Zima málem končí a už 2. října jsem úplně zapomněl na desáté výročí smrti jednoho z nejvýznamnějších, anebo tedy aspoň nejplodnějších rakousko-německých spisovatelů. Nikdo to za mne neudělal, takže dnes aspoň stručně: Hans Günther Konsalik mě vždycky fascinoval. Tento novinář a svého času zpravodaj v Sovětském svazu, ale především autor stovky románů sepsaných nejméně pod čtverem pseudonymů se narodil 28. května 1921 v Kolíně nad Rýnem. Vedle obdivu k dílu "doktora" Karla Maye se pak stal i sám jen horko těžko překonatelným mistrem všech vypravěčů.

Ale vlastně se jmenoval Heinz Arno Max Günther a začínal jako student literatury a germanistiky, hlavně však medicíny. Podobně jako Vinnetouův otec se "panem doktorem" v reálu nikdy nestal, zato se už roku 1943 ocitl na frontě co válečný zpravodaj a po roce byl těžce raněn. Na konci války padl do amerického zajetí. A psal... Asi deset let ale produkoval především povídky, než se dopustil i skutečně podařeného románu na pokračování alias fenomenálního Lékaře od Stalingradu (1956), klasiky své kategorie uvádějící celý cyklus Konsalikových děl Válka v Rusku.

To ale nestačilo a minimálně deset dalších Mistrových knížek se přimyká k druhé světové válce. V tom směru se však přece vypsal, i pustil se do napínavých společensko-kritických románů plných milostných zápletek, pletek a dobrodružství - a často opět z lékařského prostředí (kupř. "Džunkový doktor", česky 1993). Konsalik i deset let po smrti vychází v desítkách jazyků a je rozšířen ve sto milionech výtisků po velké části toho světa, k němuž jsme po Listopadu připadli, takže i ta Krvavá svatba v Praze (1969, česky 1998), kniha "komanči" dvacet let urputně zapovídaná, nakonec dospěla i do Prahy skutečné - a oficiálně.

Bylo to fajn, i když mnozí hromovali, ve skutečnosti však se startovní čárou pro Heinzův průnik k nám "za železnou oponu" stal už uvolněný rok 1988!

Ano. Právě tehdy rozčeřily totiž československé kinosály vlnky podivuhodné adaptace románu Smrtící čelisti přejmenovaného scenáristy filmu na Mrtvý potápěč nebere zlato - a maně vzpomínám, že se v trháku na tehdejší poměry docela dosti střílelo. Snad z masochismu, spíš ale z blbosti jsem na tom byl hned několikrát... a sotva ono jednání mohu dnes jakkoli omluvit. Dokládá leda to, že jsem řadový prosťáček a že se tenkrát a stále "uprostřed úhoru" chodili do bijáku na kdeco. Ale vraťme se za Putinem do Ruska, vlastně ne za Putinem, to byl ještě buď na houbách, anebo v tajných službách... A jestli četl někdy Konsalika? Silně pochybuji.

Lékař od Stalingradu, ať už má tento bestseller jakoukoli úroveň, poskytl však svého času čtenářům zbrusu nový a docela odlišný pohled na válečné události, takže sovětská propaganda po jeho spatření... div nezešílela. Což Konsalikovi pochopitelně nevadilo - a nezabránilo, aby na území sovětské federace nelokalizoval i řadu další svých čtivých románů a románků: Nebe nad Kazachstánem, Lásku v Sankt Petersburgu, Ninočku, vládkyni tajgy, Kozáckou lásku atd. Duchem i prstem nad mapkami ale bravurní tvůrce putoval dál a dál po glóbu (Leila, kráska od Nilu je toho dokladem) a nesuďme ho příliš přísně - a smiřme se s tím, že intenzita, s kterou HGK vrší na haldy banality i náhody se postupně stala jednoduše pověstnou... a tím i značkovou.

