Je tomu už nepěkných pár let. Optická vlákna jako nejnovější prostředek přenosu dat a informací vůbec se tehdy začala pomalu dostávat na přední místa zpravodajství. Zajímalo mě to, protože jsem se podílel na vzniku prvních opravdu internetových novin tehdejšího kanadského velkopodniku Southam, později CanWest/Global a dnes Postmedia.

Ty stránky se dodnes jmenují canada.com.

Když tu jsem zjistil, že jedním z tvůrců tohoto zbrusu nejnovějšího vynálezu je Pavel Kantorek.

Při první možné příležitosti jsem se ho zeptal, zda by mi mohl vysvětlit, co to je.

„Mohl,“ řekl, a pustil se do toho.

Neoslňoval mě cizími slovy, snažil se mluvit co nejjednodušeji. Tak, abych tomu rozuměl i já.

Nerozuměl jsem skoro vůbec ničemu, ale pravidelně jsem přikyvoval a říkal jsem “aha, aha!”.

Po nějaké chvíli Pavel Kantorek ukončil přednášku slovy: “Tak takhle nějak to je.”

Řekl jsem další aha, Pavel Kantorek chvíli mlčel a pak se zeptal: “Tys tomu moc nerozuměl, co?”

Bylo mi jasné, že ví, že nevím, tak jsem se přiznal.

“Hm,” řekl Pavel Kantorek, “hm. Z toho si nic nedělej. Já tomu nerozumím taky!”

O hezkou dobu později mi Pavel Kantorek potvrdil, že nešlo o náhodný čin lidské velkorysosti.

Jsou tomu zhruba čtyři roky. Těsně před vánoci mi v elektrické schránce přistálo psaní od Pavla Kantorka: “Slyšel jsem o tobě výbornej drb,” napsal, “že jsi konečně od vydavatelů dostal moji velkou knihu vtipů. Mohl bys o ní sepsat recenzi?”

Odpověděl jsem vyděšeně: “To snad nemůžeš myslet vážně? Jak mám recenzovat obrázky? Jedině tak, že bych uměl kreslit alespoň tak jako ty a napadaly mě stejný volovinky jako tebe!”

Odpověď přišla vzápětí: “A ty to neumíš?”

I napsal jsem mu (dost zoufale), že se musím omezit na to, že mu hodím na hlavu jeho vlastní heslo. To znělo (a bude ještě dlouho znít): “Vždycky jsem si myslel, že mozek je nejdůležitějším orgánem v těle. Pak jsem si ale uvědomil, kdo mi to říká!”

Co se mi líbilo nejvíc? Že na mě nezanevřel. I přesto, že jsem nepochopil optická vlákna, aniž bych dovedl napsat recenzi knihy vtipů tak nádherných, a ani jsem ji nedovedl nakreslit.

Zda bych optická vlákna pochopil dnes, s odstupem let, nevím. Asi ne.

Kdybych psal tu recenzi teď, přirovnal bych Pavla Kantorka patrně ke dvěma Vladimírům: Jiránkovi a Renčínovi. Už ho vidím, jak něco bručí o hruškách, pomerančích, jablkách a jiném ovoci. Snažil bych se mu vysvětlit, že mluvím spíš o pocitu. Při prohlížení kreseb obou Vladimírů, stejně jako při prohlížení kreseb Pavla Kantorka, mívám pravidelně pocit, kterému kdysi kdesi nějaký spisovatel říkal smích skrz slzy. Svět se naprosto zbláznil, lidé dokonale zešíleli, ale když si člověk nepřeje, aby skončil v blázinci spolu s nimi, musí se tomu všemu smát.

Tak takhle bych to asi napsal.

A už slyším Pavlův hlas: “No, ještě, žes to nenapsal.”

***

Poznámka redakce NP: Kdo by si chtěl zavzpomínat na Pavla Kantorka skrze jeho vtipy a má pár hodin volna, může navštívit tyto stránky: http://kantorek.webzdarma.cz/kantorek_f.htm