Zítra tomu bude deset let, co zemřel sólový kytarista Beatles George Harrison

"Můj život patří pánu Krišnovi a tady je můj psí obojek, který to dokazuje. Jsem jenom sluhou sluhy sluhy sluhy sluhy Krišny. Tak se cítím. Nikdy v životě jsem nebyl tak pokorný a necítil jsem se tak výborně."

Ex-Beatle George Harrison byl zvláštní člověk – introvertní umělec neváhal veřejně se hlásit ke svojí víře, což ho ale neochránilo před klopotným životem, kdy povětšinou musel hledat sám sebe, ani před dlouhým umíráním. Přesto před deseti lety odešel se ctí…

V roce 1974, kdy takto vyjádřil svoji loajalitu Krišnovi, bylo členovi tehdy již rozpadlé nejslavnější kapely všech dob přes třicet. Měl tu nejlepší pozici, o jaké kdy nějaký hudebník mohl snít – už deset let předtím zažil s Beatles nevídaný vzestup. Během dvou let došli z hospod a klubů na největší stadióny světových metropolí, vstoupili do vyšší společnosti, ovládli hitparády často i několika hity v první desítce najednou, a nevídanou popularitou vysoce zastínili nejen svoje souputníky, ale i bývalé hudební velikány.

Fenomén Beatles se již nikomu od té doby zopakovat nepodařilo, neboť navzdory všemu tomu infantilnímu šílenství pravou jeho příčinou byla skvělá, dobře vymyšlená a citlivě podaná … hudba. Došlo tu ke vzácnému spojení výrazných talentů, jejichž vliv se nesčítal, ale navzájem násobil. Tvorba skupiny zrála navíc v průběhu let jak víno a od komerce dospěli Beatles nakonec k umění, jež dodnes nemá obdoby.

1. Beatle "ze zadního sedadla"

Nemohlo tomu u Beatles být ovšem jinak, než že v první této čtveřici na světě zůstával George vždycky tím "sedícím vzadu", společně s Ringem – John a Paul mohli se spolu vepředu nepřetržitě přetahovat o volant nejen díky ostřejším loktům, ale i pronikavějším hudebním talentům, skladatelsky plodnějším a pěvecky ještě lépe vybavenějším. V prvních letech ustálilo se tedy u Beatles pravidlo, že vedle mnoha pecek ústředního tandemu Lennon-McCartney umístilo se vždycky na desku většinou po jedné od "dělnické třídy Beatles". Těžko poslouchá dnes asi ty staré desky z první půlky šedesátých let někdo jiný než nenapravitelní beatlemaniaci. George se trochu snažil skládat, sám však později uznával, že "nic moc" (Don´t bother me, I´m happy just to dance with you, I need you, …). A co platí o jeho písních, platí koneckonců i o diskografii celé skupiny: do podoby, již dnes máme rádi, víno dozrálo až kolem roku 1965.

Beatles tehdy vydali šesté své album Rubber soul. Poprvé se tu objevily kompozice, jaké si svět s uznáním pamatuje dodnes, a mezi nimi i Georgeova If I needed someone. Přemýšlivou variaci na zvonivé, kytarově tak vděčné déčko vytvořil na počest svojí veliké lásky Patti. Ta se také 21. ledna 1966 stala jeho ženou.

George zahajuje i následující počin Beatles, dnes již za revoluční považované album Revolver. Jeho Taxman je tu břitkou a hudebně velmi vydařenou kritikou britského daňového systému. V létě toho roku začal zároveň přijímat první lekce hry na indický mnohostrunný nástroj sitár od mistra Raviho Shankara. Co se u něj naučil, poprvé zaznívá i na této desce - v optimistické Love you to. Z dřívějška ocitlo se tu ještě i bezelstné přiznání ztížené schopnosti komunikace I want to tell you, hudebně však jen průměrné, jakkoli živé a upřímné.

Následné Sgt. Pepper´s lonely hearts club band je dnes nicméně považováno za nejprogresivnější album hudební historie. Meditativní odér se tu nad jedinou Georgeovou skladbou, sitárovkou Within you without you, rozplývá jak marihuanový dým: "Oni nevědí, oni nevidí, jsi snad jedním z nich?" – "S naší láskou, s naší láskou bychom mohli zachránit svět, jenom kdyby i oni věděli…"

Neméně záhadná je i další Georgeova kompozice z té doby, Blue Jay Way z amerického alba Magical mystery tour - jako by se tu se slavnou čtveřicí sešli všichni kalifornští duchové. V druhém filmovém projektu Beatles té zimy 1967-68, Yellow submarine, se nad jeho tvorbou vznáší nicméně rozpaky: It´s all too much unavuje přílišnou délkou, byť všechna slunce vesmíru stříbřitě jiskří v hlavě posluchačově dlouho ještě po jejím požití. Only a Northern song je zase unaveným láním na diskriminací Beatles ohledně autorských práv. Rozpačité Georgeovo období na sklonku "květinového roku" 1967 zachraňuje nicméně již třetí sitárovka v pořadí, The inner light.

