„Postupně jsem pochopil, že existuje svoboda vnějších podmínek a svoboda vnitřní, nebo přesněji: člověk se může chovat nesvobodně i za svobodných podmínek a může se chovat svobodně (se všemi riziky, která to přináší) i v nesvobodných podmínkách. Myslím, že téměř po celou dobu své dospělosti jsem se pokoušel chovat jako svobodný člověk, psal jsem o světě ne tak, jak mi chtěli přikazovat, ale tak, jak jsem jej vnímal a viděl a prožíval.“

To jsou slova spisovatele Ivana Klímy, jimiž více než před dvaceti lety, tedy když se mu blížila sedmdesátka, končil své paměti, kterým dal název Moje šílené století. Před pár dny, 14. září, oslavil devadesátiny, a to je důvod si připomenout , jak k tomuto přesvědčení, které jsem citoval, došel.

V jeho životě, jak sám několikrát uvedl, byly dvě základní zkušenosti, které poznamenaly jeho život. Přesto, že jeho rodina židovské náboženství nikdy nepraktikovala a on dlouho ani nevnímal, že je Žid, hned v listopadu roku 1941, když mu bylo deset let, dostal jeho otec povolání do vůbec prvního transportu do Terezína, kam nacisté soustřeďovali Židy. S maminkou byl umístěn v drážďanských kasárnách. Otec vedl četu elektrikářů, byl inženýr, bydlel zvlášť. Díky jeho pracovní pozici se ale časem celá rodina mohla sestěhovat do společné místnosti v magdeburských kasárnách. Sám o tom napsal: „Měli jsme tam dokonce skříň a židli. Židle byla velká věc. Postavili jsme na ní lavor, měli jsme i nějaký kbelík. Dokonce jsme vlastnili i talíř. Prostě obrovský komfort.“ Díky odbornosti otce válku celá rodina přežila, ač většina příbuzných byla během holocaustu zavražděna.

Druhý jeho silný zážitek, který ho formoval, se týká roku 1969, kdy byl pozván na Michiganskou univerzitu jako hostující profesor. Přednášel tam o české literatuře. O tom zase později vyprávěl: „Najednou jsem byl v zemi, kde se dalo svobodně mluvit, dalo se číst všechno, co člověk chtěl číst, ať to bylo levé, pravé, komunistické, protikomunistické, prostě byla to svobodná země. Takže to byl pro mě strašně důležitý zážitek. Spojené státy jsem vnímal jako zemi svobody.“

Po návratu se stal zakázaným autorem a publikoval pouze v samizdatu a v zahraničí. V současné době je spolu s Milanem Kunderou a Patrikem Ouředníkem nejpřekládanějším žijícím českým autorem. Celkem napsal 28 knih, z nichž připomeňme alespoň Loď jménem naděje, Milenci na jednu noc či Má veselá jitra a osm dramat jako například Zámek, Porota či Ženich pro Marcelu.

Po roce 1989 mu nabízeli různé funkce a členství v nově vzniklých stranách, vše odmítl, protože chtěl zůstat jen tím, o čem si myslel, že alespoň trochu umí. Proto zůstal spisovatelem: aby podal zprávu o šíleném století. V tom se doopravdy nemýlil.