20.4.2021 | Svátek má Marcela


OSOBNOST: Vzpomínka na Jiřího Cieslara

3.2.2006

Sotva si dokážeme představit, jak omezená by byla zdejší kulturní vnímavost bez lekcí F. X. Šaldy, Václava Černého, Jindřicha Chalupeckého nebo Jana Lopatky. K této výsostné linii českého myšlení o umělecké tvorbě se řadí také Jiří Cieslar, kterého Jan Rejžek nedávno právem označil za našeho největšího filmového kritika. Díky článkům, které psal od poloviny sedmdesátých let, neztratila česká veřejnost ani za normalizace tak docela kontakt s náladami a myšlením ve svobodném světě. Po listopadu 1989 patřil k nejrespektovanějším osobnostem nejen v kulturní publicistice, ale také jako vysokoškolský učitel. O depresích, kterými trpěl dlouhá léta, věděl jen málokdo. V půli ledna, tři týdny před svými pětapadesátinami, se Jiří Cieslar rozhodl ukončit svůj život.

Psát o filmu

Znal jsem Jiřího Cieslara dlouho, ale spíš jen zpovzdálí. Začalo to už v roce 1967, když jsem se ocitl v prvním ročníku SVVŠ na Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově, kam on chodil o rok výš. O vysokém, černovlasém krasavci s modrýma očima a skvělou intelektuální pověstí si špitaly všechny spolužačky, on si však jejich třeštění možná ani nepovšiml. Doba kvasila. Sledovali jsme boj o Literární noviny, pád prezidenta Novotného, krach dubčekovské obrody. Zahloubaná, spíš introvertní tvář Jiřího Cieslara pro mne byla dlouho spojena hlavně s protestní studentskou stávkou v listopadu 1968. Pomáhal ji tehdy u nás organizovat. Bylo znát, jak je mu role studentského vůdce bytostně cizí, tím víc se mu však dalo věřit. To období naši generaci fatálně poznamenalo. Za dva měsíce se na protest proti rostoucí letargii české společnosti upálil student Jan Palach. Asi to je pouze shoda okolností, ale zamrazilo mne, když jsem si uvědomil, že právě v den jeho smrti uběhlo od té smutné události přesně sedmatřicet let.

Po maturitě v roce 1969 odešel Jiří Cieslar studovat srovnávací literatury k legendárnímu Václavu Černému, po půl roce však byla katedra zrušena, profesor vyhnán a studenti převedeni na dějiny filmu, jež zaštiťoval veterán komunistické avantgardy Lubomír Linhart. Fascinaci vzdělaneckým patosem i étosem Václava Černého si Cieslar nicméně prožil, byť o tom po desítkách let psal s úsměvnou sebeironií. Iniciaci klasickým humanismem i širokým kulturně historickým rozhledem si ostatně z komparatistiky přenesl i do nového oboru působení. Film pro Cieslara přesahoval žánr pohyblivých obrázků, vnímal jej jednak jako kulturní gesto, jež souvisí s dávnými i nejnovějšími výkony v jiných uměleckých oborech, jednak jako zprávu o lidské situaci sestavenou z různorodých komponent - obrazů, děje, dialogů, hudby. Psát o filmu pro něj znamenalo přemýšlet o životě s veškerou jeho krásou, hrůzou i podivností.

Až do roku 1989 byl Cieslar zaměstnán ve filmovém čtrnáctideníku Záběr, přičemž spolupracoval zejména s časopisy Film a doba, Kino, Scéna či Světová literatura. Ideologickým strážcům se jeho texty zdály celkem nevinné, neboť působily jako odborné rozbory filmové estetiky, kdo je však četl s porozuměním, nacházel v nich výraz nezvykle svobodného ducha. Neoficiálně se Cieslar účastníl aktivit podzemního kulturního společenství Societas Incognitorum Eruditorum, pojmenovaného po olomoucké vědecké společnosti z 18. století. Redigoval její samizdatový měsíčník Acta incognitorum, kam kromě filmových a literárních reflexí přispěl také obskurním románem na pokračování Zločin na Jemništi.

Víc, než jen víme

Ve svobodných poměrech po listopadu 1989 začal Jiří Cieslar učit na své mateřské katedře, z níž časem povstal Ústav pro filmová studia. Od roku 1995 byl jeho vedoucím, před dvěma lety se stal profesorem. Nadále ovšem patřil k nejvýraznějším uměleckým kritikům. Od prvního čísla působil v obnovených Literárních novinách, kde úzce spolupracoval hlavně s Janem Lopatkou, byl redaktorem filmového časopisu Iluminace a přispíval do řady dalších listů včetně Respektu, kam v druhé polovině devadesátých let napsal sérii velkých článků o význačných myslitelích. Z žurnalistického hlediska byly skvělé, obsahovaly však i něco navíc, co se v novinách často nevyskytuje. Objasňovaly, co se objasnit dá, ale v náznacích ohledávaly i sféry pouze tušeného, nechávaly místo tajemství, jež lze rozpoznat jedině osobním vhledem. Nezřetelný, dlouho nepřípustný a nikdy pořádně nemanifestovaný proud zdejšího existencialistického myšlení, k němuž měl Cieslar od počátku blízko, u něj v posledním desetiletí splynul s podněty jungovské hlubinné psychologie. Vytříbené kritické myšlení jedinečně spojoval s citem pro nevědomé roviny duchovní existence.

Vzpomínám na jeho lapidární postřehy a soudy, které občas prohodil při našich letmých setkáních. Zněly prostě, někdy jim chyběla pointa, ale vždy poodkrývaly něco neznámého - tak jako výroky starých mistrů zenu. Podobně výmluvně na mne působí i jeho umlknutí.

(psáno pro Respekt)



Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan
Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan

Dopřejte svému dítěti královskou ochranu před slunečními paprsky. 80 maminek otestuje minerální opalovací mléko Baby & Family SPF 30 od...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.