Ve dnech 2. 2. – 27. 3. 2011 mohla veřejnost opět po delší době spatřit výstavu děl Valentina Držkovice, kterou pod názvem Paříž, sladká Paříž uspořádal Dům umění v Ostravě. Vystaveny byly především litografie ze 40. let minulého století, v nichž Držkovic navázal na kresby z let, kdy pobýval v Paříži. Valentin Držkovic zanechal rozsáhlé dílo, což někdy vede k problémům, kam tohoto pozoruhodného umělce zařadit. Na pamětní desce umístěné obecním úřadem v ostravském obvodu Pustkovec na hostinci U Zlatého lva, kde malíř v nejtěžších letech svých uměleckých začátků bydlel u sestry a švagra, je nazván malířem slezského lidu. Tak byl také dlouhou dobu pojímán, což z něj dělalo svým způsobem regionálního malíře. Tím však Valentin Držkovic, který se nejprve prosadil v cizině, rozhodně nebyl. Prožil pozoruhodný, na zvraty bohatý život.

Narodil se 10. 2. 1888 ve Velké Polomi v početné rodině, kde bylo osm dětí, z nichž se šest dožilo dospělosti. Životní dráhu potomků určovali rodiče. O jeho bratru rozhodli, že bude učitelem, a to, že vystudoval lékařství, považovali za zklamání. Pro Valentina vybrali bohosloví. Po studiu na opavském českém gymnáziu tak Valentin Držkovic vystudoval teologii a v roce 1911 byl vysvěcen. Jeho touha věnovat se malířství ale byla tak silná, že se této kariéry vzdal, přihlásil se na Akademii ve Vídni, složil přijímací zkoušky a v roce 1912 začal opět studovat. Čtyři roky všeobecné malířské školy a čtyři roky školy mistrovské. V roce 1920 po absolutoriu a osmi letech akademických studií o sobě ve svých pamětech napsal, že se cítil znovu na začátku…

Předně zde byly velké problémy existenční, s nimiž zápasil. Rodina jej zavrhla, neboť nesplnil přání rodičů a vzdal se dráhy katolického kněze. Kromě bratra, který provozoval lékařskou praxi, a jedné sestry, vlastnící s manželem hostinec U Zlatého lva, se od něj odvrátili i jeho sourozenci. Měli mu za zlé a z jejich hlediska za neodpustitelné, že opuštěním kněžské dráhy a návratem do civilního života zmenšil jejich dědické podíly.

Azyl našel Valentin Držkovic u své sestry v hostinci U Zlatého lva, kde po návratu z Vídně trvale bydlel. Následovala studia v Berlíně a Karlsruhe a dva dlouhé pobyty v Paříži. Poprvé v roce 1925 a podruhé v letech 1929 –1933. Ty čtyři roky strávil Držkovic v Paříži společně se svou manželkou. V nebývalé konkurenci, v městě doslova přecpaném malíři dokázal se Držkovic malováním uživit a po úspěšné výstavě svých děl na Salonu nezávislých v roce 1930 byl uznán odbornou veřejností. Dokázal jedinečným způsobem zachytit různé tváře města včetně jeho tak zvané odvrácené strany. Svět pouličních zpěváků a kumštýřů, tuláky, alkoholiky a scenérie z dění velkoměsta. Držkovic miloval zvířata a chodil je malovat do zoologické zahrady. Jeho kresby tygrů a lvů jsou jedinečné.

Návrat z Francie domů byl triumfální. I sourozenci jej vzali na milost, když viděli, že Valentin po nich nic nechce a malováním se dokáže dobře uživit. Velký byl údiv jeho rodáků z Velké Polomi, nechápajících, že lidé dokáží dát peníze za něco tak zbytečného, jako je obraz, jak později Držkovic s úsměvem vzpomínal.

Valentin Držkovic - Odpočinek u Seiny

Ve 30. letech si manželé Držkovicovi postavili dům s ateliérem v Třebovicích. Koncem dubna 1945 při přechodu fronty v něm prožili peklo, neboť v krátké době se u nich doma několikrát vystřídali vojáci Rudé armády a Wehrmachtu. Dům byl smeten a po válce se manželé Držkovicovi odstěhovali do Opavy, kde Valentin Držkovic 27. 10. 1969 zemřel. Na jeho životních osudech je zvláštní a pro mnohé nepochopitelné, že se po válce stal členem komunistické strany. Není ale smyslem posuzovat člověka či dokonce jej soudit tam, kde za něj hovoří jeho dílo. Ve svých pamětech, které zpracoval Jan Rohel a které vyšly v prvním a také posledním vydání v únoru 1948 v nákladu pouhých 1500 výtisků, popisuje Valentin Držkovic, jak jednou po svém návratu z vídeňské Akademie našel na kameni v lese mrtvého ptáčka s kroužkem z německé ornitologické stanice z Východního Pruska. „Vrátil se do náručí matičky, krev ptačího srdce barvila žulu,“ pravil malíř a ptáčka vedle kamene pohřbil se slovy „Sinite parvulos venire ad me. Talium est enim regnum coelorum“. Zde zřejmě promluvil někdejší kněz. V každém případě Valentin Držkovic urazil ve svém životě kus cesty a zanechal jedinečné dílo.