16.4.2021 | Svátek má Irena


OSOBNOST: Nahá skutečnost Karla Matěje Čapka-Choda

3.11.2007

„… není-li velký architekt, jest alespoň poctivý dělník a to není málo dnes u nás, kdy se vyrábějí knihy jen z mydlin, z ničeho…“
F.X.Šalda

„Nebyl ničím jiným než básníkem, když tvořil své smyslné a okouzlující, milující a hysterické, ale vždy překrásné, ale vždy přeživé, ale vždy žádoucí dcery Eviny.“
Karel Čapek

„Jsem prost veškeré fantazie, kromě reprodukční…“
K. M. Čapek-Chod

Právě dnes vzpomínáme kulatého výročí úmrtí Karla Matěje Čapka-Choda (1860-1927) - je to vhodná příležitost znovu nahlédnout do některých starých, v depozitářích knihoven, na půdách a v antikvariátech povětšinou odpočívajících, poctivou starobou vonících svazků…

Snad patří Čapek-Chod k těm autorům, o nichž by se ani psát nemělo - měl by se nejspíš jen číst: jeho pronikavá schopnost věrně reprodukovat jakoukoli literární postavu, na nemilost vždy vystavenou „komplikovaným drzostem životních náhod“, ho ve zralém věku učinila uznávaným, byť zhusta kritizovaným klasikem. Byla mu dána nejen coby dobrému reportérovi-pozorovateli, ale i jako vnímavému, ryzímu člověku širokého jihočeského srdce. Lidský soucit jemně prostupuje jeho dílem, a tak nevyhnutelně musí tam potom mrazit i bezcitnost autentického života: naturalismus - syrový literární směr, jenž Čapek-Chod reprezentoval, je skutečnost odhalená na kost, krása i hnus, realita v jednom – život, jaký je. Přední český naturalista Karel Matěj Čapek-Chod byl však i navíc básník v próze, mistr detailu, génius svébytného, překrásného jazyka plného archaismů, patvarů a novotvarů, pozoruhodných myšlenek a neznámých cizích slov, citlivý psycholog s bohatou životní praxí, pilný a schopný spisovatel. Z jeho próz suverénně čiší hluboké mistrovství, tklivě ovšem poznamenané životním tvůrcovým pesimismem: člověk je mu tvor zmítaný osudem a společností, bez vyššího poslání. „Tu Léna přeběhla už hrůza mrazem, pocítil, že jej drží osud v pěsti.“ Později ono poslání s pokornou nadějí spravedlivého jako by odevzdával – zase osudu…

„Byl to mohutný hřívnatý muž, s plnovousem a okrouhlými brýlemi na nose, a pil jedno pivo za druhým,“ vzpomínal na setkání s klasikem v dětství Vladimír Neff. „ Vždycky mu přinesli půllitr, on se mohutně nachlastnul a s náležitým důrazem položil sklenici na stůl. A psal. Ten psal! Po celém stole rozložil papíry, před sebou měl kalamář, a v ruce násadku a pero skřípalo nepřetržitě, s výjimkou přestávky nezbytné k hlubokému doušku. A protože to byla zahradní restaurace, foukal tam vítr a papíry mu bral, ale on si toho nevšímal, psal dál a pil k tomu pivo. Číšníci běhali po celém lokále a lezli pod stoly a nosili ulovené archy nazpět:

„Tady máte, Mistře …“
„Chybí ještě strana sto devatenáct!“
„My ji hned najdem, Mistře.“
„No, to doufám,“ pravil Mistr hněvivě a psal a pil dál.“