Z Beatles, jejichž sláva dotýkala se už nebes, stali se v té době jacísi duchovní apoštolové, a z George obzvláště. Navázali úzký kontakt s indickým duchovním guru Maharishim. Nakonec u něj absolvovali mnohatýdenní kurz. První velké setkání s východním náboženstvím ovlivnilo George na celý život. A skupině nejen že umožnilo vystoupit ze všeho toho mnohaletého shonu, ale znovu i plně oživilo jejich tvůrčí schopnosti: z Indie si dovezli spoustu nových nápadů…

2. Divotvorná, bílá zeď

George, čerstvě naleznuvší Boha, zažíval nejšťastnější období ve svém životě. A konečně se odhodlal sám něco vytvořit nezávisle na skupině: Album Wonderwall je plné podivných zvuků, jako by na něm s Beatlem hrála všechna osmiruká božstva z povodí Gangy, jež se u Harrisonů s anglickými rockery sešla. Vzniklo vlastně jako hudba k filmu a na jisté nesourodosti je to znát, květinová atmosféra voní tu nicméně z každé drážky a kdo má rád George kontemplativního, toto je pro něj to pravé.

Zároveň se ale také tehdy zrodila i veliká hudební hostina, "bílé" dvojalbum The Beatles. Vešly se na ně čtyři Georgeovy písně, jedna lepší než druhá. Zejména první z nich, plačtivá While my guitar gently weeps, bezesporu patří na přední místa klenotnice ušlechtilých hitů Beatles: "Dívám se na vás všechny a vidím lásku, která spí, zatímco má kytara něžně pláče."Původně akustická verze, již známe až z doby, kdy zbytky Beatles vyštrachaly ze studiových archívů i tuto demoverzi, ostatní původně prý moc nenadchla. George tedy požádal o pomoc přítele Erica Claptona, což se pro píseň ukázalo být blahodárným: svým klasicky pomalým sólovým stylem zarámoval tehdejší mladý kytarový génius melodii do tklivých, natahovaných kytarových riffů, což už ostatním za oprávněnou pozornost stálo. Vznikla asi nejlepší Georgeova píseň všech dob.

Roztomilý je další Harrisonův opus na Bílém dvojalbu, jakoby staroanglická karikatura o prasátkách, jež se ráda čvachtají ve špíně, ale zároveň i o nich platí, že "všude, kde je jich hodně, užívajících svůj prasečí život - můžeš je vidět na večeři s jejich prasečími manželkami, jak vidličkami a noži baští svůj bůček." Prý to bylo na příslušníky střední třídy, avšak coby potrefená husa ozvali se nejen novináři, ale pohříchu i americký masový vrah Charles Manson, jenž si některé pasáže o tom, co by prasátka zasloužila, vyložil po svém…

Tichá Long long long na druhé desce kompletu je opět adorací Boha, velmi pokornou: "Teď už tě mohu vidět, být s tebou – jak jsem tě kdy mohl jen postrádat: chci tě, miluji tě a ty víš, že tě potřebuji." Příjemným odlehčením na čtvrtou stranu dvojalba, po celé té spoustě dobré hudby ode všech (výborný tu byl i Ringo), zůstává nakonec jeho poslední opus Savoy truffle, dobrodušné poselství příteli Claptonovi, aby nemlsal tolik sladkostí: "Víš, že jsi to, co jíš."

Bílé dvojalbum vyšlo v listopadu 1968. Členové skupiny se v soukromí už dávno nestýkali a trávili každý svůj čas po svém v různých koutech světa. Za těchto okolností rozhodli se vrátit zpátky ke kořenům a další desku natočit úsporným způsobem postaru. Hned po Novém roce 1969 sešli se tedy ve studiu. Film Let it be zaznamenává, jak vlasatí veteráni přehrávají si jen tak sami pro sebe staré pecky, aby oživili ducha z dob ještě snad před A hard day´s night – marně.

