22.4.2021 | Svátek má Evženie


NANOPOVÍDKA: V cisterně

8.5.2009

Ano - na začátku se jednalo pouze o hru.

Nadšen svým nápadem, Emil začal kreslit vývojový diagram, pak toho nechal a přisedl k posteli.

"Ne, zatím nebudu nic... vyprávěj znovu, dědo, prosím. Budu si dělat poznámky."

Na jaře v pětačtyřicátém roce postupovali američtí kotláři nad západními Čechami takto : Za bílého dne dvojice stihaček patrolovala podél železniční trati. Na jedoucí vlak nalétávali piloti ze strany. Se střílením nepospíchali. Přelétli lokomotivu ve výšce padesát metrů, někdy zamávali křídly, s obrovským randálem zdvihli letadla strmě vzhůru a obraceli. Zatím vlak zastavil v polích, strojvůdce s topičem a vlakvedoucím zalehli v oraništi - zahřměly palubní kulomety, střely prorazily kotel, vyvalila se syčící pára, padající nábojnice zvonily o koleje nebo poskakovaly po střeše služebního vozu. Cestující zbytečně nepanikařili, zůstali sedět, někteří nejotrlejší škodováci, kteří dojížděli do Plzně každý den, uklidňovali cestující : to nic, přežili jsme takových náletů několik, pojďte, než přijede náhrada, dáme si mariáš. Když kotláři odletěli, cestující, kteří to měli blízko, rázovali domů podle trati.

U nákladních vlaků zajímaly hloubkové letce kromě lokomotivy také cisternové vagony. Prostříleli je skrz naskrz. Šest prostřílených cisteren bylo několik měsíců odstaveno za nádražím v B. na slepé koleji. Benzin z nich vytekl dávno stovkami děr, ale piloti nikdy nevynechali příležitost k dalšímu náletu; snad se na těch chudinkách cvičili nebo se zbavovali nevystřílené munice, čerti vědí. Přednosta nechal na cisternách otevřít průlezy - odklopená víka musela být vidět z dálky - málo platné, příští den tu byli kotláři zas, rachot kulometů, ustřelená víka se kutálela po náspu dolů a v nádržích zely další díry.

"Píďo - kolik máš hilzen?" zeptal se Vičan, můj nejlepší kamarád a spolužák. Ukázal jsem svůj poklad: v krabici od mýdla leželo devět velikých mosazných nábojnic z leteckého kanónu a pět menších z kulometu.

"Mám něco lepčího," pravil Vičan. Mezi palcem a ukazováčkem držel stříbřitou kulku. Zkusil jsem projektil zatlačit do nábojnice, ale nevešel se tam.

"Kulky jsou do hilzen zalisovaný, víš. Jinak by nelítaly." Vičan zabalil střelu do kapesníku a schoval do kapsy. Navrhl jsem obchod. "Dám ti za ni pět hilzen." Vičan řekl, že ne, že ví o jinačejší věci. Zatvářil se tajemně a prohlásil: "Můžeme mít takovejch kulek, co budem chtít. Rozdělím se s tebou, když pudeš se mnou. Vlezem pro ně do cisterny."

Zděsil jsem se. "Myslíš cisterny na dráze? Tam nad viaduktem? Co když přiletějí kotláři?"

"Řekni rovnou, že se bojíš, srabe." posmíval se Vičan. Vypůjčil si od tety divadelní kukátko a pozoroval cisterny čtrnáct dní z různých míst. Zapisoval si, kdy houká poplachová siréna na radnici. Nálety byly vždycky dopoledne. Nikdy nepřiletěli během dne dvakrát. Nejvíc zásahů měla první cisterna, ta nejdál od nádraží.

"Do té vlezem, nebude nás z nádraží vidět."

"Co když tam nic nebude?" namítl jsem. "Díry jsou na obou stranách."

"Však se střílelo odevšad, nejen od cihelny. Podívej na tohle." - Nákres vagonu se Vičanovi povedl; rozpoznal jsem na cisterně žebřík, nahoře úzkou lávku vedoucí k průlezu, pod nádrží byly nakresleny ventily, kola, byly tam i nárazníky, stupačka pro posunovače... A tečky, spousta teček... Co puntík, to díra ve stěně vagonu!

"K čemu jsou tydle šipky?" zajímal jsem se.

"Tamtudy polezeme, troubo."

"Jestli nás někdo pozná, budou žalovat ve škole," odmítl jsem Vičanův plán.

"Dáme si šátky přes obličej, takhle, hele..." Vičan si zakryl předloktím nos.

"Jak se chceš spustit dovnitř?"

Vičan odhrnul svetr. Krátké kalhoty měl na kšandách, kolem pasu omotaný provaz. - "Švihadlo, Píďo."

"Jako Rychlé Šípy!" vydechl jsem a byl jsem definitivně pro.

Zevnitř vypadala jako temná jeskyně. Na dně se klikatilo potrubí pod železnými rošty. Pod nimi musí ležet miliony střel, mínil Vičan. Rošty byly zrezivělé a neměli jsme žádný nástroj, kterým bychom je vypáčili. Kdybychom měli aspoň pohrabáč! Dírami pronikaly proužky světla. Uprostřed cisternového prostoru viselo Vičanovo švihadlo, přivázané nahoře mým provazem ke zbytku pantu od ustřeleného víka. Konec švihadla se pohupoval půldruhého metru nad roštovou podlahou.

