V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. 3. 1942, a za týden by tedy slavil narozeniny.

Jako chlapec psal westerny, které se dochovaly, a třeba ještě vyjdou. Prvořadě je ale smolil z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Rád kreslil a vystudoval Střední průmyslovou školu bytové tvorby, obor propagační grafika (1960).

Od roku 1961 už „čmáral“ pro časopisy. Na umístěnku nastoupil do ČKD Dukla. Roku 1961 absolvoval konkurs a na jeho základě se ocitl ve výtvarném oddělení Československé televize, kde se z „pouhého“ tvůrce titulků vypracoval na oficiálního výtvarníka.

Ale roku 1974 byl propuštěn a do smrti už zůstal na volné noze.

V dětství a mládí se naučil hrát na kytaru a byl to právě on, kdo roku 1965 založil kapelu „The Greenhorns“, jak se původně nazývala. Od roku 1967 hráli profesionálně. S režimem vynucenými přestávkami tu zůstal uměleckým vedoucím a producentem. S nimi a samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou vynucenou hlavičkou Zelenáčů (1972-1989).

Dělal i filmy, například Kolo nebo Nový život, kreslil i celý seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a spolu s Milošem Kánským vytvořili sérii večerníčků. Hrál ve filmu Balada pro banditu (1978) a vystoupil v mnoha televizních pořadech, například v cyklu Honem, než to zapomenu. Zde je - spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu: 

Poetiku Vyčítalovy tvorby ovlivnily dřevní trampské písně, klasikové americké country a zmíněné už westerny. Konečně i Foglarův svět – a jeho seriál Rychlé šípy:

Vyčítal byl Gottem naší country a stal se i rozkošnickým objevitelem (už jistěže jinými objevených) krás české přírody, zvláště Brd. Ale i znovuobjevitelem hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a často stojí na metaforách, obraznosti; jaksi šprýmovně a současně důstojně pak figuruje i na samém pomezí publicistiky a literatury, jak jej lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera.

Výtvarně Vyčítal zprvu lehce napodoboval Adolfa Borna, ale brzy se stal svým: 

Stvořil legendární postavu pytláka Říhy, často kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, „ufouny“, trampy a hajné. Od roku 1970 i - umírněně – vystavoval a sporadicky maloval oleje. Výtvarně zpracovával obaly gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, ilustroval texty v časopisech i regulérní knihy. Roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky.

Mezi roky 1974-1978 mu byla (i pro „prostořekost“) zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích, nesměl publikovat dokonce ani ten kreslený humor. Po převratu byl oproti tomu i místopředsedou České unie karikaturistů. A symbolem aspoň částečného návratu se stala už jeho písnička Cadillac. Ta se odehrává ve Spojených státech, v Denveru, avšak rozkrádání, které líčí, „pasovalo“, jak všichni chápali, úplně jinam. „A aniž si kdo toho všim, pronesl ven rychlostní skříň...“: 

Počínaje Slepcem (1959) napsal Vyčítal přes čtyři sta písňových textů a vyznával pravidlo, že country staví na příbězích. Za Oranžový expres získal cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970) a více nebo méně zlidověly jeho songy Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (ona písnička, kde se zpívá Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom. Roku 2006 vydal i cédéčko T jako textař.

Podle novely Dala Stivense převyprávěl a nakreslil komiks Kamenáč Bill, původním jeho seriálem jsou třeba Toulavé kecky Čendíka Pecky. Jeho texty s akordy obsahují publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (1992), Zpěvník Honzy Vyčítala (1995). Je spoluautor knih 100x o láske (Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (1995), Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (1998). Sám vytvořil knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (1991), Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (2019).

V posledně jmenovaném svazku, který má 256 stran, najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza prohlásil, kreslit humor, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem, se nikdy neodvážil. Napsal i vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (2000-2002), jejíž svazky zahrnují také jeho texty a mapují léta 1960-1974 (1. díl), 1975-1991 (2. díl) a 1992-2002 (3. díl). Následovaly osobnější a opět také nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (2003) a Co mě nezabije, to mě pošílí (2007), které se staly základem knížky Práce všeho druhu (2008). Vzpomíná tu i na mnohé přátele: Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Josefa Šimka, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého, Karla Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu. Neostýchá se líčit ani některá erotická dobrodružství, své touhy a preference. Ta kniha je upřímná jako on, který se nechal slyšet, že traumata a veškeré problémy vždy okamžitě řeší. To řešení ovšem často spočívalo i v tvoření. Jak si vzpomínám, míval také chvíle, kdy se napolo uzavíral, a to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a čekal, kteří z příznivců se zastaví.

Nejbolestnější porevoluční herdu znamenal pro Honzu konflikt z roku 2007 okolo písně propagující protiraketový radar Spojených států: 

Dokonce i můj kamarád, kreslíř a pedagog Jaromír „Billíček“ Frič ze Stodůlek, který je vyznavač banja, country a Greenhornů, mi tehdy řekl, že Honza „dávno ztratil“ ponětí o době. Ale osobně se domnívám, že to tak nebylo. Pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. Ostatně brzy nato jsem se s ním setkal v Plzni a nepůsobil nijak rozklíženě. I když ho ledacos hnětlo, rychle se vždy dovedl otřepat, a ač ztratil koncem tisíciletí schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu.

Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap. „A Honzo, to vážně je veliká škoda, že´s odešel, a teď už tu ve tvém duchu a stylu zbývá snad jen ten Ringo.“

.