„Do Činoherního klubu mě přitáhli v roce 1966 scénograf Luboš Hrůza s režisérem Ladislavem Smočkem a strašně se jim líbilo, že jsem se po jevišti pohyboval jako po kuchyni. Moje výhoda asi byla, že jsem si hereckého umění moc nevážil. Spíš mě zajímalo, jak si na jevišti dělat legraci a kde bych mohl říci něco, co tam nepatří. Neměl jsem v sobě žádnou vážnost, nebyl jsem zkažený školou a to se Smočkovi ukrutně líbilo. Hned mě obsadil do dvou jednoaktovek: Smyčka a Bludiště, a já byl šťastný, že jsem mezi lidmi, kteří byli praštěný divadlem, ale dělali to jinak než režiséři z kamenných městských scén. To mě strašně bavilo, a když k tomu připočtu nekonečný síly krásnejch ženskejch, které se táhly za námi, tak musím přiznat, že jsme neměli žádnou nouzi ani o práci, ani o ženský... Podle mě všechno dobrý vzniká z náhody světa a Činoherní klub byl jedna taková náhoda. Ty věci by dneska asi neobstály, ale obstálo by to, jak jsme o těch věcech přemýšleli.“

Pavel Landovský

Na tuto pasáž z naší knihy Soukromá vzpoura, rozhovor s Pavlem Landovským, jsem si vzpomněl, když jsem si uvědomil, že už je to pět let, co 10. října 2014 zemřel. Musím se přiznat, že jsem ho měl doopravdy moc rád, a nebyl jsem sám. Znali jsme se od začátku šedesátých let, a když v rozhovoru mluvil o náhodách, z nichž vzniká všechno dobrý, myslím, že to lze říci i o něm: taky byl taková genetická náhoda namíchaná z vysoké inteligence, šaškovství, něhy a radosti ze života.

Většina šéfů divadel se ho kvůli tomu bála, proto ho třeba Jan Grossman nikdy neangažoval do Divadla Na zábradlí, ale přesto měl štěstí, a to nejen kvůli tomu, že získal angažmá v Činoherním klubu, ale i kvůli tomu, že si ho oblíbil filmový režisér Jiří Krejčík, s kterým natočil Svatbu jako řemen a pak šel z filmu do filmu. Připomenu namátkou Soukromou vzpouru, Já, truchlivá Bůh či Utrpení mladého Boháčka. A i ti mladší si ho nejspíš pamatují z devadesátých let i z filmu Černí baroni, kde hrál postavu, které jsme říkali, Teraski som majorom.

Na DAMU ale Pavla Landovského nevzali údajně pro nedostatek talentu, i když paní Fabiánová zřejmě jeho talent rozpoznala, protože mu pak na chodbě řekla, aby si z toho neúspěchu při přijímačkách nic nedělal a šel rovnou k divadlu. Nejspíš se lze domnívat, že ho nevzali právě kvůli již jednou zmíněné energii a nezkrotnosti, kvůli které se ho báli i Na zábradlí. Ta z něj vyzařovala: měli strach, aby jim školu nerozštípal na třísky, ale na jevišti či ve filmu působila na nás diváky jako magnet, kterým se lišil od většiny ostatních herců.

Být dobrým hercem či herečkou, jak mi nedávno řekla Jitka Molavcová, neznamená jen hrát dobře nějakou roli, ale dokázat si v té roli hrát se sebou, to lidé rychle rozpoznají a baví se v hledišti stejně, jako se baví dotyčný herec či herečka na jevišti. Tohle Pavel Landovský uměl, a proto na něj i dnes rád vzpomínám.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel