„Mladá fronta, lyrika mé svobody, když jsem se vrátil z úděsné války, ve které jsem poslední tři léta žil v ilegalitě, mezi agonií a smrtí. Mladá fronta, lyrika mé první praktické politiky. Byl jsem jejím spoluzakladatelem s Hořcem, s Fleischmannem a s Kryštofkem, - v prvních ročnících až do podzimu 47. roku lze tam vystopovat moji činnost, moji úzkostnou duši, hladovou a žíznivou, ale taky spravedlivou.“

František Listopad

To jsou slova básníka, režiséra, profesora antropologie a všestranného a mnohojazyčného Františka Listopada, které mi řekl v roce 1980, kdy jsem pracoval na knize České rozhovory ve světě.

V českém kontextu měl blízko ke generaci Ivana Diviše či Vratislava Effenbergera, tedy k těm, co se narodili na počátku 20. let minulého století. Původně se jmenoval Jiří Synek. Umělecké jméno si vybral dle měsíce narození a křestní jméno Jiří se mu zase zdálo příliš poetické, lyrické a navoněné: tak se v exilu stal Františkem Listopadem.

Jeho matka zemřela, když mu bylo jedenáct a jeho otec, známý prvorepublikový nakladatel Adolf Synek, stejně jako jeho bratr Karel, byli v roce 1942 transportováni do koncentračního tábora, kde zahynuli. Jiří Synek, alias František Listopad, do transportu nenastoupil a odešel do ilegality.

Koncem okupace se stal členem odbojové skupiny Za svobodu. Se zbraní v ruce s přáteli dne 9. května 1945 obsadili redakci německých novin Prager Tagblatt v Praze v Panské ulici, kde založili noviny Mladá fronta. Byly to první poválečné svobodné noviny v Československu, kterých se prý na ulici po vydání prvního čísla prodalo 150 tisíc.

V redakci zůstal dva roky: pracoval tam jako vedoucí kulturní rubriky a vydával básně: byl členem skupiny tzv. dynamoarchistů, kam ještě patřili kromě těch, s kterými obsadil německé noviny, Andrenik, Grossmanem a Viták.

V roce 1947 odešel jako dopisovatel Mladé fronty do Paříže, kde byl redaktorem česko-francouzského časopisu Parallele 50 spolu s Arturem Londonem, který byl později souzen ve vykonstruovaném procesu Rodolf Slánský a spol.

O tomto období mi řekl: „Po únoru jsem se ještě vrátil do Prahy, byl to takový jelení skok, abych se přesvědčil, o čem jsem byl již hluboce přesvědčen, a vrátil jsem se do Paříže s jediným dolarem v kapse, a tím jsem velkoryse zaplatil taxikáři: tak jsem začal nový život.“

Vycestoval ovšem s falešným razítkem, které si vyrobil den před odjezdem v jedné opuštěné zubařské laboratoři podle sádrového otisku a pak se celou dobu třásl, jestli na to celníci nepřijdou. A nepřišli. V Paříži žil deset let a pracoval tam v rozhlase a televizi.

Poté se přestěhoval do Portugalska, kde působil rovněž v rozhlase, v televizi, ale i v divadle a na univerzitě.

Odhadoval, že napsal kolem 20 knih, režíroval asi 65 inscenací a 150 dramatických televizních pořadů. Byl nositelem Ceny Jaroslava Seiferta. Zemřel tento týden v pětadevadesáti v Lisabonu.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel