V roce 1841 se v Olomouci konala velkolepá slavnost k 600. výročí vítězství Jaroslava ze Šternberka nad tatarskými vojsky, které měl v roce 1241 právě před Olomoucí drtivě porazit a město tak před krutými hordami z Mongolska zachránit. V průběhu slavnosti její účastníci obdivovali monumentální malbu v kapli Božího těla v Olomouci. Obsahuje výjev z této bitvy, jež byla zakončena právě vítězným soubojem Jaroslava ze Šternberka s tatarským velitelem Petem, v němž český šlechtic proklál mečem pravý bok tatařína….

V Rukopise královéhradeckém je o tomto střetnutí celá báseň nazvaná Jaroslav. Bohužel nestalo se tak poprvé (a také ne naposled), kdy si my Češi vylepšujeme dějiny. Dnes víme, že Rukopisy byly geniálním podvrhem a navíc žádná taková bitva se v roce 1241 před Olomoucí nekonala a Jaroslav ze Šternberka vlastně neexistoval. Což nemění nic na nádheře a kvalitě oné fresky, která patří k vrcholům nástěnného barokního malířství na Moravě. Namaloval ji v roce 1728 významný bruntálský malíř baroka Jan Kryštof Handke (1694 –1774).

Handke se narodil před 316 lety v nedalekém Janušově (Janovice u Rýmařova) a jeho první tahy štětcem na plátně vedl (bohužel) již dávno zapomenutý bruntálský mistr, malíř Jan Daniel Langer. Ten byl první, kdo rozpoznal vzácné nadání mladého chlapce. V umění malířském se Handke zdokonalil později u Christiána Davida v Moravské Třebové a v roce 1714 přijímá dvacetiletého mimořádně nadaného muže do své dílny známý olomoucký mistr Ferdinand Naboth. A hned mu dává první velký úkol: zhotovit výmalbu kaple v Lipkách v Rýmařově.

V roce 1729 se malíř setkává v Praze s Petrem Brandlem. Toto setkání bylo pro jeho životní tvorbu inspirativním zážitkem. V té době byl Jan Kryštof Handke již pět let váženým měšťanem olomouckým, ale jeho pověst se šířila po celé Moravě a on zanechával svými mistrovskými díly nádherné stopy nejen v Olomouci, ale i ve Slezsku (Vratislav) či na východě Čech (Hradec Králové). Jeho obrazy najdeme především v Bruntále, ve Šternberku, v Rýmařově, ve Dvorcích, ve Velkých Losinách, v Úsově, v Ostružné, v Libině, v Šumperku, ve Šternberku a v mnoha dalších městech.

Ve svých devětadvaceti letech provedl kouzelnou výmalbu v monumentálním barokním kostele sv. Bartoloměje v Jívové. Po dvaceti šesti letech se do Jívové vrátil a zanechal nám zde sérii obrazů s výjevy z Křížové cesty, když předtím vyzdobil stropními freskami obě zámecké kaple ve Velkých Losinách. V Bruntále se můžeme obdivovat jeho obrazům sv. Jana Nepomuckého, zakladatele piaristického řádu sv. Josefa Kasalánského , sv. Tekly a papeže Pia V. V Horním Městě nás v kostele sv. Máří Magdalény zaujme právě Máří Magdaléna klečící u Kristových nohou.

V posledních dvaceti letech svého života se Handke věnoval i tématům světským. Jeho lovecká zátiší či alegorické obrazy jsou dokladem génia umělcova. Jeho dílem jsou i plechové panely olomouckého orloje.

Svými monumentálními kompozicemi sakrálního umění, které jsou charakteristické svou nenapodobitelnou architekturou, podivuhodně seskupenými postavami, na něž nechává dopadat střídavě světlo a stín, dosáhl neoficiálního titulu mistra moravského baroka. Malířem se stal i jeho syn Jan Josef Vincenc Handke, avšak proslulosti otcovy nedosáhl.

Jedno z Handkeho děl: Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci zobrazuje, jak Ignác z Loyoly přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III.