A zrovna tak bohorovné ignorování logiky či psychologie až na temeno stavěná. Když umíte vyprávět, nic z toho nevadí, a myslím, že HGK lze označil za přímo dumasovského umělce svého druhu. A jak – vivat! - neobdivovat tuto ještě před deseti roky živou továrnu chrlící díla jako Ve spárech Slovinců a Láska dá rozkvést všem květům a Láska je silnější než smrt anebo Láska na sudu s prachem... Skoro namátkou uchopme teď jedno a zkoumejme, i kdyby amatérsky.

Ústřední hrdinkou Květů lásky (1979, česky Knižní klub 1993) je životem znuděná architektka.

Hezká, pochopitelně. Říkají jí Katinka Braunerová. Prostřednictvím inzerátů pilně pátrá po nejvhodnějším partnerovi... na dovolenou.

Jak už asi taky tušíte, kdo hledá, najde, nicméně... Ano, NICMÉNĚ! A mlýn na jižním pobřeží Francie, jenž si hrdličky vbrzku najmou, skrývá tajemství. A co na tom sejde, že mají Katinka a její šamstr pro strach uděláno? Konsalik je čile předhodí v plen pašerákům drog. O to horčeji se alespoň, říká si, rozhoří mezi roztokanou dvojicí láska, ta základní surovina každého chytlavého románu.

A žádné strachy.., že by se nerozhořela! Katinka vyšla ze sprchy, zabalila se do velké osušky a menším ručníkem si vytírala vlasy do sucha, dočítám se v překladu od Růženy Fastové a Jiřiny Schwarzové. Vypadala v této chvíli až podivuhodně mladě, téměř jako nedospělé děvče, posadila se do proutěného křesla, natáhla nohy a Zipka vzal ručník a utíral jí je a přitom jí líbal prsty, jeden po druhém, a pak jí nohy pevně sevřel.

„Je to příliš nejapné,“ řekl najednou zasněně.

„Copak, drahý?“

„Jak se to chovám? Kdyby mi někdo řekl, že budu líbat nějaké ženě prsty na nohou, myslel bych si, že se zbláznil. A co dělám teď? Je to nepochopitelné!“

Snad i je - a kdopak ví, ale naštěstí (a chvála Bohu) se autorovi zdálo dosti k ničemu natahovati podobné idyly, a tak vidíte, hned jsem vám říkal, že Konsalik za něco stojí!

A pak...

Události stíhaly jedna druhou, jak tomu ostatně často v životě bývá... Léta, ba desetiletí plynou v tiché harmonii, píše. Plíží se v plstěných pantoflích a pak... nás náhle začne pronásledovat osud tak, že to člověk není s to svými smysly pochopit. A hle! Dojde i na spásné odhalení: Markýz se otočil ke komisaři. „Vím, kdy je hra prohraná,“ řekl velmi klidně - a stále ještě šarmantně. „Hrál jsem k smrti rád a bral si k srdci heslo CHERCHEZ LA FEMME. Zdá se však, že jsem na to jedenkrát zapomněl. Ale je divu? Podívejte se na tu slečnu a pochopíte."

„Hm. A kde je, prosím, ten sklad?“

„V mlýnském sklepě. Najdete tam největší sbírku heroinu, kterou jste kdy viděl.“

Fíha.

A chybí leda happy end. Ale tu jej máme: „Oh, Viku!“ řekla - a přitáhla si k sobě jeho hlavu. „Viku, až se vrátíme do Německa, budou nás považovat za blázny. Jsme do sebe tak nádherně, tak šíleně zamilovaní. Ne, myslím, že se nenajde nikdo, kdo by to pochopil!“

Možná i najde, možná nikdy nenajde, říkám si, ale... Ale člověk nemá okolí podceňovat, jak uzavírá nad nás všechny povznesený H. G. Konsalik. Neboť lidé mají více fantazie, než si myslíte.

Mají. V poslední době mi však tady u Vltavy další a nové překlady jeho bestsellerů nějak scházejí, a tak, vážení, věřím, že Unie pro další šíření jeho práce už hezky rychle přijme nějakou novou směrnici.

Převzato a upraveno z časopisu Tvar, kde se dočtete víc.