Řemeslnou erudici k takovému způsobu tvorby získal už zamlada jako novinář. Student práv z Domažlic sběhl do olomouckého Našince a posléze zpátky do Prahy, do Hlasu národa, Národní politiky a nakonec do prestižních Národních listů. V branži se setkával i se svým slavnějším jmenovcem, od něhož se později odlišil příponou odkazující na vlastní chodský původ. Stal se však – na rozdíl od krajana Vrby - spisovatelem velkoměsta, jakýmsi apologetem civilizačního industrialismu starými, osvědčenými prostředky. Jiní naturalisté opájeli se vůní chlévské mrvy, krásou lesa a dýmem machorek ve vesnické hospodě, on psal o zednících, služkách, nádražácích, turbinách i „Turbinách“, milionářích, mrzácích, podivínech, umělcích a ztroskotancích, uvězněných ve zdech, dílnách, ulicích a betonu vináren, divadel, vil a brlohů – a pokaždé také i o ženách, milujících, nevědomě moudrých, osudových. Žurnalistice se aktivně přestal věnovat až dva roky před smrtí. Prošel přitom nejen všemi novinovými rubrikami, ale poznal i mnohá prostředí, profese, lidské typy a osudy, což efektivně uměl ve své tvorbě využít. Dovedl je zpracovávat do plastické autentičnosti, která dodnes hladí mistrným, květnatě vypravěčským jazykem ve všech jeho početných dílech.

Zpočátku zúročoval tuto hřivnu v povídkové tvorbě. Vyšlo postupně hodně sborníků povídek z novin a časopisů. První větší prací – tehdy už třicátníka - Čapka-Choda je romaneto Nejzápadnější Slovan. Dílo o třech částech je jakousi literární exhibicí od romantismu přes realismus k naturalismu, rámcem je vyprávění spolužáka na srazu abiturientů. Student „vědy Keplerovy“ Hvězda prožije záchvat tyfové horečky, v němž se ocitá v paralelním světě jakýchsi goticky snových fantazií, z nichž se ani po zázračném uzdravení není už schopen vymanit. Stále jej pronásleduje vidina tajemné krásné ženy, jež jej od sebe odhání: „Rys tento lehce se zvlnil, mezi krvavými rty zatřpytily se běloskvoucí zuby a rty a zůstaly na chvilku pohrdlivostí otevřeny. Ale slovo, jež z nich vyšlo, také nikdy nezapomenu: „Unverschämt!““ Hvězda tropí společenská faux pas, trpí výpadky paměti, studium je nenávratně zmařeno. Pomocnou ruku mu podává strýček a zajišťuje mu nenáročné místo u dráhy v zapadlé pohraniční stanici. Tam Hvězda potkává Madlu, prostou (prostoduchou) vnučku traťového dělníka - schizofrenické blouznění mu ji zpočátku ztotožňuje stále jaksi s onou neznámou, ale dnes je již vypravěč – jak vidno, zdráv: „Přijeď se, příteli, podívat k nám (…) uvidíš-li tedy na peroně prohánět se tři notně zrzavé kluky, věz, že jsou to moji nadějní odštěpenci.“ - „Není bez zajímavosti ta tvoje zpověď, Hvězdo!“ – „Víš co, napiš ji.“ A tak začala „vyšší tvorba“ Karla Matěje Čapka-Choda...

Byl-li Nejzápadnější Slovan jakýmsi českým „Idiotem“, do „Zločinu a trestu“ se Čapek-Chod odhodlal, až když se blížil k padesátce – Kašpar Lén Mstitel je nejznámější jeho román, bohužel však také nejspíš - nejnudnější. Započal se jím cyklus děl, kterými jako by chtěl autor sdělit, čím je společnost chorá, což ovšem dnes vidí čtenář úplně z jiné perspektivy. Říká se, že Čapek-Chod v této svojí stěžejní románové sérii vytvořil věrnou kroniku staré Prahy počátku 20. století, ale zrovna tak stvořil i patetický pohled zcela sice věrný svojí vyhrocené době, takový ovšem nicméně, že o pár desetiletí později četly se tyto romány jako obžaloba kapitalismu, což přirozeně také lze – „byl jim odporným z pudu, uvědomělého třídním pokrokem dělníka, který v alkoholu vidí nejstrašnější osud, jaký jej může potkati.“ Však také v roce 1955 Václav Stejskal napsal: „Čapkovo dílo je ve své podstatě jeden veliký výkřik ušlechtilého protestu proti této měšťácké společnosti, proti měšťácké nadutosti, nekulturnosti, ziskuchtivosti, sobectví…“

Kašpar Lén Mstitel představuje poslední nastoupený stupeň v konzistentním díle spisovatelově: po povídkách a novelách přichází román. Zedník Lén, navrátiv se z války, trpce shledává svoji někdejší tajnou lásku Mařku v nevěstinci a jejího otce, starého svého druha, už po dobrovolné smrti ze zoufalství nad dceřiným pádem. Za všechno může buržoa Konopík, co si „našetřil, nalichvařil a naloupil na nový dům“, na jehož stavbě Lén přijme práci, aby ukul pomstu – „Ej, ať tak či onak, od té chvíle věděl, že jej zabije, pana Konopíka.“ Drsný život mezi proletáři čpí násilím, alkoholem a primitivní licoměrností; citlivý Lén přijde navíc i o parťáka, který na stavbě zahyne díky – dnešní terminologií řečeno – nedostatečným pracovně-bezpečnostním opatřením. Jen částečně se přitom neochotně ubrání milostnému románku s vyzývavou cikánskou dělnicí: „To bylo první políbení ženy, které Lén kdy zažil, málem pozbyl smyslů.“ Mezitím se ale stále důkladně připravuje k činu: přesně ví, kam šéf na stavbě chodí a kudy upustit s lešení smrtící předmět, aby jeho lebku neminul – číhá jen na svoji příležitost.

Skokem do druhého dílu ocitá se čtenář náhle v soudní síni a po mnoha dřívějších ukázkách žargonu stavebního a hudebního dostává se mu teď ten právnický (bude následovat ještě i onen z erotického „závodu“, čili „děvína“). Otupělý Lén nechává po sobě útoky obžaloby klouzat, důkazů proti němu není víc, než že tam zrovna byl, a tak už to vypadá, že bude nakonec osvobozen. V soudní síni je však mezi diváky i Mařka, která nesnese výmysly cikánky-svědkyně o tom, jak chtěl Lén utéci s ní, a impulzivně podlehne hlasité hysterii: „Ty můj bože všemohoucí, to ho neměl snad zabít, když mne zkazil, tatínka do Vltavy vehnal, mne v ty místa přivedl, takže z toho maminka až rozumu pozbyla?“

Autor Kašpara Léna zaslouženě spočinul na vavřínech slávy. Ve zkoumání společenských problémů neustal – velmi uznávaný román Turbina, taktéž později – velmi pohříchu socialisticky-realisticky - zfilmovaný, je na jedné straně ještě „revolučnější“, na druhé však (naštěstí) nevychází až tolik z dělnického prostředí, takže má to, co předchůdci chybělo – kultivovanost a (ač skrze slzy gogolovskou) grotesknost, se kterou bude už autor koketovat až do smrti. Co však naplat, když jedinou skutečně zábavnou postavou zůstává tu tělesně postižený podivín Armin Frey, švagr pana Ullika („Sapristi!“), ambiciózního majitele knihovazačské továrny - „Na našem pozemku započneme co nevidět se stavbou obráběcí dílny na polotovary průmyslu dřevařského a později snad i továrny na klavíry!“ – a zároveň milenec trpělivé proletářky Žofky Pečulíkové: „Ale zato bývala potom bita, pěstí-li, ruku popadla a líbala.“ Zdrojem energie má být nová vodní turbína, jelikož závod leží u Vltavy. Stárnoucí vdovec má dcery Tyndu, vulgo „Turbinu“, nadějnou zpěvačku a – řekněme rovnou – rozmazlenou fiflenu, a mladší Máňu, emancipovanou medičku; třetí dítě, adolescent Bouďa, nemá v románu významnější úlohy. Zatímco Máňa si myslí na ševcova synka Zouplnu, svého budoucího muže („Všeho spíš jsem se nadála než toho, že z tebe bude cynik, Arnošte; poznala jsem tě jako idealistu“), Tynda koketuje s jiným místním chudým fešákem, Vénou Nezmarou, ač si i vrabci povídají o tom, že nakonec stejně bude paní americkou milionářovou Mourovou. Sama ovšem víc než o mládence dbá o svůj poklad nejcennější – zlato v hrdle.

