Máme se sejít na nástupišti stanice trasy B. Anna bude ve třetím voze a zamává a já přistoupím - tak jsme se domluvili. Dlouho jsme se neviděli, stýskalo se mi. Přišel jsi moc brzy, šeptám si v duchu, jseš nedočkavec... Hloupý, zamilovaný, nepolepšitelný nedočkavec, stále ten stejný bloud.

Tady není žádný eskalátor, jde se po širokém schodišti dolů a čeká se na rozlehlém perónu, až přibzučí vlak. Je krátce po poledni, sobota, cestujících tu čeká málo. Sednu si na prázdnou lavici a budu chvilku pozorovat lidi v metru.

"Dobrý den, pane," překvapí mě ženský hlas. Drobná paní se zastavila za mými zády. Má smutné, tmavé oči a nahrbená záda. Vedle ní malý školák s maminčinýma očima, úsměv od ucha k uchu, v bachratých maskáčích, přes rameno školní brašnu. Paní drží v rukou štůsek výtisků časopisu Nový prostor, pozdvihne ho, abych líp viděl na titulní stranu. Ano, vím o co jde, před lety jsem tenhle časopis kupoval od bezdomovce, který ho nabízel na hlavním nádraží v Plzni, jenomže kdepak jsou ty plzeňské dny, večery a noci? - Koupím si jeden výtisk, stojí dvacku, že? Paní se pousměje, ne, teď je Nový prostor dražší: čtyřicet korun. Doufám, že polovic zůstává kolpoltérce jako tehdá. Hledám mince... Nemám drobné, měla byste zpátky na dvoustovku? Hloupá otázka - ne, paní by měla nějaké drobné, ale nazpět na dvěstě korun ne.

Hlavou mi proletí trapných pár sekund. Udělej gesto - napovídá mi můj tajný Mefistofeles - podej té ženě bankovku s obrázkem ruky nabízející pomoc člověku...

"Půjdu si tu dvoustovku rozměnit." - Kluk se usměje, jeho matka se odvrací, nevěří mi, jsou tady i jiní cestující, ztrácí se mnou zbytečně čas. - Po schodech nahoru, zamířím do pekárničky, kde prodávají rohlíky, makové pletené housky, pirohy, pocukrované koblihy, tvarohové a povidlové koláčky, slané placičky se škvarky. Co vybrat? Koupím čtyři koláčky se švestkovými povidly, Anně budou chutnat a mně její polibky...

Když se vracím dolů, prodírám se mezi lidmi, kteří právě přijeli, vlaková souprava odjíždí do tunelu. Paní s chlapcem stojí uprostřed nástupiště. Stojí tam sami, v ruce drží časopis a pozorují mě. Přijme ode mne kovovou padesátikorunu. Obrací v ruce zbrusu novou, krásnou, lesklou minci z dvojí mosazi. - "Děkujeme," povídá užasle, "mockrát vám děkujeme".

Sedím na své lavici, prohlížím časopis, čtu zajímavý článek o vietnamském hostinském, který v mládí vystudoval v Ostravě Vysokou školu báňskou a teď provozuje českou hospodu ve Skvrňanech. Jeho rukou dělané české knedlíky jsou oblíbené v širokém okolí.

Paní prodala jeden kus Nového prostoru studentce, která čeká na vlak ze stejného směru jako já. Studentka má tváře a bradu opálené vysokohorským sluncem do bronzova, drží v levé ruce dlouhý, černý vak s lyžemi. Těžký batoh položila na lavici a hledá po kapsách drobné. Z tunelu podzemní dráhy vane vítr, objevují se světla čelního vozu, lomozí brzdy. Ve třetím vagonu sedí hodně cestujících, ale Anna mezi nimi není. Několik lidí vystupuje. Nový prostor nikdo nechce.

Paní se proplétá mezi lidmi, její synek jde za ní. Když přicházejí k mé lavici, znovu pozdraví. "Ještě jednou vám děkujeme," říká paní zdvořilým, slabým, unaveným hlasem. Optám se chlapce, jak mu doma říkají, a nabízím sáček s koláčky: Ochutnej, jsou dobrý. Od cizího pána si nic nevezme a jde za maminkou po poloprázdném nástupišti dál.

Zase fičí stanicí studený vítr. Přijela další souprava, dveře od třetího vozu se otevřely, vystoupila parta mladíků skejtborďáků. - Anička nikde. Co to pro mne znamená, vím. Musím rychle nastoupit, dveře se zavírají.

© Petr Kersch, Děčín, duben 2009