Snad každý, kdo alespoň jednou navštívil Brno, se pozastavil u honosného gotického vstupního portálu Staré Radnice s oněmi pěti věžičkami, přísně vztyčenými k nebi, jak nařizuje správný a vrcholný gotický um. Jako spjaté ruce k modlitbě. A možná se podivil, proč ona nejvyšší věžička je tak podivně zkroucena, právě nahoře. A třeba i vyslechl onu starou pověst o středověkém kameníkovi, se kterým městští radní před mnoha a mnoha lety uzavřeli dohodu o stavbě věže a vytvoření právě oné krásné ozdoby.

Kamenická parta stavěla a stavěla a až byli hotovi, si pan mistr kameník zašel k radním pro slíbenou odměnu. Jenže ti jakoby nic, zkrátili sjednaný obnos o značnou částku. Tuhle prý to a tuhle ono, zde zase špatně a tam ještě špatněji a proč vůbec pět věžiček, stačily by tři a ten svatý zleva nekouká dost přísně,,,,,,,, Po dlouhé debatě a několikaterým bouchnutím do stolu vyplatí radní jen část a pokud nebereš tak nedostaneš nic, jsi stejně jen kameník. Hleď si svého a neotravuj.

Tak mistr kameník celý rozzlobený odchází. Ale cestou zjistí, že lešení u portálu ještě stojí, právě jej chtějí parťáci odbourat. Vyběhne co nejvýš a opravdu špička střední věžičky je ještě vlhká. Šikovně se jí dotkne a zkroutí. Uvidíte vy falešní radní, podvodníci, celý svět se doví, co jste zač, a to i po stovkách let, na věky věků, vy podfukáři, šejdíři a podraznici. Něco uklidněn sejde z lešení, pomocníci lešení odklidí a mistr z města zmizí.

(Autorka upozorňuje že se jedná o pověst, tedy příběh smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými nebo současnými postavami či událostmi by byla čistě náhodná.).

Tonda z Brna (Anton von prynn) známý pod jménem Anton (Antoni) Pilgram (někdy i Pilchramb) se narodil někdy mezi 1450–1460 v Brně. Neví se, zda patřil k brněnské rodině Pilgramů, tito žili v Brně již o století dříve, či zda pocházel z Pelhřimova, německy Pilgram, nebo mu bylo jméno přiděleno až později. Vyučil se kameníkem dle českých pramenů v Praze, dle moravských ve Vídni (což je nejspíš pravda, my Brňáci máme do Vídně blížejc než k těm Pražákům) a dokonce víme, jak vypadal. Jinak – tak docela přesně víme pramálo.

Jen ti kameníci, zvláštní to lidé, prý mají i nějaké tajné spolky, mají v nose. Vypátrají i tam, kde se zhola nic neví, docela dost.

Tak tuhle je něco, čemu se říká „kamenická značka“ tedy něco jako středověký autorizovaný podpis. Značka mistra Pilgrama je známa, nachází se v brněnském chrámu sv. Jakuba, kde doložitelně pracoval a také v brněnském muzeu, kde jsou uschovány zbytky dalších jeho prací.

Ale tuhle, najednou se zjistí, že se stejný kamenický znak nachází daleko od Brna, v německém Švábsku, ve městě Bad Wimpfen. Znak mistra je zdaleka široka vidět, středověký městský kostel stojí na pahorku a znak je umístěn zvenčí na jedné z věží úplně stejný jen – jakoby zrcadlen. Otevřeně se v historii města hovoří o tom, že kostel budoval jakýsi Pilgram, případně jeho nadřízení mistři nebo i skupina jeho kamenických učňů. I jiná města v regionu tradují, že se v nich Pilgram zastavil a spolupracoval na církevních stavbách.

A pak je tu ještě to povídání o těch kazatelnách, někdy o svatostáncích. Obojí muselo být stavěno n a d hlavami věřících, jen aby kazatel dosáhl řádné pozornosti a bylo jasno, že má blíže k Bohu než takový obyčejný švec nebo nádeník. Jen taková kazatelna musí být něčím podpořena, aby řádně stála a nedej Bože se tím hřímáním kazatele lekem nezhroutila. V těch honosných stavbách to také nemohl být jen obyčejný podporný sloup, ta podpora musela být řádně ozdobena – nejlépe postavičkou s obličejem stavějícího kameníka.

Celou řadu kazatelen v regionu drží taková kamenná nebo dřevěná postavička. Chrám uprostřed starobylého univerzitního města Tübingen, kdysi daleko za sedmi horami a sedmi dolinami v černých lesech ležící Rottweil, nejstarší město Švábska, kdysi dokonce pod vládou Habsburgů. Nebo vezměme ono městečko Öhringen, dnes na dálnici, po které se dostanete z Brna až na francouzské hranice – jenže zde ta postavička už není, nachází se totiž již dávno v jednom z berlínských muzeí. Malá obec Heutingsheim, dnes už součástí města Freiberg am Neckar má malilinký kostelíček, jen vejít a už se na Vás usmívá mužíček, přesto že Tübingen nese sakramentsky těžkou kazatelnu. O všech těch mužíčcích se po staletí traduje, že nesou rysy nějakého Pilgrama, který se všude tam zastavil, chvíli pobýval, Rottweil pracoval a zanechal své stopy.