„Jako duha, jako oblouk ze zvukových barev, nehmotný, ale přece těžší než skutečná duha, vzepjal se Tyndin hlas.“ Vzácný talent má se dočkat ocenění – scéna Národního divadla se na ni chystá ve stejnou dobu, kdy je do závodu přivezen pětitunový výrobek těžkého průmyslu. Noc předtím však neočekávaně triumfuje zamilovaný Nezmara: „Hrdopyšná, krutá Tynda, která se pásala na jeho utrpení s takovou bezohledností, potom učinila vše, aby její vlastní porážka byla co nejúplnější a jeho triumf co nejdokonalejší.“ Zatímco proletářský synek dme se následujícího dne špatně skrývanou pýchou, konečně nastává slavnostní spuštění stroje – „Ale ozubený terč svrchu turbiny neprovedl ani půl druhé obrátky – trvalo jen tak dlouho, co mohl inženýr projektant s hlubokou poklonou Tyndě zas nabídnouti její kytici, když vzúpění vodního běsa v těsné jeho propasti pod strojovnou změnilo se ve skřípavé vzkřekání, kostmi doslova pronikající, neboť chvěla se při něm celá strojovna prudkými otřesy, projevujícími se pocity ohavného brnění v končetinách, páteři i lebce.“

A bylo po turbině … nedosti na tom: při večerním představení trémou zchromlá nadějná zpěvačka nebyla schopna vydat hlásku – „Tynda stála jako fascinována s výrazem bezmezné hrůzy v očích na dirigenta upřených, a když po ní šlehl taktovkou, klesla, jako kdyby ji byl čarovným tím proutkem podťal.“ Milionář se od ní štítivě odvrací. Podivínský, ublížený strýc Armin, jemuž se milovaná Papírka – kvůli turbinou narušené statice - rozpadá pod nohama a jenž se dozvídá, že bude otcem, tragicky hyne při idealistické záchraně kotěte. Budoucí matka Žofka se paradoxně stává dědičkou zbytků někdejšího rodinného bohatství a Tynda ráda ještě přijme zavděk platonickým svým obdivovatelem, chudým klavíristou Vážkou, kterýžto se tím ocitá „v sedmdesátém sedmém nebi.“ Obraz zkázy buržoazní rodiny je dovršen, naštěstí ale i tato třídně-bojovná etapa tvorby Karla Matěje Čapka-Choda.

O dva roky později vychází Antonín Vondrejc, nejrozsáhlejší jeho román, opět skrytý odkaz na ruskou klasiku - nešťastný hlavní hrdina, literát oč pilnější, tím více nepřízní tvrdého osudu pronásledovaný, je věru typický český lišnyj čelověk. „Básník hodil oběma rukama, jako by je chtěl zahodit.“ Román je trudný obraz zkázy jedné lidské důstojnosti, až parodický, sžíravě ironický příběh zamýšleného vzmachu a žalostného pádu, dekadence, morální bídy a materiálního strádání. Hlavní hrdina, člověk netypický a nepraktický, opakovaně, celoživotně, ba v jeho případě zřejmě nevyhnutelně trpce naráží na povrchnost, nezájem a zištnost okolí. Marně se vzpírá osudu, zbytečně napíná vůli, jeho tragický život bez nějakých opravdových tragédií – s výjimkou vlastního konce - je obrazem nikoli jen básnické, potažmo filosofické marnosti, ale i prosté, tolik všední, malé lidské slabosti. Umělecké úspěchy jsou nevalné, žurnalistická obživa ubíjející, praktické náležitosti života problematické, partnerský život – v bezhlavém, dobromyslném otroctví – ponižující. Vlastně ale sám na začátku říká, čeho se mu nikdy nedostane: „Jeho vysvobozením by mohla býti jenom láska silnější než smrt.“

Antonín Vondrejc se v Čapkově-Chodovu panoptiku postav objevil už dávno před Posledním Slovanem v nejedné povídce. Román byl jako mozaika skládán dlouho a je to na něm znát - výsledkem je tlustá sbírka bizarní, bohatě nápadité a literárně krásné zábavy; tedy, pro ty z nás čtenářů, kterým to stačí – mnozí jiní jistě si řekli totéž co Arne Novák: „Vadí komposice nevyrovnaná a vtíravá převaha episod nad dějovým i psychologickým pásmem ústředním.“

Přesto je strhující sledovat osudy hlavního hrdiny po boku zištné sklepnice Anny: „„Tóó-no?!“ Byl to ženský hlas, ale do zavrčení lvice, dříve než vystoupí z džunglí kořisti vstříc, neměl daleko.“ Potkáváme přitom mnoho pikantních postaviček: Annino dvojče Izu („„Tóno!“ udělala Anna a vzala ho zdravou pravicí za ruku, „podívej se, Iza!“ Iza sklopila oči. – I sklopeny jsou necudny! Napadlo mu. „Znám!“ kývl básník. Zimnice klepala Anně bradou, ale horkou ruku neměla. „Budeš ji mít taky rád?“ řekla Anna, obracejíc k němu oči zpod šátku na čele, po maxovsku náměsíčné. „Dej pokoj!“ špitla Iza a na důkaz svých rozpaků zaklátila naivně kolenem.“), jejího židovského strýce Freunda („Vondrejcovi byl dr. Freund milejší než bůh, neboť bůh Vondrejce toliko stvořil, dr. Freund jej udělal.“), bodrého Floryše Vestyda („To jož nebelo: autodidakt, básnik-samook, omělec národniho ornamento, ale pořáď jenom ten kovář, a kovářo, zostaň pře své kovadleně a ešlevá pré sem ešče nezapomněl podkovo a hdese cose!“), a mnohé další.

Osudové pasáže knihy, kdy Vondrejc umírá, evokují nejen Tolstého: „… nebe se rozevřelo, slovo v rozevřené hlubině nebes zaskvělo se, leč nebylo již lze přečísti je celé, neboť ještě dříve než bílá oblaka úplně nápis odestřela, i poslední myšlenka básníkova rozjihla se, pod hladinou nehmotna utonuvši.“ Chladný dotek smrti podobně zamrazil i ve starší jeho povídce Labyrint světa (Siláci a slaboši), na pozadí Komenského klasiky mistrně vystavěné črtě naivního mládí ambiciózního nakladatele, krutě nakonec ze sebe sama zhrozeného, a nejtvrdšími ranami osudu drceného umělce, co úspěchu se dočká až po ztrátě všech a všeho, v ústraní bulharského kláštera – „Chvíli váhal Larvin a pak se sklonil a políbil pro odpuštěnou voskové, nádherné její sepjaté ruce. Naposled stihl jej při tom nenávistný její pohled. Nedovřená, nedotlačená víčka ponechávala z obou duhovek na světle malý segment: když se Larvin vztyčil, bylo po pohledu.“

Čapku-Chodovi nejednou vyčítali, že když už se coby literární selfmademan po mnoha povídkách a nemnoha novelách pustil do románů, nedokázal vytvořit konstrukci tohoto formátu hodnu (jako třeba Zola), ale pouze ji prý vyplňoval svojí širokou výmluvností o detailech. Odpovědí byla poslední veliká práce, Jindrové, prajednoduchý děj na třech stech stránkách, ze kterých z bolesti nakonec tryská – tichá pokora; šedesátiletý spisoval věnoval knihu „Mému Vítovi - … Platím dnes svůj, tenkrát nevyslovený slib – mělo to být překvapením! – i kladu ji na Tvůj hrob s těmito řádky největší lásky a hoře, jaké kdy poznal Tvůj otec. 30. listopadu 1920.“

Nejen o trampotách a problémech mezi synem a provinilým tatínkem jsou však Jindrové - za trpkými osobními osudy lidí stojí tu tentokrát zlo ještě fatálnější, válka; mrzačí na tělech i na osudech, bere hlavnímu hrdinovi zrak, hatí vztahy s otcem a partnerkou – „Vždyť je to vlastně incest, co se přihodilo.“ Tragédie je dovršena, když při porodu plodu oné hříšné události Jiřina umírá. Zůstávají Jindrové – Jindra nejstarší, mladší a nejmladší. Ten mladší, co „náruživým a dlouhým políbením ještě zastihl na živu ústa té,“ nalézá v sobě v rozhodující chvíli metafyzickou útěchu: „zaplavila duši jeho celou svou šíří a hloubkou – pokora nevinného, odpouštějícího viníkům, jejichž vinu vzal na se, jsa přitom co nejjasněji přesvědčen, že to ani vina nebyla.“

