsem řekl: „Ale já chci jen tu poslední,“ a dal mu tři stovky. Chytil jsem CD a bez jakéhokoli zájmu o člověka-Slávka (jaký přitom zájem tkvěl asi v Juditě!), odvrátil jsem se k východu a… Běžel za ní.

Ale Judita už byla pryč.

A tak jsem ji marně hledal v ulicích, a tak jsem jí marně posílal SMS-ky, a protože mi říkají tragéd a nešťastnými láskami skutečně možná trpím trochu víc než většina populace, hned jsem si představil ji jako sebe, a tedy jak jde do nejbližšího parku a brečí na lavičce. A snad se už někde i nevěší! představil jsem si - a proklínal sám sebe, ale spíš mi přišlo, jako by někdo nahoře tohle tak zařídil. Anebo někdo dole?

Zkrátka – kvůli mně o něj přišla. A to mi nikdy nezapomene. A proto mlčí.

Až druhý den mi poslala mail: „Nedělejte si starosti! Zkrátka jsem mu pouze dala noviny, kde o něm píšu - a jak jsem mu slíbila. A jasně, že bych s ním ráda dala řeč, ale nejsem typ vlezlíka, kterej dokáže oxidovat kolem někoho tak dlouho, až se s ním ten nebožák prostě musí začít bavit. Tady v synagoze to nevyšlo, ale co? Třeba pokecáme u Samsona na Muzice anebo na Samsonových padesátinách. Anebo taky nikdy – no a co?“

Celá ona. Ne, nikdy by neprojevila ani sebemenší slabost. A tím vlezlíkem jsem se mohl až do té dost dobře stát já, protože už mnoho nechybělo a při dalším setkání bych Juditu již pouze nepozdravil, nýbrž právě že bych oxidoval někde poblíž. Tak dlouho, až by se nebožačka se mnou prostě musela začít bavit. A tak jsem byl rád, že jsem tomu předešel a že si vlastně tím pádem i zase trochu víc rozumíme, ale zároveň jsem si představil, že ten večer v synagoze nezpíval Slávek, ale slavná folková trubadúrka Slávka, která mne už dávno předtím uhranula svým hlasem i něžným projevem (tak jako Slávek uhranul Juditu svým mužným projevem), a v duchu jsem se opět ocitl na konci pořadu, ale… Došlo k výměně. Tentokrát si šla vybrat cédéčko Judita, zatímco já se dral na pódium, a pak tam i otrle čekal... a čekal... a dokonce okatě dával najevo, jak stojím i jen o krátký dialog s paní Velikou. Já, fanoušek. A nestyděl jsem se před ostatními čumily, protože jsem celkem vzato nebyl ženou a protože to chlapi mají na světě o tolik lehčí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.