"Hele, Píďo - tady je!" zašeptal Vičan a dloubal nožíkem zdeformovaný kus projektilu. Chvíli jsem svítil, aby na práci viděl. Kulku všelijak páčil, ale nevypáčil. Posvítil jsem baterkou na čelní stěnu, pak ještě vzhůru a zase dolů ke dnu. Nikde nic... Samé průstřely... Pochopil jsem, že žádný poklad nezískáme. Hodiny na radniční věži odbily čtyři odpoledne. Zaslechli jsme také jakési vzdálené hřmění - zaniklo a znovu se ozvalo, zesílilo v mručení - které jsme velmi dobře znali!

Polekaný Vičan v záři kapesní svítilny měl bledě zelený obličej s vytřeštěnýma očima. Vzpomněl jsem si na maminku. - Ta by nám vynadala!

"Kotláři! Honem pryč!" Vičanův hlas duněl v prázdné cisterně jako ze záhrobí. Skočil ke švihadlu - a bylo mi jasné, že bez pomoci nahoru nevyšplhá. Příliš vysoko končil krátký provaz, k ničemu nám nebylo, jak nás učil šplhat na laně při tělocviku pan učitel Kolomazník, zvaný Kolomaz. - Ruce, ruce máš slabý, padavko - pokřikoval na nás, když jsme zkoušeli šplhat bez přírazu. Hubené klukovské paže se napínaly, ramena bolela, prsty křečovitě svíraly provaz - po chvilince vysílený cvičenec se zřítil na žíněnku - a to samé se stalo Vičanovi teď, když spadl na dno cisterny, na ty ocelové rošty.

Mručení přešlo v rachocení motoru. Letadlo se blížilo.

"Píďo, poď - stoupnu si na tebe!" zasípal Vičan.

"Proč ty na mě?" vyhrknul jsem, "já jsem lehčí, udělej stoličku ty, vyskočím na provaz první!"

"Ne!" zakřičel, aby přehlušil hluk leteckých motorů venku. "Jsem silnější, vytáhnu tě, hned jak vylezu, tak tě vytáhnu!“ Stál u provazu, brada se mu chvěla.

Pomyslel jsem si, ty zdrhneš, a mě tady zabijí kulomety, kvůli kterým jsme vlezli do téhle pasti. Stáli jsme u provazu, drželi si dlaně na uších, třásli jsme se a brečeli.

"Dostali jste se odtamtud?“ zeptal se vnuk Emil, otáčel tužkou v prstech, dosud si neudělal žádnou poznámku.

"Hloupá otázka - jistěže, však vidíš... Nikdy v životě jsem se tolik nebál."

"To nevadí," řekl Emil, "počítačová hra bude mít různé varianty řešení. První možnost : Vičan vyleze z vagonu s pomocí Pídi, potom pomůže Píďovi ven, oba seskočí, utíkají, stihnou to před letadlem. Druhá: Vičan vyleze s pomocí Pídi, ale ve strachu o svůj život nechá Píďu v cisterně, sám nesleze včas, stihačka pálí, oba jsou mrtví - ne, takhle to nebylo, ty jseš, dědo, živ."

"Řekl bych, že jo - aspoň prozatím."

"Co ten druhý, ten tvůj kamarád ?"

"Vičan? Odstěhovali se někam do pohraničí. Nikdy jsem ho pak nespatřil."

Emil mi podal sklenici s čajem a na dlaň mi vysypal dvě pilulky. "Musím si to promyslet," uvažoval nahlas. "Třeba s tím švihadlem, myslím s jeho délkou, ve hře by mohla být volitelná, hráč by měl mít možnost rozměry odhadovat, hlavně výšku... Taky rychlost letadla hraje roli, pro začátečníka by mohla být stihačka pomalejší."

Spolkl jsem prášky. Tvářil jsem se, že bych si rád zdříml. Ano, v cisterně jsme zůstali oba... Kotlář - americké letadlo poznal podle zvuku každý - přeletěl nízko nad nádražím, zaburácel nad námi a nechal vše, jak bylo: cisterny na slepé koleji, vechtr na náspu, viadukt... Hromový rachot motoru slábl, ztrácel se... V cisterně byl slyšet jenom vzlykot dvou malých bytostí. Vičan si stoupl na moje dlaně, které jsem sepjal na břiše, chytil se provazu a začal šplhat. Ucítil jsem silný zápach. Čekal jsem, až mě vší silou Vičan za ruku vytáhne. Když jsem dosáhl na plechový lem průlezu, pořezal jsem se. Strčil jsem krvácející prsty do úst. Chutnaly sladce, odporně sladce...

© Petr Kersch, Děčín, květen 2009



Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?
Jarní úklid raz dva: Jak na čistou podlahu i bez lezení po kolenou a otravného ždímání hadru?

Přes zimu jsme si do domácností natahali spoustu nepořádku, kterého je teď potřeba se zbavit. Doba si žádá pořádný jarní úklid. V redakci jsme...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.