A vlastně to nebyla jenom válka, co tohle všechno způsobilo: sám „Jindřich Pavák mladší, zdravotní poručík“, vykonává koneckonců svoji lékařskou profesi nejprve v týlu. Je to jeho hrdá neohebnost, co jej nakonec pošle na frontu, když společně se svými druhy, filosofkou Jiřinou („Jiřino! Vyjma mé zesnulé matky není ženy, k níž bych choval větší úcty než k vám!“)

a dr. Černým statečně nezúčastní se trapné maškarády v pozoru při hymně mocnářství. I tady je v celé té syrové tragice další spásný prvek v Čapkově-Chodovu románu – odlehčující humor: „„Vždyť vy snad ani nevíte, že tak zvaná hymna národů jest vlastně velezrádná písnička!“ vykládal dr. Černý soptícímu důstojníkovi přes vlastní temeno vzhůru. „Zpívá-li se v ní: Dej, ať z víry moc mu plyne, ať je moudrým vladařem! – potom se přece docela zpříma tvrdí, že dosud stále ještě moudrým vladařem není, a to už jsou nějaká léta, co se to zpívá!““

Událost je pro Jindru mladšího fatální; v hodnosti vojína se ocitá v pekle bojišť, zažívá hrůzu, strádání a deziluze, aby nakonec přišel o zrak: „Ovšem že Jindra nahmátl přes obvaz jeden oční důlek zhola prázdný a leda vatou vyplněný, a druhý, levý, ještě plný, ale věděl dobře, že obě jeho oči jsou stejně dokonale zničeny.“ Obzvláště po tom, co při návratu doma zjistí mezi otcem a nevěstou, upadá i do teatrálního zoufalství: „Beze slova hmátl pod obočí, zpod víčka vypadlo sklíčko na podlahu, vzteklým šoupnutím podešve je našel a rozšlápl. – Emfatický extatiku! – křičelo to v něm, ale přesto strhl i pásku s druhého, prázdného očního důlku.“ Ale i tady padne někdy do tmy slepcovy jeho tendence ke světlu: „Dnes je jaksi tmavo, což?“ tázal se Jindra.“ Román Jindrové, jakkoli tragický, nese v sobě odhodlaný pohled vpřed…

Následující románové duo, Vilém Rozkoč a Řešany, je pohádkou, co básník napsal ve chvílích oddechu – je v něm všechno, co už předtím Čapek-Chod popsal – stará Praha (zde Žižkov), bohémské prostředí umělců (hlavní hrdina je tentokrát sochař), proletáři a buržoové, válka, utrpení, osobní úspěchy, degenerace a pády, zdravotní komplikace a nenaplněné lásky. Opět tyfová horečka a opět jako kdysi provinční prostředí, inspirované autorovým rodištěm. Práce, hudba, slepota, smrt, pohřeb, manželství, a … groteskní podtexty: „Jak jsem si vás mohl splést?! Ty máš přece alt a Máňa soprán! Ale nemluvme už o tom!“ Řešany jsou příběhem nezlomného lidského zmrtvýchvstání a v tom pokračují v mravně-patetické linii svých posledních románových předchůdců. Jako by tu nebylo dost dalších nových postaviček, inkarnace se tu, náležitě zestárlí, dočkali i někteří hrdinové z Turbiny a Antonína Vondrejce. Čapek-Chod jako by se tou čtivou rozkošatělostí s věrnými čtenáři loučil – naposledy je dobře pobavit, a „ať si odhalují Památník bez něho.“ Tečka?

Přece jenom stihl ještě jedno dílo vytvořit: novelu o pouhých dvou postavách, poslední obraz tím nejkratším, nejzákladnějším tahem. Epilogem Čapka-Choda zůstává Psychologie bez duše – Bizarerie filosofická, v naší městské knihovně podnes v dobrém stavu zachována nepochybně díky tomu, že už nejspíš několik desetiletí tráví čas v depozitáři, nežádána, nečtena, zapomenuta. Nebýt zelenou, vypadala by jako pohřební parte – vyšla v roce 1928, záhy po smrti svého tvůrce. Považuji ji za jeho nejlepší; je v ní hravost orlího nadhledu a zároveň cosi jako minimalismus. Dílko srší každým odstavcem. Autor tentokrát vytvořil veleroztržitého, poblázněného „soukromého učence“, heuristika, filosofa na volné noze Ferdinanda Čemuse, na nemilost vystavenému svému prokletí – manželce Marjánce, ztělesnění „bezedně beznadějné plochosti“, vlastnímu pádnému důvodu, proč nakonec nepraktický myslitel, nechtěný zdroj mnoha trapasů („Dáte-li pak tomuto děvčeti pokoj, chlípný padouchu!?“), vyznavač Comtova positivismu a zakladatel české pobočky jeho společnosti, jednou citovaný dokonce i přímým Häckelovým žákem, převraceč Kantova mravního principu, muž postižený vizáží „subtropické opice“, co se raději halí do vlasů a vousů, vydavatel časopisu „Gnose a skepse“, bojovný Bergsonův vyzyvatel, autor díla Psychologie bez duše (podle vlastního názoru perly positivismu, stoicismu a materialismu), přijme nakonec filosofii Epiktétovu: „Mám v bytě kouř. Je-li ho málo, snesu to, je-li ho však mnoho, vím kde jsou dveře a – odejdu.“

Soužití dvou lidí bez lásky, sexu a porozumění, je problematické po celý život: „Nevzdala se mu ovšem docela bez studu, jenže – hysteron – proteron! – dostavil se až s rozbřeskem po celém tom nokturnu beze slov, ale po tom nezpanovatelným návalem.“ Chyba z mládí se Čemusovi stává osudnou - „Mařenko, celý kauzální nexus, okolnostmi nahromaděný, překonává mě a vede ke konklusi, jejíž terminus medius jest neodolatelný!“ Mařenka tomu ale dobře rozumí: „Já tě budu muset na mou duši přece jenom dát do toho sanatoriumu!“ „Paprlapap!“

Nadšený myslitel má ale svůj svět: „Doma ublížil své pověsti geometrickou studií o dvou soustředných kruzích současně valených na dvou rovnoběžných tečnách, což je matematickou nemožností, ježto by dráha uražená jich společným středem, jakož i oba obvody kruhů na tečnách rozvinuté, musely býti veličinami navzájem stejnými“. Díky zděděnému statku může nicméně v klidu soukromí nezávisle takto bádat. Bohužel však, novopečená panička začala analyzovat i pramálo utilitární koníčky, potažmo finance svého manžela. „Ó, dobře chápala, že tyto spousty neužitečného papíru jsou vlastně pozvolnými troskami pohádkového „velkostatku“ polabského, jejž dosud vůbec neviděla a po němž toužila – ach! – všemi silami své ubohé duše.“

„„Ferdinande Vojtěše!“ zašeptalo to v něm, „Víš proč vlastně musíš zemřít? Protože jsi v celém životě nikdy nikoho nemiloval!!““ Tehdy starý muž znovu kriticky hodnotí své celoživotní názory, a v rozporu s nimi se ptá: „Nebyl to snad hlas duše, který se v něm ozval výtkou jeho nelásky k nikomu?“ A nedalo by se to ještě napravit? Splašeného filosofa však vyruší nerudná žena a on náhle v panice volí - skok z okna. „Chyba byla, že neměl dosti sil ke švihu, aby do dvora seskočil, slézal do něho nohama napřed. A tu se přihodilo, že Epiktétovo odhodlání v něm – selhalo!!“ Bylo však již pozdě. Dílo se uzavírá.

Knihy Karla Matěje Čapka-Choda pokaždé citlivě doléhají na duši čtenářovu. Ač coby díla naturalistická zcela postrádají sentimentu, přesto jej berou za srdce. Jsou v nich všichni stejně silní a slabí, proletáři, buržoové, žebráci i prostitutky, umělci a filosofové – protože jsou pod perem Čapka-Choda vesměs nazí. Nahota je triviální, ale krásná. „Jedinou mou zásluhou byla jenom, ovšem přesná, kresba prostředí, na němž každý detail byl pro publikum objevem.“ Je na těch knihách poznat, že jejich autor se při psaní – nejen u toho piva - sám dobře bavil. Karel Matěj Čapek-Chod si tak určitě zaslouží, aby byl pro mnohé čtenářským požitkem i dnes.



Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek
Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek

Jestli hledáte milou knížku plnou barevných obrázků pro své děti, pak je právě tahle ideální. Hodí se pro školkové děti, ale i pro mladší školáky,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.