Co se George týká, je z filmu nejznámější (nejtypičtější?) záznam jeho hádky s věčně někomu radícím Paulem, kdy tichý introvert vypění: "Tak jestli nechceš, nemusím hrát vůbec!" Je to vůbec smutný film, po němž zůstalo i jedno smutné album, takříkajíc o Beatles bez Beatles, labutí píseň něčeho, co už vlastně neexistovalo. Vyšlo až o rok později, přemíchané, nedotažené. George se na něm prezentuje poskrovnu a je slyšet, že tohle asi zrovna tehdy dělat nechtěl…

Na For you blue je zajímavá asi jen Johnova slide kytara. Stejně jakoby tisíckrát už předtím slyšené je i singlové béčko Old brown shoe, Staré hnědé boty, totiž ty, které George právě zul: "Už to nebude takové jako dřív, to ti říkám." A také I me mine, bohužel znějící spíš jak nějaké demo, o "jáství". A koneckonců toho roku posluchače George nepotěšil ani druhým svým sólovým albem: Electronic sounds jsou opravdu jen elektronické zvuky, Georgeovým blažením se možnostmi nejmodernějšího tehdy nástroje, syntezátoru Moog. Pouze pro obzvláště trpělivé posluchače.

V létě 1969, půl roku poté, co v zimě odložili raději všechny ty stovky hodin Let it be - nahrávek do trezoru, vytvořili ještě svůj poslední opus, epochální Abbey road. Sami později přiznali, jak je nahrávali s vědomím, že je to naposled. George už tu stojí oběma řidičům co do kvality naroveň. Ne ovšem co do kvantity - a tak i tady má jen dvě skladby: především jediné jeho singlové áčko v historii, laskavě hladivou Something. Zvláštní velkoorchestrální riff, zvedající refrén jedním rázem až kamsi nad nebesa, byl jedním z mnoha, jimiž tehdy skladby Beatles oplývaly, a písni dodal nadpozemskou krásu. Druhou Georgeovou perlou je tu křehká balada na počest Boha Slunce Here comes the sun – jako byly většinou u George důležitější texty, tady je pro změnu hudba geniálním vyjádření sloganu: osvěžující novost rána, kdy slunce vychází a kytarista Beatles sedí na zahradě Erica Claptona, ze strun přímo paprskovitě čiší. Tónina kolem oblíbených Georgeových D, A a E dává písni zdánlivou jednoduchost, ve skutečnosti jsou ale ty zpětné běhy vzácnou boží odezvou, již Harrisonovy prsty dokázaly tehdy zhmotnit na svém hmatníku…

Beatles nahráli Abbey road – a navždy se už rozešli. George bral snad všechny drogy, jež byly v té době k dispozici, se svojí ženou žil celkem odděleným životem a potácel se v hledání sama sebe. Měl pocit, že svého vlivu neužívá dobře: tíhnul k autentické květinové kultuře, avšak s nelibostí vnímal jevy, které s sebou nutně přinášela: tlupy špinavé, zhulené mládeže, oddané jen Bohu anarchie. Sám nechtěl dávat přitom špatný příklad, tím spíš, že jemu osobně drogy přinášely vedle libosti i obrazy tisíců nových dveří v hlavě, za nimiž odkrýval netušené další a další: "Měl jsem tak neuvěřitelně báječný pocit, že je Bůh a já ho vidím v každém stéble trávy. Bylo to, jako kdyby člověk získal za dvanáct hodin stol let zkušeností: Změnilo mě to a už jsem nemohl být stejný jako před tím."

3. Hare Krišna!

A tak se stalo, co se stát muselo. Ve studiu Apple sedělo jednou jako vždy mnoho různých brachů, jež se tam pod nějakou záminkou dostali, aby mohli s někým z lidí kolem Beatles promluvit, neřku-li dokonce některého z dálky zahlédnout. Byl tam zrovna i aktivní londýnský krišnovec Šjámasundara – tu náhle přišel do místnosti sám George a povídá mu: "Kde jsi byl? Snažil jsem se s vámi navázat styk už nejméně dva roky."

Harrisona védská filosofie zajímala: "Měl jsem Hare Krišna elpíčko se Šrílou Prabhupádou a oddanými, na kterém zpívali Hare Krišna mantru. Často jsem si ji přehrával. Zpíval jsem Hare Krišna mantru dlouho před tím, než jsem potkal Šjámasundaru. Přečetl jsem hodně knih a hledal jsem gurua, a proto jsem nepovažoval oddané, jak to dělali ostatní lidé, za blázny, kteří utekli v pyžamech z blázince."

S krišnovcem se spřátelil a vrhnul se na čtení spisů vůdce jeho sekty Prabhupády. Ocenil prý konečně osobní pojetí Boha nad tím neosobním a těšil se, až se s ním v Londýně setká. Těšil se i guru: "Je zřejmé, že (George) o těchto věcech přemýšlí. Až se setkáme, budu mu moci předložit myšlenky, které cítí oddaný v odloučení od Krišny, a Beatles mohou napsat písně, jež se stanou velice přitažlivé." Londýnští vyslanci snažili se tedy George přimět, aby prosadil bohulibou myšlenku ve skupině. Ten jim moudře raději nabídl, aby desku v Apple nahráli s jeho pomocí sami: "Bude lepší, když peníze dostanete vy, než abychom je shrábli my." Stalo se. George nahrávky posléze vokálně i instrumentálně doplnil a domíchal: "Bude to obrovské," sliboval.

Album hřálo se chvíli na výsluní hitparád. A sektě pomohl i John Lennon. Ten čerstvě vlastnil komplex Tittenhurst, zámeček s rozsáhlými pozemky a několika hospodářskými budovami. Za pomoc při rozsáhlých přestavbách jim dovolil, aby se v přilehlých prostorách usídlili. Pak konečně přijel i sám Prabhupáda: "Milostí Boha, Krišny, jste dostali vedoucí postavení. Tisíce mladých lidí vás následují. Když jim tedy dáte něco duchovního, celý svět se změní." Načež se jim snažit vysvětlit, proč pro tento účel bude nejlepší právě sekta Hare Krišna. John se brzy omluvil, ne tak ale George: "Je to moje karma. V horoskopu mám určený duchovní život." Prabhupáda ho pak před souvěrci chválil: "Jestliže tento chlapec bude spolupracovat s naším hnutím, bude to velice nápomocné; je koneckonců velice bohatý."

Krišnovci se mezitím u Johna zabydleli. V jakémsi dobrém rozmaru prý jim jednou dokonce slíbil, že se s nimi bude dělit o všechno, co má. Idylka však netrvala dlouho. Jak se dalo předpokládat, zakročila Yoko Ono – a nešťastní krišnovci se záhy stěhovali. John už s touto sektou nikdy nic neměl, George jim ale zůstal věrný a v průběhu let je pak nemálo finančně podporoval.

To jsme ale již v roce 1970, kdy se skupina oficiálně rozpadla. George tehdy vydává své nakonec nejúspěšnější sólové (troj)album All things must pass. "Už před tím, než jsem na tom albu začal pracovat, věděl jsem, že to bude dobrá deska, protože jsem měl tolik dobrých písniček a plno energie," vysvětluje autor. "Muselo mu rupnout v bedně, když vydává tři desky najednou," vyjádřil se pro změnu k věci John Lennon.

Za nejlepší považuji třetí skladbu Isn´t it a pity. Písně jsou složité – pomineme-li kohoutí popěvek Apple scruffs. A leckdy hlásají filosofická poselství: "Východ slunce nikdy netrvá celé ráno," zpívá George v titulní písni. Pro I dig love použil ďábelské stupnice, jež nepokrytě využil později John v hitu pro Ringa I am the gratest. Hear me Lord je zase od srdce upřímná, jednoduchá zpověď Bohu. Kvalita alba trpí trochu přílišným natahováním některých skladeb - vytvořit tak z toho jednu desku, byla by to jistě Georgeova Abbey road.

Trojalbum každopádně slavilo nebývalý úspěch. A v tom požehnaném roce 1970, kdy George tak válcoval své bývalé spoluhráče na celé čáře, koupil si i dům, v němž strávil pak zbylá mu tři desetiletí života: olbřímí sídlo Friar Park, zámek či spíš zdobný hrad s vlastním kusem světa okolo, kde si také ihned zřídil studio. A jeho horečná aktivita pokračovala; benefiční koncert pro Bangladéš, první vlaštovka pro budoucí humanitárně hudební projekty, se konal 1.8.1971 v New Yorku – akce, kde za Georgem stála celá plejáda významných umělců, jen původně avizovaný Lennon chyběl, protože George nechtěl připustit účinkování jeho ženy – od Johna logické, od George taky. To jim ovšem nebránilo, aby nespolupracovali při natáčení Johnova Imagine. V anti-McCartneyovské, kousavé baladě How do you sleep? tu slyšíme jednu z nejkrásnějších Georgeových kytar.

George byl šťastný, úspěšný a emancipovaný. Co následovalo, byl pak svým způsobem už jen pád…

(dokončení zítra)

Odkazy:

Oficiální stránky George Harrisona

Texty písniček Beatles spolu s videoklipy

Ringo Starr

John Lennon