"Tak jak to s vámi vypadá, příteli," ptám se pana Štajnfesta, který leží na pokoji číslo padesát, chirurgie C. Pacient byl včera operován na tříselnou kýlu, usmívá se, ale vidím, že je ještě tak trochu mimo, copak kýla, ta je spravená, tam je to dobrý, ale ta celková narkóza, ta dá zabrat i mladšímu pacientovi a žádnému na náladě po operaci nepřidá. U postele - pardon - u nemocničního lůžka - samozřejmá kapačka, kanyla do předloktí, vedle lůžka stoleček, na stolečku mistička a v mističce pilulky. "To máte proti bolesti," odpověděla suše zdravotní asistentka panu Štajnfestovi, inženýru chemie, když se zeptal, co je to za prášky.

Spolu sledujeme dvě praktikantky, které přišly změřit teplotu zbývajícím dvěma pacientům. U okna ležícímu mladíkovi přikládají ke spánku teploměr nové generace (vypadá jako velkorážová pistole) - a na displeji termometru odečtou nahlas dvacetdevět vosum. To nemůžu napsat, konstatuje nad svým praktikantským deníkem tmavovláska v roli zapisovatelky naměřených hodnot. Mladík se jmenuje Albert, není mrtvý, naopak, usmívá se, neprotestuje, ta čilejší studentka ze střední zdravotní školy se nad ním naklání, musí měření jeho tělesné teploty rychle zopakovat. Bertík se zvědavě kouká děvčeti do odstávajícího výstřihu bluzičky - a hleďme! Třicet šest devět.

Pan Gažo, co leží na lůžku blízko dveří, je vážnější případ. Ráno ho sem doprovodila jeho manželka, v pětasedmdesáti letech pan Gažo může chodit sám jenom taktak, bez chodítka na čtyřech kolečkách to nejde vůbec, dědečkovy nohy jsou necitlivé, neposlouchají ho několik let, byla to bouračka na motocyklu. Aby toho nebylo málo, tak infarkt vloni a teď zase kýla! Když si na páně Gažově čele vyzkoušely praktikantky měření teploty, přišel mu pan doktor oznámit, že operovat ho dneska nebudou, asi až zítra nebo možná vůbec ne, to srdíčko se nám nelíbí, pane, a navíc: pošlem na vás ještě našeho neurologa... Pan Gažo je stoik, pacient veterán. "Dyť jenom s těma mejma nohama nešťastnejma jsem byl tenkrát ve špitále půl roku!" hlásí hrdě.

Na chodbě velký randál - dotlačili sem těžký kontejner s opožděnými obědy. "Hlad nemám," odpovídá pan Štajnfest na moji nabídku, že mu ten vyhřátý tác s bramborovou kaší donesu, "ale kdybyste mě doprovodil přes chodbu do koupelny, potřebuju se celý umýt a nějak se mi motá hlava."

Sebereme stojan s kapačkovou aparaturou, na kterou je pacientova horní levá končetina připojena hadičkou, a všichni tři vyrážíme na první pooperační procházku. Musíme počkat. Na tabulce, zavěšené na klice dveří od umývárny, čteme: Obsazeno. Panu Štajnfestovi přelétla po tváři úsměvná vlna zlepšené nálady; vzpomenul si na svou svatební cestu, jak tenkrát v horském hotelu Smetánka mladá paní Štajnfestová se zachovala jako správná novomanželka - hned po příchodu do apartmá číslo čtyři postavila kufr na podlahu a šla na dveře pověsit tabulku Nerušit!

Z umývárny vychází starší paní v bílém froté županu. V ruce svírá vlhkou osušku. Ustaraná tvář, nejistá chůze. Dveře zůstaly pootevřené - tak jdem na to.

Štajnfestovo nahé břicho je ploché břicho bývalého sportovce. Do hlaďoučka oholené od slabin až nahoru k pupíku by vypadalo skoro dětsky, kdyby na něm nebyly tři modrozelené zásahy po laparoskopické operaci. Takhle to vypadá jako třikrát střelené břicho nešťastné oběti po přepadení dostavníku.

Když jsme se vrátili ze sprch do pokoje, pan Gažo seděl na lůžku a prováděl si cévkování, aby se mohl vymočit. "Ne, nikoho k tomu nepotřebuju," ujišťuje mne invalida,"mám na to vybavení z domova, já se v tom vyznám, naučili mě to před lety ve špitále po tý havárii... Sedum let si to takhle sám dělám, mladej pane."

Urovnal jsem vdovci Štajnfestovi pokrývku, donesl hrnek s nemocničním čajem. "Řekněte, co byste potřeboval, já to zítra přinesu," nabídl jsem pacientovi své služby. "Místo tuhleté bryndy bezbublinkovou vodu, to byste byl moc hodný."

Rozloučili jsme se šeptem. Na vedlejším lůžku Albert usnul.

Druhý den odpoledne jsem koupil pet láhev s dobrou vodou, přidal k tomu krabici mariánskolázeňských oplatek a detektivku Maigretův omyl.

Štajnfestovo lůžko hostilo nějakého zavalitého muže v pruhovaném pyžamu.

"Štajnfest... Štajnfest?" přemítala nahlas sestřička, mající odpolední službu. "Tady žádnej pan Štajnfest není, to bude ňákej omyl. Zeptejte se v centrální kartotéce, třeba něco budou vědět."

V kartotéce měli zavřeno, ale v nemocniční pokladně mi slečna vysvětlila, že informace o pacientech se cizím osobám neposkytují. "Ledaže byste byl od policie nebo ze zdravotní pojišťovny," dodala.

"Tadyhle jsem koupil kamarádovi lázeňské oplatky, on je miluje... Je po operaci břicha, chápete? Nemohla byste mu je po někom poslat?"

Slečna si prohlédla se zájmem modrou škatuli se světoznámými sladkými oplatkami, odšoupla ji stranou a mrkla na monitor počítače. S úsměvem prozradila, že pacient jménem Julius Štajnfest, ročník 1932, ráno v 8.32 zaplatil dvě stě korun a dostal na to potvrzení.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2012