Před čtyřiceti lety, 24. května 1974, zemřel v New Yorku ve věku 75 let na rakovinu plic Edward Kennedy Ellington zvaný Duke.

Duke Ellington

K přezdívce Duke nepřišel podobně jako Nat King Cole k titulu krále, neboť ten byl opravdovým králem swingových zpěváků. Kdežto Ellington už jako kluk velmi dbal na své oblečení i vystupování, a právě proto mu kamarádi začali říkat Vévoda. S muzikou to nesouviselo. Za své hudební působení však později, trochu jako pianista, více coby kapelník, ale především jako skladatel získal snad všechna myslitelná vyznamenání, zvláštní Pulitzerovou cenou počínaje, přes Prezidentskou medaili svobody (Nixon), čestný doktorát Berklee College of Music, francouzský Řád čestné legie, až po dvanáctkrát Cenu Grammy … a jsou po něm pojmenovány hudební školy, ulice, například v Las Vegas, v jeho rodišti ve Washingtonu D. C. byl most Calvert Street Bridge postavený v roce 1935 přejmenován na Duke Ellington Bridge atd.

Není snadné z Ellingtonových nahrávek vybírat. Ale skladba Take the A Train je do té míry "ellingtonovská", že se stala znělkou jeho orchestru. Název se týká tehdy poměrně nové trasy A metra, které jezdí New Yorkem, a sice z tehdejšího východního Brooklynu (trasa otevřena v roce 1936) do Harlemu a severního Manhattanu. Autorem skladby je Billy Strayhorn, vynikající aranžér, o kterém Duke často mluvil jako o svém alter egu. Složil ji v roce 1939, poté, co mu Ellington nabídl zaměstnání a dal mu peníze na cestu z Pittsburghu do New Yorku. Ellington napsal Strayhornovi pokyny, jak se dostat z jeho domu k metru, které začínaly slovy "Take the A Train". Skladbu později otextoval Joya Sherrill, ve vagonu metra ji zpívá a tančí Ivie Andersonová, původem z Louisiany. Zpívá "musíš jet metrem A, aby ses dostal na Sugar Hill v Harlemu…":

Mood Indigo je skladba Duke Ellingtona a Barney Bigarda pokládaná odborníky za vůbec nejkrásnější pomalou jazzovou skladbu. Překonala tudíž mimo jiné i další Ellingtonovy pomalé kompozice, jako třeba Solitude nebo Sophisticated Ladies. Mood Indigo si na text Irvinga Millse zazpívaly snad všechny hvězdy jazzového nebe:

Improvizace je pokládána za jeden z charakteristických rysů jazzu. Hudebníci nejspíš improvizovali už dávno, v hudbě takzvané vážné, jenomže žádné nahrávky neexistují, takže kdoví, jak jejich improvizace vypadaly. Pak ale převládla hudba přesně a detailně v notách zapsaná a umění improvizace se tiše vytratilo, tedy pokud nebereme v úvahu varhaníky v chrámech, kteří volnou improvizací vyplňují mezery mezi slokami nábožných písní. Až přišel jazz. Hudba veskrze spontánní, často provozovaná báječnými muzikanty, kteří vůbec neznali noty a na základní a snadno zapamatovatelnou melodii prostě improvizovali. My, co třeba nemáme jazz v krvi, se prý improvizovat můžeme naučit. Učitel jazzové hry na klavír takovou improvizaci přesně zapsal do not, včetně značek akordů pro kytaru nebo harmoniku, takže se můžete podívat a poslechnout si Mood Indigo ještě jednou:

Lyrickou skladbu Satin Doll, vlastně blues, složili Duke Ellington a Billy Strayhorn v roce 1953; bývala závěrečným číslem koncertů Ellingtonova orchestru. Jakýmsi bombónkem na dobrou noc. Takže nakonec také my: