Oficiální zpráva zněla: Ve věku devadesáti let zemřel minulý čtvrtek po krátké nemoci spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek, který patřil k prvním signatářům Charty 77. To, jak to bylo s podpisem Charty 77, mi ve skutečnosti popsal v knize-rozhovoru Soukromá vzpoura Pavel Landovský:

„Dne 6. ledna 1977 mně zavolal ráno Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku u mercedesu, že tedy nemůže jet – později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky, a tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejprve jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice: já, Vaculík, Václav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme tam nalepovali na 240 obálek známky, protože každej ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kufříku, byly u Pavla Kohouta, tak jak on to popisuje ve své knize Kde je zakopán pes. Ke Kohoutovi jsem jel vlastně nejdřív obálky vyzvednout. To jsem ještě nebyl sledovanej, až když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně, a kousek dál od něj byla zaparkovaná alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově a vedle stála volha…

Vlezu tedy do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: “Ty taky v každým autě vidíš hned fízla. Nemaluj čerta na zeď.“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel vyprovodit a samozřejmě, že ta auta se za náma rozjela. Protože jsem měl saaba nadupanýho, s Ondrou Očenášem jsme v něm jeli poslední tři Rallye Palety vlasti, tak jsem to osolil a na chvilku jim ujel… U schránky jsem zastavil a Vašek Havel cpal do schránky dopisy s Chartou, to si nedovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu asi čtyřicet dopisů odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta, já vjel na Leninku a pět dalších aut za mnou… Když nás zablokovali, Vašek Havel pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský práva hezky začíná!“

Václav Havel na svých internetových stránkách v pátek minulý týden napsal: „Nesu smrt Zdeňka Urbánka těžce, protože jsme byli celoživotní přátelé…“

To, jak se seznámili, mně zase prozradil Václav Havel v knize Dálkový výslech: „Má první návštěva u Jiřího Koláře stojí za zaznamenání: měli jsme tehdy s přáteli ve zvyku sedat každou sobotu v poledne v kavárně Slavia. Jednou jsme se s Violou Fischerovou odhodlali Koláře navštívit, zjistili si jeho telefon a Viola – jako odvážnější příslušník naší dvojice – mu zavolala. Řekl: „Jó, přijďte v sobotu ve tři!“ Seděli jsme ve Slavii, netrpělivě čekali do půl třetí, pak se rozloučili s přáteli a vydali se do Vršovic za Kolářem.

A co se nestalo: otevřel nám pán, který dvě hodiny před tím seděl u vedlejšího stolu ve Slavii a kterého jsme dobře znali od vidění. Ukázal nám pak knihy cykláží, konfrontáží a podobně, které tehdy dělal se Zdeňkem Urbánkem a které později vyústily do jeho výtvarné éry. Od té doby, nevím už, jestli to bylo v roce 1952 nebo 1953, jsme potom až do šedesátých let s různými přáteli mého věku sedávali ve Slavii u Kolářova známého stolu i s jeho přáteli Kamilem Lhotákem, Zdeňkem Urbánkem, Vladimírem Fukou, Janem Rychlíkem a Josefem Hiršalem.“

Zdeněk Urbánek, kterého mně poprvé někdy na začátku sedmdesátých let představil Pavel Landovský, byl také prvním čtenářem rukopisu Dálkového výslechu Václava Havla a řekl nám k němu řadu užitečných připomínek.

Zbývá mi vysvětlit, proč vůbec tyto citáty připomínám. Odpověď je prostá, protože za každou úřední větou, která zní velice stroze a neosobně, je možné najít příběh, někdy úsměvný, jindy dramatický, ale v případě Zdeňka Urbánka skoro vždy úzce spjatý s kulturou a dějinami naší republiky. To je to hlavní, na co bychom neměli zapomenout. Ostatní si o něm můžeme najít v encyklopediích.

Poslední rozloučení se Zdeňkem Urbánkem proběhne v úterý 24. června 2008 v 11 hodin ve Velké obřadní síni strašnického krematoria.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel