Diskuse kolem Kaplického návrhu Národní knihovny v Praze (tzv. medúza na Letné) ukázala několik dobře zobecnitelných skutečností. Předně téměř nikdo z těch, kdo vedli ten urputný boj pro nebo proti vítěznému návrhu, se zřejmě příliš nezabýval celkovou úrovní soutěže a zúčastněných návrhů, pokud je vůbec viděl. Kdo to nestihl, má ještě možnost – na výstavě, kterou pořádá Národní knihovna a kde je k vidění celé portfolio návrhů. S čistým svědomím lze po jeho shlédnutí konstatovat, že Kaplického návrh je jedním z mála, který vůbec stojí za diskusi. Z těch desítek sklobetonových krabic, které se od sebe liší leda tím, zda jsou naležato, či nastojato, Kaplický spolu s dvěma či třemi dalšími ční o několik kategorií. Přinejmenším je to nápad, a ten většině ostatních návrhů chybí. Jsou technické a technicistní, nikoli estetické. Kaplický tak byl ve finále právem. Že se pak stal i konečným vítězem, už je do značné míry věcí vkusu porotců. Ten lze těžko objektivně měřit.

Vášnivá debata, která se o knihovně rozpoutala, ukázala předně, že mnoho z diskutujících není seznámeno s předmětem sporu. Druhé zjištění je snad ještě fatálnější. Svářící se strany proti sobě bojovaly jak vojska na Moravském poli, do poslední kapky krve. V této diskusi platila beze zbytku taková hesla jako „No passaran“ či „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Debatéři se chovali, jako by šlo o život. A užívali tomu adekvátní, tedy většinou podpásové prostředky, tedy osobní invektivy, nikoli věcné argumenty.

A konečně třetí zjištění by se dalo nazvat jakýmsi novinářským aktivismem. Někteří žurnalisté se – jak se ukázalo – dobrovolně vrhli do boje za nebo proti (většinou za, neboť novináři se cítí být předvojem lidstva, a proto se drží všeho, co na ně zapůsobí netradičně a pokrokově). Novinářští aktivisté se samozvaně pasují do role advokátů onoho „nového druhu“, až to vypadá, že jim jde jen o to přihřát se na výsluní spolu s předmětem své adorace, spolu s ním nabýt trochu historického významu a veřejného respektu. Jinak si bezbřehý aktivismus některých členů kulturních rubrik vysvětlit neumím.

A ještě jedno pravidlo lze v chování kulturních publicistů poměrně často vysledovat, a to je jejich vzájemná nejednota až zášť. Dobře to bylo vidět na jiné kauze, na výměně ředitelů Národního divadla loni na podzim a letos v zimě. Zatímco někteří kritici (například Věra Drápelová nebo Josef Herman) upozorňovali dlouhodobě na sporné umělecké a s tím související výsledky starého vedení ND v čele s Danielem Dvořákem, jiní novináři (třeba Jana Machalická nebo Jiří Peňás) zastávali domněle modernější stanovisko a za Dvořáka se bili jako lvi. Při bližším zkoumání se pak ukázalo, že ne vždy šlo o předmět sám, zde o osobu a dílo architekta Dvořáka, ale o boj s tou druhou novinářskou partou. Když chtěl Peňáz v Týdnu kriticky bít po hlavě tehdejšího ministra kultury Štěpánka za to, že odvolal Dvořáka, vzal si jako argument fakt, že ministrovo stanovisko hájí Peňásem dehonestovaní kritici typu Hermana. Pak je namístě skutečně otázka, zda autorovi jde víc o meritum věci, nebo zda si prostě vyřizuje soukromé účty s novinářskou konkurencí.

Kulturní novináři jsou zkrátka v problému. Na jedné straně by rádi pomáhali na svět tomu, co v umělecké sféře považují za dobré, na druhé straně jsou ve vleku konkurenční řevnivosti, chabého odborného vzdělání a z něj plynoucí absence hodnotících kritérií - a to vše navíc provází nezájem většinové veřejnosti. Když k tomu připočteme častý mesiášský komplex a zároveň ambici být významný, respektovaný a milovaný zároveň, máme zaděláno na čítankovou schizofrenii. Nebo přinejmenším krizi identity. Pak se nedivme, když stále častěji zní otázka: k čemu je dobrá taková kulturní žurnalistika?

(Psáno pro Česká média)