NANOPOVÍDKA: Diskriminant
Před naším domem máme dětské hřiště, na něm dvě houpačky, pískoviště a dřevěné lavičky pro maminky a babičky. Kolem poledne tu není nikdo: miminka jsou na mateřském mléce, caparti mají polední klid. Pejskové, doprovázeni svými paničkami, si na hřiště netroufnou - písek by byl fajn, ale na krajní lavičce sedává pan Štajnfest, a ten by je hnal... Má na sobě vytahaný svetr, který mu upletla ještě jeho paní, nebožka; vybledlé džíny jako by si vypůjčily modř od milých a zkoumavých očí svého nositele.
Chodívám se vedle něho posadit a popovídat si. O čem? O tom, jak ten svět vypadá, jak vypadal dřív a jak asi bude vypadat... Mluvíme o tom, že časy se mění... Je jiná doba... Pan Štajnfest souhlasí. Ano, to platí - ale jenom tak napůl. Řada věcí se mění velmi pomalu, některé zůstávají pořád takové, jaké byly, když se objevily poprvé. Zrovna v matematice by se jich našlo...
Když jsem si tuhle k němu přisedl, všiml jsem si, že několikrát vytáhl z kapsy mobil, rozsvítil displej a s nedůvěrou se na něj díval. Zeptal se mne, kolik je hodin.
"Čekám na Káju," vysvětloval, "má dneska přijít na matematiku. Měl tu být před čtvrthodinou a kluk nikde." - Vyslovil jsem podezření, že při takovém krásném počasí student může dát přednost nějaké lepší zábavě.
"Kája?" zapochyboval pan Štajnfest, "to bych se divil. Takových svědomitých mládenců, jako je Kája, není moc. On chodí do gymnázia. Snažil se, snažil, postoupil až do druhého ročníku, ovšem potom nějak zhloupnul, nebo byl dlouho marod, to nevím, proč propadl - a ne jenom z těch počtů - nechali ho, aby si druhý ročník letos zopakoval. Před měsícem začal docházet ke mně, tak se snad zlepší."
Optal jsem se, kterou látku z matematiky teď probírají. Pan Štajnfest povzdychl, že stále se prodírají řešením rovnic: lineární rovnice, kvadratické rovnice, logaritmické a exponenciální rovnice, goniometrické rovnice, binomické rovnice. Občas má sto chutí ukázat Kájovi, k čemu se ty rovnice hodí, zda se takových znalostí může využít, ale zaráží ho, jak se při takové příležitosti Kája tváří. Nudí se nebo je unavený? Asi od obojího napůl. Těchhle otrávených študáků poslední dobou přibývá. Podílí se na tom učitelé?
"Nevím," pokrčil rameny inženýr důchodce a dodal: "Vím jenom, že v Kájově sešitě se to hemží rovnicemi. Nějaké praktické zaměření příkladů tam nenajdete, jak je školní rok dlouhý. Nikdo studentům nepoví to, co se jim snažím vysvětlit já - že řadu těch výpočtů zužitkují až na vysoké škole, po které všichni teď baží. Že učit se základům jakéhokoliv produktivního oboru je vždycky nudná procedura. Berte to jako nácvik driblingu nebo docházení do posilovny - říkávám jim přátelsky. Usmívají se, zdvořile pokyvují hlavou. Nedávno jsem vyzvídal na Kájovi: Proč se nikdy na nic nezeptáte? - A na co? řekl Kája. Zrovna byly na programu kvadratické rovnice. Na řešení potřebujete vypočítat diskriminant, že ano: bé na druhou mínus čtyřikrát á krát cé - dosadí se tam čísla a je to, na tom není nic těžkého. I Kája se to naučil. Zeptal jsem se ho: Víte, Karle, co znamená slovo diskriminant? Kája vrtí hlavou, že ne, že neví... To slovo je mu povědomé, ale... Neví. Třeba diskriminace černochů v USA? Jo, aha... říká Kája. Na nose má napsáno, že o válce Severu proti Jihu nikdy nic neslyšel, natož aby něco věděl o jejích příčinách. Diskrimināre - rozdělovat, rozlišovat, to je z latiny, víte? Například: mzdová diskriminace žen, o tom se hodně v poslední době píše v novinách... Kája se ušklíbnul: nečte noviny. Ne, ani na zprávy v televizi se nekouká. Když má čas, podívá se na internet. Nebo taky ne, dyť je to jedno - dodává."
K dětskému hřišti přichází mladík v kožené, černé vestě, na zádech školní batoh, na očích tmavé reflexní brýle. "Kája! Tamhle jde," konstatuje s potěšením pan Štajnfest a jde svému študentu vstříc.
© Petr Kersch, Děčín, duben 2009