Svatostánky byly rovněž umístněny vysoko nad hlavami věřících – z dobrých důvodů, schovávaly zpravidla vzácnosti a potulných dobrodruhů bylo více než dost.

Město Heilbronn bylo v prosinci 1944 spojenci na cimprcampr rozbombardováno, i starodávný gotický chrám sv. Kiliána právě na hlavním náměstí. Při poválečném úklidu se našly schované fragmenty svatostánku, dnes jsou umístněny uvnitř chrámu na levé straně oltáře. I zde je vidět podpírajícího mužíčka, a i zde se traduje, že stavitelem svatostánku byl právě Anton Pilgram. Snad povolán v roce 1481. Novější průzkumy ovšem toto nepotvrzují. No nevím. Možná jen se nechtějí moc chlubit, že to nebyli místní kameníci, kteří vytvořili to či ono. I v obci Schwieberdingen poblíž Stuttgartu se nachází obdobný relief.

Pravda je, že mladý člověk středověku, pokud se vyučil nějakému řemeslu, se zpravidla vydal do světa na zkušenou. Jak se cestovalo v dobách bez dálnic, vlaků, letadel nevíme. Ovšem o tovaryši Pilgramovi se dočteme, že jej snad cesta za novými poznatky vedla až do dalekého Štrasburku, kde se právě dostavovala ona katedrála, která patří dnes k nejvýznamnějším stavbám evropské gotické architektury. Snad zavítal i do Freiburku, kde se rovněž v tu dobu dostavěl přibližně stejně významný chrám. A že se poté vydal po regionu podél řek Rýn a Neckar zastavil tu a tam a sbíral zkušenosti, není tak zcela od Heutingsheim věci.

Do Brna se Pilgram vrátil kolem 1495. Pracoval na stavbě kostela sv. Jakuba a také na výstavbě někdejší Židovské brány. Ta byla tam, kde Masarykova ústí do prostranství před nádražím, je tam ostatně i model, jen kouknout nahoru na dům na pravé straně. A samozřejmě na tom portálu Staré radnice.

Kolem roku 1511 se Pilgram přesune do Vídně, pracuje na chrámu sv. Štěpána. Částečně na tamější kazatelně, o které se dlouho traduje, že obraz muže hledícího z okna na podpěrní části kazatelny je obrazem Pilgrama. Není.

Obraz mistra Pilgrama se ovšem v chrámu sv. Štěpána nachází. I k tomu se váže, tentokrát doložitelná příhoda. Jedná se o podstavec někdejších varhan. Provedení bylo zahájeno v roce 1512 a pravděpodobně dokončeno v roce 1513.

Zakázku vytvořit onen podstavec dostal původně nějaký Jörg Öchsl, tehdy vedoucí mistr kamenické huti při sv. Štěpánu. Ovšem Öchsl v roce 1511 vážně onemocněl, takže vídeňská městská rada pověřila vyhotovením onoho podstavce mistra Pilgrama, zvaného „Anton z Brna“. Pilgram se dal do práce a návrh vyhotovil novým, neotřelým způsobem, který vídeňským radním doslova vyrazil dech. Ostatně dodnes i nám, žasnoucím návštěvníkům chrámu. Radní jednoznačně rozhodli, Pilgram byl pověřen realizací.

Toto rozhodnutí vedlo okamžitě k rozruchu, jednalo se totiž o přestupek tehdejších cechovních zvyklostí. Zednářský cech razantně odmítl přijmout Pilgrama do svých řad, Öchslovi oddaní spolupracovníci nechtěli spolupracovat. Trvalo to celý rok, než se koneckonců vše vyřešilo, radní se prosadili a Pilgram mohl svůj návrh uskutečnit.

Na úpatí onoho podstavce se nachází ten pravý obraz mistra, autoportrét. Je oděný hábitem univerzitního učence s doktorským kloboukem a talárem, v ruce drží úhloměr a kružidlo. Rysy obličeje působí melancholicky a mají pravděpodobně vyjadřovat vysokou zodpovědnost. Nápis pod portrétem (iniciály M.A.P.) identifikuje Pilgrama jako „Magister“ spolu s letopočtem 1513.

Kdy končí život mistra Toníka z Brna se také přesně neví. Předpokládá se, že to bylo v roce 1516. Od té doby je totiž jméno dosavadního políra, tedy zástupce vedoucího kamenické huti, zaznamenáváno, co zodpovědného vedoucího.

A jakže to bylo opravdu s tou věžičkou na portále brněnské radnice? Neví se. Co se ale ví jistě, je skutečnost, že jen poskrovnu těch opravdu nejlepších a vynikajících kamenických mistrů a profesionálů středověku ovládalo zručnost, do oněch strohých a přísných forem gotické architektury – úmyslně ale viditelně – zakomponovat nějakou malou nepřesnost.

Třeba malý oblouček v jinak přísně rovné věžičce.

Byl to kumšt Toníka z Brna.